Na přání majitele není dovolena diskuse.
Žil jste donedávna v Praze, proč jste se rozhodl přestěhovat na statek, daleko od centra dění?
Falešná iluze "dění", to byl důvod mého odchodu a také silná potřeba být blíž přírodě a "obyčejnému" životu. Nemyslím si, že se v Praze nebo jiném městě odehrává cosi výjimečného, důležitého. To je iluze. V jaké samotě a jaké dílo vykonal například Bohuslav Reynek, ta síla a pravdivost! Udělal by to v Praze, v "centru dění" mezi rauty s "celebritami"?
Další zajímavé návštěvy najdete v časopise Domov.
Nechybí vám možnost zajít si na výstavu, sejít se s kolegy?
Nechybí.
Má vaše tvorba vliv na vytváření vlastního bydlení? Jaký a v čem?
Jistě má. Jde o určitý typ estetiky, který v sobě každý člověk nese, a musí se tedy projevit i v tom, jak a v čem žije. Ovšem při navrhování interiérů pro firmy jsem se vždy snažil o syntézu obsahu a formy.
Jinou tvář musí mít např. počítačová firma, jinou prodejna oblečení nebo obchod s knihami. Vztah mezi obsahem a formou byl a je pro mne důležitý a napínavé bylo ho hledat a objevovat.
Vaše díla jsou moderní a přitom se rád obklopujete starými věcmi, starožitným nábytkem. Co vás k tomu vede? Potřeba vrátit se ke kořenům?
Vznešeně řečeno, je to návrat ke kořenům, ale to je dnes už fráze: všichni se vrací ke kořenům, ale na životě a prostředí, které nás obklopuje, zvláště v Praze, to vidět není. Často mne lidé nutili, abych řekl, o co se svou prací snažím. Mám na mysli tvorbu volnou, obrazy, grafiku, objekt.
Bytelný jídelní stůl a knihovna v pozadí
Kdysi jsem někde četl, že jakákoliv opravdová tvorba musí být především pravdivá. To znamená, že nesnese vypočítavý kalkul, nelze myslet na diváka. Kdo to je? Vždyť ho ani neznám.
V jakém interiéru se cítíte dobře?
Mohou být různé, historické i současné, ale musí mít svůj jasný názor a musí být znát, že autor své práci věřil a zvolil formu a prostředky, které jeho názor potvrdí. Je mnoho interiérů, a to i současných, které mne oslovily a jsou nadčasové. Ale zároveň jsme obklopeni spoustou balastu a falše, ale tak je to se vším. S literaturou, hudbou, architekturou i s výtvarným uměním.
Jakou architekturu máte rád? Jaká architektonická díla v Čechách, ale i ve světě obdivujete?
Jednoduchou, čistou a funkční architekturu. Takovou, která si na nic nehraje a nepředstírá, tedy má jednotu obsahu a formy. Nemohu teď sypat z rukávu příklady, ale naštěstí i u nás v posledních letech vznikla spousta dobré architektury. A ve světě také: japonská architektura, tvorba Renza Piana, Normana Fostera, Franka Gehryho nebo Johna Pawsona. To stačí, ne?
Kdybyste si mohl vybrat, jak byste si (bez finančního i jiného omezení) představoval bydlení přesně pro sebe?
Přesně tam, kde bydlím. Vybudoval jsem si své hnízdo k obrazu svému a pečlivě vybavil starším nábytkem, který v sobě nese paměť. Je tu dobře.
Kdy jste v sobě pocítil nutkání či potřebu vyjádřit se pomocí štětce?
Po škole jsem (na umístěnku!) nastoupil do tiskárny Svoboda, kde jsem pracoval, a to k velkému trápení jak tiskárny, tak svému, až do roku 1968. V podniku Strojexport byla práce mému zaměření již bližší, ale stále jsem byl jen v roli úředníka, byť v propagaci. Po třech nekonečně dlouhých letech jsem dal výpověď a ke zděšení rodiny se odebral na takzvanou volnou nohu. Stal jsem se tak "pochybnou existencí".
V obývacím pokoji dominuje výtvarno na zdi a trámový strop.
Často jste přirovnáván ke Zdeňku Sýkorovi. Jste jím inspirován, nebo jste ke své tvorbě došel vlastní cestou?
Z počátku byl můj vzor Klee, Picasso. Picasso svou nespoutaností a Klee zase jiným přístupem, řádem. Zdánlivě protichůdné přístupy, ale oba suverénní. V roce 1990 jsem si musel pořídit svůj první počítač a učil se na něm pracovat. A právě proto, že jsem hledal a neuměl, jsem si časem objevil možnost vytvářet na počítači kompozice, které naplnily moji představu o obraze.
Chaos i řád současně. Těžko se to vysvětluje, ostatně jak vysvětlit tvorbu, ale byl jsem uhranut tím, jak se moje vnitřní představy rodily pomocí komplikovaných operací na počítači. Byl to omyl, náhoda? Určitě, ale zároveň jsem toto nové tvarosloví začal programově verifikovat jako svoji práci.
