"Blázni ještě nevymřeli, napsala mi před devíti lety jedna paní redaktorka, když jsem jí poslal smutné fotky zpustlého barokního areálu, který jsem tehdy koupil od litoměřického biskupství. Šlo o zchátralou a vybydlenou barokní faru, pobořené klasicistní stodoly a totálně zarostlou zahradu, vedoucí až za humna kdysi výstavního městečka Jezvé u České Lípy," popisuje své začátky čtenář Ivan a pokračuje ve vyprávění.
Záchrana barokního areálu |
Už jako student strojní průmyslovky jsem při zastávce ranního autobusu se zájmem sledoval kamenné zdi domu, stojícího u silnice. Vůbec mi tehdy nedošlo, že hned naproti je kostel sv. Vavřince od slavného italského barokního architekta Anselma Luraga, který působil v Čechách.
Když jsem v únoru 2004 s panem starostou a generální vikářem prošel poprvé faru a stodoly, asi jsem moc nepřemýšlel. Nejspíš jsem se snažil vidět hodně daleko do budoucnosti. Proč ne, občas o sobě říkám, že jsem romantickým snílkem. Když se pak o pár měsíců později fara stala mým soukromým majetkem (v písemných pramenech je prvně zmíněna už v roce 1352), manželka nebyla vůbec nadšená. A já zase netušil, že tohle bude rekonstrukce na celý život.
Jak to vypadalo na faře a ve stodolách
Vzhledem k tomu, že poslední německý farář odešel v roce 1946, celý areál byl poznamenám socialistickou nenávistí ke křesťanství. Šedesát let chátrání udělalo své. Stodoly dokončené v roce 1829 mlely z posledního: částečně zřícené klenby, střecha dožilá, bez dveří a oken, na první pohled smutné torzo kdysi krásných staveb.
Památkově chráněná fara byla, jak dokázal nejnovější stavebně-historický průzkum i specialista na omítky, postavena jako jeden celek po roce 1716. Dokazují to zároveň písemné prameny a hlavně dendrochronologické datování stropního trámu.
Samotná stavba měla metr věčné vody ve sklepě, poprvé jsem se tam dostal až s rybářskými holínkami. Ale nadchly mě nad hlavou krásné pískovcové klenuté stropy. A rohový sklípek prý může být dokonce pozůstatkem předchozí stavby, jak naznačili později historikové.
Vjezd vedle fary, v pozadí štít stodol (stav v roce 2004), v patře fary je znatelný zazděný vchod do komínového WC.
V patrech fary okna někde žádná, jinde zatlučená jak po válce. Tohle už dávno nebyla fara, to byla žalující zpověď "vedoucí úlohy komunistické strany".
Paradoxně faře pomohla zabydlená osoba bez nároku na trvalé bydliště: to jen díky ní byly na půdě hromady hrnců na dešťovou vodu, která se proto nedostala do pater. A dům sám se taky nestal průchodištěm.
Takže jsem musel vše honem zabezpečit: zatlouct okna v přízemí, oplotit a rychle řešit projekt. Našel jsem si firmu z Teplic, měli zkušenosti s opravou barokního domu a dostali za něj i nějaké ocenění. Sázím na reference a zkušenosti, u piva toho všichni nakecaj…
Udělali to myslím dobře, byť se dnes usmívám nad tím, že nedokázali odkrýt pod lepeničním stropem původní klenbu i fabiony. O komínovém WC ani nemluvě, ale nesmím předbíhat. Ze stodol jsem plánoval udělat bydlení a muzeum, z fary "speciální" restauraci a kavárnu, na půdě by mohla být školicí místnost. Před devíti lety jsem to tak viděl, dnes už zvažuji nějaké změny.
Vše bylo zarostlé, haldy odpadků, prostě totální ztráta paměti. A protože jsme v údolí řeky Ploučnice, každý rok se spodní (a někdy i vrchní) voda valí do údolí a stavby trpí vysokou vlhkostí. S tím ostatně bojuji dodnes, nicméně občas už mívám úspěchy.
Stodoly před zahájením oprav
Jak probíhala má záchrana barokního areálu
Hned v roce 2005 jsem musel nejdříve opravit střechy stodol, hrozily zřícením. Stodoly nejsou nějakou záhadou pod kuratelou památkářů (ale jsou zase pod dohledem archeologů, což mi nějak nedošlo a pykal jsem za své bláznovství při záchraně všeho), a tak jsem si na opravě střechy a krovu ověřil postupy pro budoucí památkově sledovanou obnovu střechy fary.
Od počátku celé rekonstrukce jsem se snažil ovlivnit budoucí energetickou náročnost staveb. Zateplení střechy kamennou vlnou jsem bral jako samozřejmost, ale nacpat izolaci mezi krokve a skrýt tak krásný krov jsem logicky nechtěl.
Naštěstí mi výrobce doporučil systém Toprock a dnes musím říci, že bych neměnil. Nové střechy stodol mají nadkrokevní zateplení a když to někomu dnes říkám, žasne. O rok později jsem toto zateplení úspěšně použil i na faře. Vnitřek volských oken je téměř mé know-how a památkáři mě dokonce dali vzorem majiteli blízkého zámku.
Původní souměrnost střechy fary jsem dodržel "falešným" komínem, s odstupem času to vidím jako netradiční prvek. A tehdy v roce 2006 jsem získal první dotaci na střechu fary, no spíš příspěvek. Ale byl jsem rád, žádnou pomoc jsem ani nečekal a předpokládal, že svůj sen, byť na památkově chráněném objektu, si budu muset vybojovat sám. Vlastně mě nikdy ani nenapadlo uvažovat o nějaké dotaci v rámci programů EU, připadalo mi to nesmyslné. Ale když se dnes podívám okolo sebe, pro některé opravy to smysl mělo.
