Když byl Josef Pepson Snětivý malý kluk, zaslechl prý nápěv „V dááálce - vidím hospodu na Jenerálce“. Teď zapadlou pražskou osadou na soutoku dvou potoků procházíme a jinak výřečný chlapík si na pokračování té písničky nemůže vzpomenout.
Obvykle má přitom paměť znamenitou. To se potvrdí, jakmile dokráčíme ke krásně opravenému neobaroknímu zámku. Snětivý to ze sebe hned začne sypat: Že tady v 18. století zřejmě sídlil rakouský štáb, proto ta Jenerálka. Že po první světové válce stavba sloužila jako útočiště legionářských invalidů. Že sem nacisté po atentátu na Heydricha navezli 46 dětí od popravených nebo uvězněných rodičů. Že ve stejných zdech drželi Němci ke konci války prominentní zajatce.
Hleďme Jenerálku. Zírám na ni a stydím se, že jsem o ní nikdy neslyšel.
„Nejste sám. Právě proto jsme se s kolegou Otomarem Dvořákem pustili do knihy Utajené hrady a zámky aneb Prahou po stopách panských sídel. Abychom lidem otevřeli oči,“ říká spisovatel a muzikant Snětivý.
Zničené Petrovice
Jenerálka je jistě jednou z nich. A byť není veřejnosti přístupná, rozhodně patří k těm šťastnějším. Třeba proti petrovickému zámku. Jak ten býval krásný.
Mezi válkami ho vlastnil Roman Danner, bratr mecenáše fotbalové Bohemky, po němž se za první republiky jmenoval její stadion.
Zámek stál na místě tvrze ze 13. století, chlubíval se nádhernou výzdobou fasády ve formě polosloupů, frontonů, reliéfů, soch či ornamentálního sgrafita. Za války v něm sídlilo gestapo, za komunismu ho přebral Státní statek hlavního města Prahy. Staral se o něj kupodivu lépe než restituenti po revoluci.
„Dnes vypadá příšerně,“ děsí se Snětivý. „Městská část se sice snaží, ale zkrátka to není její. Domluva se současnou majitelkou bohužel podle všeho není možná. Klenot chátrá.“
Při pátrání po opomíjených pražských památkách prý bývali s Dvořákem překvapeni spíš příjemně. Jako ve Ctěnicích, které Snětivý pamatoval z dětství zanedbané. Nebo ve Chvalech u Horních Počernic, kde se člověk může i ubytovat.
Někdy jim bylo naopak do pláče, například u posprejované a zatopené kaple Panny Marie Altöttinské, jež je součástí jinak udržovaného zámku Kajetánka. Nebo v Suchdole u Brandejsova statku.
Petrovický zámek býval krásný. Dnes je z něj ruina.
„Alexandr Brandejs byl přítelem českých umělců, dochovalo se několik jeho portrétů od vděčných malířů Ženíška, Schikanedera, Brožíka a Alše. V jeho stájích bychom našli hřebce Arda, který stál Myslbekovi modelem pro sochu na Václavském náměstí,“ vypráví Snětivý.
„Brandejsův někdejší zámek je vnořen do jinak udržovaného statku. A když jsme se tam šli s přítelem, cimrmanologem Miloněm Čepelkou podívat, tak právě zámek byl z celého areálu v nejhorším stavu.“
Ještě horší pocity zažíval, když našel zámek v Čertousích na východním okraji metropole. Bývala tady tvrz staroměstského sladovníka Ješka Vrabce, zmiňovaná už roku 1400, později barokní zámeček s anglickým parkem.
„Dneska? Sto roků samoty. Zabedněná okna, stále bujnější vegetace, špína,“ popisuje jeden z autorů nové knihy. „Někteří lidi se přitom podivovali, co mi na tom vadí, když zámek je tak krásně opravený. Jenže to mluví o dvoru, který k němu patříval. Chudák památkově chráněný zámek se krčí pár set metrů stranou.“
Není to jediný příklad, kdy realita může zaskočit i místní. „Budou třeba vědět v Troji, že tam zámky mají hned dva? Jeden je ten slavný, poblíž zoo. Druhý, Jabloňka, stojí nahoře na kopci.“
Sanatorium Veleslavín
Jenerálku jsme nechali za sebou, třebaže jen kousek. I k nedalekému Veleslavínu cítí Snětivý osobní vztah, před dvaceti lety mívali ve zdejší škole s kapelou zkoušky. Vlastně vyhrávali jen pár metrů od dalšího zapomenutého zámku, jehož autorem je zřejmě Kilián Ignác Dientzenhofer.