Na každé kompozici jsem pracoval tak dlouho, až byla "dokonalá", a tím se stala podkladem pro vlastní malbu, nebo jsem ji, třeba i po měsíci práce, smazal, zničil. Velice složité kompozice jsem pak realizoval jako grafiku. Tento způsob práce jsem (asi náhodou) objevil a dále rozvíjel. Z buňky jako stavebního kamene mých kompozic jsem vytvářel samostatné obrazy, nebo jsem je podroboval určitému geometrickému řádu ve čtvercové síti a podobně.
Radomír Leszczynski: Metrostav (240 × 420 cm). Malba akrylem na dřevěných deskách potažených plátnem, 1976.
Zpět k otázce. Práce pana Sýkory jsem si nesmírně vážil a vážím si jí dodnes, ale nenapodoboval jsem ho, ostatně on na systém organizovaného chaosu přišel jinou cestou a rozvíjel ho k dokonalosti, dá-li se v umění o dokonalosti mluvit. Chápu, že po formální stránce a při prvoplánovém pohledu je moje práce podobná, tedy pevná barva na bílé ploše obrazu, ale sám proces vzniku obrazu je jiný a koneckonců i výsledná kompozice nese jiné rysy.
Prošel jste ve své tvorbě různými etapami, pracoval jste se sklem a kovem, nyní jste se vrátil i k fotografii. Měl jste chuť věnovat se dřevu, návrhům nábytku? Váš dědeček byl truhlář.
Ano, asi jako každý: zkoušel jsem mnohé, u něčeho jsem zůstal. Pro interiéry jsem udělal návrhy i realizaci ve skle. Seznámil jsem se se skláři, kteří moje návrhy realizovali, s lidmi, kteří pracovali s kovem, a velkou část tvorby jsem uskutečnil sám, malbou.
Dědu truhláře jsem nepoznal. Když jsem se narodil, už byl mrtev. Dřevo je poctivý materiál, ale to chce dílnu, nástroje. Nakonec jsem asi přede dvěma lety udělal dřevěný objekt Torzo černého muže. Až tady, na Vysočině. A jak jinak: náhodou! Uviděl jsem ohořelý kořen a bylo to jasné.
Elegantní a romantická ložnice se starožitným nábytkem
Kde nebo v jaké galerii byste chtěl vystavovat?
Určitě v New Yorku nebo v Londýně, ale to je stejné přání, jako kdybych chtěl létat… Jsem celkem spokojen, něco se podařilo, mnohé jsem nestihl. Rád vzpomínám na výstavy v Technickém muzeu v Praze a také v Galerii Miró na Strahovském nádvoří. Zajímavá výstava byla se známým sklářem Alešem Vašíčkem, kde došlo k propojení skleněných plastik a mých obrazů.
Vystavovat už asi nebudu: je to mnoho práce, organizace, doprava, být na vernisáži... Obrazů mám asi osmdesát, i velkých 3 × 3 metry, kdo se s tím má tahat sem tam?! Obrazy se dnes až na výjimky nekupují, bohužel. Architekti jako by zapomněli, že obraz či socha existuje, raději natřou celou stěnu nějakou výraznou barvou a "umění" je hotovo.
Byl jste také kytarista, spoluautor jazzového LP, hrál jste v pražské Redutě. Bylo pro vás dilema rozhodnout se, kterou cestou se vydáte?
To bylo opravdu těžké rozhodování. Hudbu jsem měl a mám rád, mezi jazzmany jsem měl spoustu kamarádů: Luďka Hulana, Rudolfa Daška, Jirku Stivína, ale také Michaela Kocába a Ondřeje Soukupa. Ale rozhodnout jsem se musel, práce jsem měl hodně, v noci hrát a ve dne pracovat, to nešlo dlouho vydržet. Nakonec jsem si vybral jako profesi výtvarné umění a za jazzem a kamarády jsem chodil do Reduty a do Parnasu. Hudba je pro mne důležitá dodnes.
Na čem pracujete nyní?
V posledním roce se zaobírám takzvanou manipulovanou fotografií. Fotografuji dlouho a teď mne fascinují detaily ze zahrady mého domu, světlo, stín. Ty pak zpracovávám a vytvářím dost "nelogické", snové kompozice. Baví mne to, hraji si. Pár bych jich vystavil, to není tak náročné. Ale uvidíme.
Staré a nové se dobře snáší, pokud nechybí estetický cit.
Radomír Leszczynski5. 5. 1945 Vystudoval střední grafickou školu, obor knižní grafika, pod vedením prof. Bubeníčka. Výtvarník a malíř – svobodné povolání. Účastnil se mnoha výstav, je členem pražské sekce Klubu konkretistů. V polovině 90. let působil jako kreativní ředitel MARK/BBDO. Do roku 2009 čistokrevný Pražák, nyní žije na Vysočině. Leszczynského práce se vřazuje do tzv. abstraktní geometrie. ... Sleduje hledání obecného řádu, který pod povrchem vizuálních tvarů a podob je odrazem obecných struktur a uspořádání. Jde o spění k niterné geometrii, o pokračování metafyzických úvah... (Ivo Janoušek, 2001) |
Redakčně kráceno.
