Ještě zkraje října jsme se o ní bavili se spisovatelem a badatelem Josefem Pepsonem Snětivým v přítomném čase. „Cikánka je úplně zapomenutá. Známá mi říkala, že tam už nikdo nechodí, prý jenom já. Momentálně jde asi o nejzchátralejší zámeček v celé Praze. Působí jak z jiného světa. Kdyby ji někdo opravil, bylo by to nádherné. Já na to však peníze nemám,“ povídal mi smutně.
Tehdy jsem Snětivému slíbil, že se na Cikánku vypravím. Jenže podzimní týdny plynuly. A když jsem v listopadových plískanicích konečně nabral směr pražský Radotín, dal mi Miroslav Moravec z tamní letopisecké komise po telefonu najevo, že jsem se rozhoupal pozdě: „Cikánka už není zchátralý zámeček. Vlastně to už není žádný zámeček. Bagry ji před pár týdny srovnaly se zemí.“ I tak končí staré časy. Zničehonic.
Takže stojím na místě, které mi Snětivý v říjnu doporučil kvůli nejlepšímu výhledu. Vypovím to s dovolením jeho slovy: „Z Radotína se šinu vzhůru serpentinami, zahnu na Kopaninu, vždycky mám pocit, že už jsem to musel přejet. Vtom se přede mnou otevře nečekaný pohled: malá osada o dvaceti číslech, nad ní velká a mohutná zámecká ruina.“
Hledím od silnice přesně tím směrem. Nic. Prázdno. Místo žluté členité budovy ze sliveneckého mramoru, která tady vartovala od 18. století, se dá od rodinných domků dohlédnout přímo na protilehlé zalesněné návrší.
Už žádná oprýskaná fasáda, vymlácená okna, popraskaná věžička, klenuté stropy, chatrný krov, zborcené schodiště do patra, kamenná nádržka prorostlá býlím, žádný melancholický půvab zašlé slávy. Nic. Jen halda suti.
V magické chvíli slyším odkudsi zvon, to si však možná jenom nalhávám, spíš sem dolehlo něco z rachotu blízké cementárny. Na boty se lepí rozježděné bláto. Znovu mi v hlavě rezonuje říjnový rozhovor se Snětivým.
„Zámeček je prý na prodej. A to i s povolením k demolici a výstavbou nového objektu. Už na něj nemůže být památková ochrana. Je však ve stavu, kdy by možná ještě stál za nějaký pokus. Demolice bude velmi drahá. I z důvodu, že je k němu obtížná přístupová cesta. Pokud bych si měl tipnout, co bude za pět let, mám za to, že bude chátrat dál.“ Spletl se. Teď už je to jasné.
Vila Moskva
A mě napadá, že tato utajená panychida bez větších řečí vlastně k zámečku Na Cikánce náramně sedí. Tiše tajemný byl odjakživa, jak hrdý lord sedící v přehlíženém rohu kavárny, na kterého ostatní hosté postupně zapomněli. Ví se o něm věru pramálo. Nanejvýš to, že byl do 60. let nájemní vilou. Že ho pak koupil kdosi od cirkusu, že tu byl pánem až do revoluce.
Jinak je historie stavby sousedící s lomem a bývalou dělnickou osadou neprobádaná, což platí i o jejím 300 let starém vzniku. Snad protože jednu dobu nesla název Vila Moskva, usuzovalo se, že ji tady kdysi postavil neznámý ruský šlechtic, možná dokonce kozácký ataman.
Cikánka. Působila jako z jiného světa. Kdyby ji někdo opravil, byla by nádherná.
„No, a další Rus ho teď nechal zbourat,“ naráží jeden ze zdejších na současného majitele. „Chce údajně na stejném místě postavit něco podobného, jen většího. I tu věž by to mělo zase mít. Uvidíme, co to bude za šaškárnu.“
Pán za plotem působí rozmrzele, jeho nepříliš radostným vyhlídkám dává za pravdu i vyšší moc - jak se o zámečku bavíme, seskočí z okenního parapetu černá kočka a oběma nám přeběhne přes cestu. Já však vnímám zmínku o tom, že by tu snad mohla brzy stát budova povědomé podoby, naopak jako špetku naděje. A cítí to tak zřejmě i Snětivý, když mu o tom všem po telefonu hned za tepla vyprávím.
„Beru to jako takovou hořkosladkou novinku,“ přemýšlí. „Každopádně jsem rád, že jsem starý zámeček ještě stačil v létě na poslední chvíli navštívit.“
Strašidelné Kunratice
Ale marná sláva, smutek v jeho hlase je. Byť by se v Praze jistě našlo mnoho zámků honosnějších a důležitějších, právě Cikánka byla jeho zamilovaná. Snad i proto, že byla tak těžce zkoušena - v neblahém žebříčku nejzchátralejších zámků hlavního města ji už delší dobu řadil na první místo.
