Byt je ve třetím patře krásného domu v historickém centru Prahy a Bára si denně uvědomuje, jaké štěstí má, že žije na tak jedinečném místě s úžasnou atmosférou. Do svých šesti let bydlela v Karlíně, ale s nástupem školní docházky se rodina přestěhovala do někdejšího ateliéru tatínka Jaroslava.
Byt má dlouhou historii, původně v něm žil a tvořil malíř František Ženíšek, mimo jiné autor první opony Národního divadla, která shořela v roce 1881. Dalším obyvatelem byl sochař Jakub Obrovský, od jehož příbuzných Bářin tatínek byt koupil. Znovu ho pak rodina vykoupila od města v roce 2003 a plánuje v něm zůstat už navěky.
 |
V době, kdy se do něj přistěhovala Bára s maminkou, se musel ateliér předělat na obytný prostor, který by vyhovoval rodině s malým dítětem. Přistavovaly se tedy prostory z původní půdy. Jediné, co nešlo příliš měnit, byla kuchyň a koupelna. I když prostor bytu a zejména původního ateliéru s prosklenými okny je opravdu velkorysý, kuchyňka je dost malá, protože v ateliéru se s velkým vyvařováním nepočítalo.
Rodina se ale vyrovnala i s malým prostorem, nakonec si zvykla a předělávat už nic nehodlá. Po smrti otce se ateliérová část přebudovala na víceméně obytný prostor s menším pracovním koutem pro Báru a zimní zahradu pro květiny, které jsou pýchou její maminky.
U dveří má místo i trampolína, ale když se herečka zapomene a zaskáče si trochu víc, maminka trpí, protože zároveň poskakují i vzácné sošky v policích, které Bářin otec přivezl z různých koutů světa.
V prostoru původně býval obrovský pracovní stůl a kolem něj se scházel tým výtvarníků, který připravoval velké světové výstavy. V obývacím pokoji u krbu se pořádaly velké sešlosti a někdy se tu i opékaly buřty.
Vzpomínky z cest
Koneckonců na krb, desky a gramofon sbalil Bářin tatínek i její maminku. Přece jen v té době se jím v centru Prahy mohl chlubit málokdo. Dominantou zákoutí u krbu je socha mexické šlechtičny se zakrnělými končetinami jako důsledku toho, že od dětství byly nošeny na speciálních nosítkách, aby se nedotkly špinavé země.
Podobných soch z Mexika, Číny a Asie je plný byt. „Tatínek je vozil z různých koutů světa, kde měl zrovna výstavu, třeba v Číně strávil více než rok. Já je tu nechávám, mám orientální styl ráda, a navíc mi tatínka připomínají,“ svěřila se Bára.
Prosklená místnost je velmi světlá v kontrastu se zbytkem bytu, který je zařízen v tmavších barvách, aby si oči unavené přesvětleným prostorem v šeru odpočinuly. Dalším světlým místem v bytě je malý balkon orientovaný na jih, sluníčko na něj svítí celý den a rodina ho využívá v létě k opalování a v zimě i na stavění sněhuláků.
Pokud je dostatek sněhu, vyráží Bára už od dětství na nedaleký Petřín. „Letošní zimu tam bylo opravdu živo, i když rakouské ani italské Alpy mi to nevynahradí,“ posmutněle vysvětluje vášnivá lyžařka. „Jezdím opravdu výborně, běžky jsou nuda, ale ve sjezdu jsem skvělá. Letos jsem ale raději nehazardovala kvůli nákaze, mám roli sestřičky v seriálu Sestřičky Modrý kód a nechci ohrozit kolegy ani samotné natáčení,“ povzdechla si.
V obývacím pokoji najdeme i její portrét. „Dostala jsem ho k třicátým narozeninám od amatérského malíře, kamaráda mé matky. Kreslil mě podle fotky, mě prostě nebaví chodit malíři sedět,“ směje se. „Moje máma má také svůj portrét, vždycky jsem jí ho záviděla, ale na rozdíl od ní prostě chvilku neposedím.“
Všude samá erotika
Jediné místo, u nějž se zastaví denně alespoň na chvilku, je gramofon. „Měli jsme spoustu gramofonů, protože milujeme klasické desky, ale postupně odcházely a teď máme tento kufříkový, úplně nejnovější,“ vysvětlila Bára.
„A ten paraván za ním, to je prostě moje dětství, vyrůstal se mnou, milovala jsem ho, jako malá jsem ho měla jako domeček, později jsem se za něj schovávala, abych měla soukromí,“ vzpomíná. „A že jsou obrázky na něm vlastně dost hanbaté, jsem si všimla až v pubertě... No, vlastně jako spousta věcí zde. Většina obrazů, soch a tapet má erotickou tematiku, ale jinak se na to díváte v osmi letech, jinak v šestnácti a jinak ve třiceti,“ směje se.
Erotické motivy dominují i na tapetě vyrobené na zakázku podle staré rytiny, která zakrývá celou zeď u jídelního stolu. Velké zlaté zrcadlo na ní původně neviselo, ale všichni v rodině se nakonec shodli, že se tam vlastně hodí.
Nejvíce věcí je v Bářině pokoji. „Ten pokoj se mnou vyrůstá, se mnou se mění, z každého mého životního období v něm zůstalo něco zachováno, takže tu najdete figurky z lega, panenky i velkou plyšovou berušku. Pro někoho možná infantilní, ale já se tu cítím dobře,“ vysvětluje. „Měnil se i prostorově, původně byl menší, až zhruba v mých dvaceti letech jsme vybourali i prostor pro místo na spaní.“
Má ráda červenou a černou barvu, a tak dominují i v této místnosti. Dodávají pokoji optimistickou atmosféru a energii a herečku vysloveně dobíjejí.
Učí se tady veškeré texty do divadla i na natáčení, a to výhradně v noci, je totiž klasická sova a přes den se prý nenaučí ani nevymyslí nic. Její čas přichází až s první rozsvícenou lampou na nábřeží, pak pobíhá mezi ateliérem a svým pokojem a tvoří. Podobný typ je naštěstí i její maminka a všichni dosavadní partneři.
Kromě nynějšího období, kdy divadla nehrají, v bytě moc času netráví, ale kupodivu si s maminkou na nervy nelezou a žádná „ponorka“ ani po roce nenastala.
Radost si dělají alespoň přijímáním návštěv. Obě dámy jsou totiž vysloveně hostitelské typy a největším svátkem jsou pro ně Vánoce, kdy se zejména Bára na výzdobě celého bytu přímo vyřádí. Obě už nicméně s nadějí vyhlížejí léto, kdy snad začnou hrát alespoň letní scény divadel – to jim totiž chybí nejen profesně, ale i jako divačkám.