Patří k těm nejkrásnějším. Brouzdáme se trávou v parku, kam jsme se bez problémů dostali přes vrátnici. Sídlí tu soukromé sanatorium, moc hezky se o něj starají, na zrekonstruované budově před námi jsou pozoruhodná třeba krátká novobarokní křídla. Zdejší dvůr byl zmíněn už roku 993 v zakládací listině Břevnovského kláštera, v zámku během obléhání Prahy údajně pobýval pruský král Fridrich II.
Zámek Jenerálka je chráněný jako kulturní památka České republiky.
Nevšední příběh se však psal hlavně ve 20. století. Doktoři Oskar Fischer a Leo Kosák zde založili proslulé plicní sanatorium, v přilehlé léčebně pro nervově choré byla na konci velké války internována i Masarykova manželka Charlotte. Jakmile nastal další globální konflikt, Fischer jako Žid o svůj veleslavínský majetek přišel - nepomohlo mu ani přepsání na manželku, oba skončili v Terezíně. Po válce o vyvlastněné sanatorium zažádal dědic Viktor Kosák, republika mu jej však nevydala.
„V roce 1951 tu stát obnovil pneumologickou kliniku. Ani by mě nepřekvapilo, kdyby novodobí protektoři používali vybavení, které tady po těch nebožácích zůstalo. Smutné. Stejně jako tamhle ty dvě budovy,“ ukazuje můj průvodce na druhou stranu parku, kde se choulí bývalé pavilony I a III, zašlí svědci lepších časů. „Zatímco samotný zámeček je ve vynikajícím stavu, pavilony strádají. Snad se dostane i na ně.“
Skryté Vokovice
Míříme dál. Hned vedle Evropské třídy, po které sviští auta k letišti, poněkud stísněně přežívá vokovický zámek. Další skrytý div. Zdejší dvůr a pozdější zámek přečkal jak třicetiletou válku, tak i pohlcující náruč současných developerů, kteří ho obkličují moderní zástavbou.
Jejich plány zatím poznamenaly pouze pás dobových usedlostí, které zámku odedávna kryly záda. Sám má štěstí, je v dobrých rukou nadnárodní společnosti. Jeho půvabné okolí však bohužel zřejmě vezme aspoň zčásti zasvé.
Nic zkrátka netrvá věčně. I o tom vyprávějí méně známé pražské památky.
Hodně by k tomu mohl říct například barokní zámek na nedaleké Hanspaulce. Původně se to tady jmenovalo Viniční hory, zdejší vinice hlídala usedlost nejvyššího královského hofmistra, rád sem jezdil Rudolf II., proslulý císař a král.
Roku 1715 kanovník svatovítské kapituly Josef Majer věnoval vinice císařskému radovi Janu Pavlu Hippmannovi. Vlivný úředník Jan Pavel (či Hans Paul, chcete-li, odtud místní název) nechal usedlost přestavět na zámeček, zakázku pravděpodobně zadal opět samotnému Dientzenhoferovi.
V letech 1740 - 1748 se ale na budově podepsal i někdo jiný. Poničily ji války o rakouské dědictví. Naštěstí se s tím ještě dalo něco dělat. O půldruhého století později si opravenou památku s mansardovou střechou, krásně zakončenými komíny a studnou na terase zamiloval významný politik Julius Grégr, následně sem přestěhoval své rozsáhlé archeologické sbírky Josef Antonín Jíra.
Dnes je stavba v soukromých rukou. Připadá mi jako krasavice na bále, kterou je dovoleno okukovat pouze z dálky. Když si zámek z přilehlého parku už bez Snětivého prohlížím, jako kdybych nějakou hudbu v dálce slyšel. Veselou, svižnou, mísící se s družným hovorem a smíchem. Snad z dob, kdy skvosty jako Hanspaulka ještě nebyly opomíjeny.