A že Snětivý může srovnávat; mapování dříve vznešených staveb, které se s nástupem moderní doby proměnily ve zchátralé otloukánky, je jeho velkým koníčkem. Psal o nich i v knihách Utajené hrady a zámky I a II. Míst s podobně pohnutým osudem je podle jeho svědectví překvapivě dost, byť třeba zatím nedopadla tak zle jako zámeček nad Radotínským potokem.
K jednomu takovému mě bere, stojí v Kunraticích. U strašidelně zarostlé a zrezlé brány do zámeckého parku chápu, proč se tady točil americký film Van Helsing. Zatímco hospodářský dvůr a veřejný park jsou vzorně opraveny, samotný zámek a jeho zanedbaná zahrada působí příšerně. Klidně by se tudy každou chvílí mohli prohnat Frankensteinovo monstrum, Drákula nebo vlkodlak.
Kunratice. Brána k minulosti. Není náhoda, že se u zámku v Kunraticích točí horory.
Co by tomu asi řekl hrabě Jan Arnošt z Golče, jenž kunratické chloubě vtiskl v 18. století barokní noblesu? Právě na jeho žádost zde před třemi stoletími zurčely dva vodotrysky, kostel svatého Jakuba Většího dostal nový, nádherný kabát.
Golčův architekt Ferdinand Václav Špaček kousek od rybníka Šeberáku se vší parádou potvrdil, že na podobné přestavby býval vyhlášeným specialistou, ne náhodou zveleboval i zámky v Chlumíně, Ploskovicích, Zákupech nebo Velkém Meziříčí.
To všechno je pryč. Ze zámku se loupe žlutá omítka, ze zahrady je spletitý prales, zbouráno bylo i velkolepé vnitřní dvouramenné schodiště, které v 19. století postavili pražští měšťané Korbové. „Je to škoda už kvůli košatým dějinám místa,“ lituje Snětivý.
„Zmíněná tvrz stála v Kunraticích prokazatelně už roku 1336, patřila vlivnému pobočníkovi Jana Lucemburského Františku Velflovicovi řečenému Frenclín. Mezi dalšími majiteli byli komorník Karla IV., Šternberkové, Berkové z Dubé, dokonce sám Václav IV.“ Ne, pořád není tak zle jako Na Cikánce. Ale veselo taky ne.
Sto roků samoty
Což platí i jinde. Třeba Na Panenské (té byl přisouzen nesprávný, ale už vžitý název Malovanka) a na Petynce, tedy ve dvou zámečcích či usedlostech spadajících do méně známé z obou pražských Zlatých uliček.
Nebo v Petrovicích, jimiž kdysi dávno vedla Horácká stezka, po níž se poutníci ubírali až do Santiaga de Compostela. Měli prý ve zvyku pít rovnou z Botiče, což by jim dnes příliš neposloužilo.
Petrovice. Doma zde bývali bohatí pražští měšťané Klementerové, nebo známý mecenáš umění František Antonín Špork.
„Ještě mnohem větší újmu by jim ovšem způsobilo, kdyby pohlédli vzhůru na svah, kde je vidět příšerný stav místního zámku,“ popisuje Snětivý. „Zatímco ten kunratický je ve stavu stabilizovaném, v Petrovicích se pokročilo až do stadia klinické smrti.“ I tady to drásá duši.
Barokní zámek vyrostl jihovýchodně od pražských hradeb díky Františku Karlu Peceliovi z Adlersheimu, nechal zde přestavět tvrz snad už ze 13. století. Kamenný kavalír měl vskutku šmrnc, chlubil se spoustou zdobných prvků a soch.
I jemu se v průběhu času dostalo zajímavých majitelů, například Nicholase Bellota, kterého po jménu znají všichni milovníci zbraní. Nebo Romana Dannera, jehož bratr Zdeněk byl meziválečným mecenášem fotbalových Bohemians. Současná majitelka se o zámek nestará, nekomunikuje ani s památkáři, ani s úřady. „Je sice památkově chráněný, možná nad ním však visí kletba podobného osudu, jakého se dočkal Fantův mlýn, který dnes známe už jen z obrazů nebo z filmu Lucerna.“
Strádajícím chudákem je též zámek v Čertousích na východním okraji metropole. Jen kousek od něj má parádnicky opravené bratry na Chvalech a Křovinově náměstí, fešácky vypadá i jeho hospodářský dvůr. On sám se ve vegetaci krčí jak bojácný nuzák, ostatně za svého života dostal napráskáno hned několikrát - nejen od husitů a Švédů, ale i od netečných lidí naší doby.
„Když mám jednoduše popsat, jak to tam nyní vypadá, vypůjčím si nápad od spisovatele Márqueze: Sto roků samoty,“ tvrdí Snětivý. Čertouský zámek sužuje taková osamělost, že už v něm nenarazíte ani na bezdomovce. Cikánka je na tom samozřejmě hůř - o něm se na rozdíl od ní stále dá mluvit v přítomném čase. Otázkou však zůstává, jak dlouho ještě. A jestli to vůbec někomu vadí.