Aktuální stav stodol
Současně se střechami probíhalo kácení stromů, prořezy pozemků, odvoz odpadků, celkový úklid. Hrůza. Nicméně voda shora už netekla. Začal jsem tedy bojovat s tou spodní. Spousta diskusí s odborníky, poté projekt odvodnění sklepa a postupná sanace zadní, boční a nakonec přední podsklepené části.
Musela vzniknout odvodňovací jímka s přečerpáváním do dešťové kanalizace. I tu bylo třeba vybudovat. Tři roky okopávání, betonování, sanování i čištění sklepa. Odbočím: tu spodní vodu, stékající z kopců a dnes krásně čistou, hodlám v budoucnosti využít jak na faře, tak ve stodolách, všechny sítě už mám nyní připravené.
Někdy v roce 2009 jsem začal řešit pavlač s obnovou původních dveří. Kapitola sama o sobě. V projektu jsem si přál moderní, nerezovou, s podlahou i boky ze skla. Prostě můj architektonický příspěvek do budoucnosti. Poprvé u památkářů projektanti neuspěli, napodruhé (paní architektka napsala úžasný dopis) už to prošlo.
Nakonec pavlač nemá to plánované sklo a zvolil jsem jiné "průhledné" řešení. Inspiroval jsem se obnovou kamenného mlýna někde u Jihlavy a zvolil rošt a lanka. Pavlač miluji. Původní fara jí totiž v prvopočátcích měla, dokonce i v boční části, zazděné kapsy to ještě dnes dosvědčují. Při přestavbě fary v roce 1825 ji však celou zrušili a zazdili původní vchody.
S pavlačí jsme museli vyřešit i navrácení fasády do původní barokního stavu. Tedy vytvořit znovu oboje dveře a vložit zpět, byť nová, pískovcová ostění. Musel jsem vymyslet postup, jak tam pískovce postupně budeme vkládat. A realizace jeřábem pak byla zocelením nervů. Už to vím: nejdříve ukotvit lepidlem práh, po zatvrdnutí vložit jeřábem opatrně "na plaváka" boční stojky a nakonec systémem dvou sad lan (na jedné visí překlad, to druhé ho vtahuje do stavby) dokončit překlad.
Bourací práce pro přípravu na pavlač
Při tvorbě pavlače jsme zjistili, že dům má původní výztužný systém z dřevěných trámů s krajními kovanými kotvami. Žádný moderní betonový věnec. Trámy však byly dávno ztrouchnivělé a neplnily svou funkci. Vznikl další nečekaný úkol: vše postupně kousek po kousku vyřezat či vytlouct, udělat nový stahovací systém z ocelových táhel a vše dobetonovat.
Do volných "tunelů" jsme vlili nějakých 300 kýblů. Vše jsme museli ručně vynosit do patra a průběžně vyztužit dráty. A protože i záhlaví stropních trámů byla ztrouchnivělá, musela se bočně vyztužit příložkami. Využili jsme zároveň odkrytého prostoru a vložili do patra dva I profily.
A tenkrát, při boji se starými trámy zazděnými ve zdi, jsem objevil v mezeře zdi to historické WC. Je to jediná prokázaná existence tzv. komínového prevétu, dokonce má i dřevěné odvětrání ve zdi. A ten dřevěný zachovaný hajzlík, který tam na mě čekal asi od roku 1825, vrátím zase jednou na své místo.
Nová pavlač s restaurovaným prostředním oknem
Nejdříve fara, pak záchrana stodol
Z fary jsem mezitím stihl na dva roky "přeskočit" na stodoly. Podlahy, okna, dveře, štíty, římsy, nové dveře. Tady už nesmím zapomenout zmínit mého "Jardu". Místní fachman, který je mým "univerzálním stavebním andělem". Zná mé požadavky a je (myslím si to) i hrdý na svou práci a na faře asi dvojnásob. Na speciální práce si jinak dělám minivýběrka a pečlivě dbám na jejich práci. U jedné firmy z Děčína jsem se ale "spálil", na faře došlo ke krádeži.
Když dostaly stodoly nový kabát, soustředil jsem se na vytvoření betonových podlah. Už vím, že vysoká hladina spodní vody je schopna jí vyhnat skoro až na povrch. Proto jsem musel vše pečlivě odvodnit. Pod klasickou betonovou podlahou proto není "rostlý" terén, ale propustná vrstva s odvodněním do odvodňovací jímky. Funguje to.
Pošlete příběh. Odměníme vásPošlete nám své zajímavé netradiční bydlení do seriálu Proti proudu. Na e-mail bydleni@idnes.cz stačí poslat snímky vašeho domu či bytu a cestu, kterou jste za svým snem museli urazit. Zveřejněné příspěvky odměníme. |
Stejný systém, ale "vzdušný", hodlám využít u izolace podlah. Chci opět myslet na dokonalé zateplení, a proto pod podlahové topení vložím kamennou vlnu o tloušťce 160 mm a podél stěn vytvořím z děrovaných trubek systém s volně proudícím vzduchem. Na jižní straně s vyšším otvorem ve zdi, na severní s nižším. Samoproudicí komínový efekt je prý zaručen, nechám se mile překvapit.
U stodol jsem letos konečně dodělal vrata. Nikomu se do toho moc nechtělo, vymyslel jsem si původní otočná křídla s vertikálním trámem, který musí po otevření zůstat pevný kvůli zateplení. Zvládla to udělat až čtvrtá oslovená firma.
Na faře už jsou od loňska v patře nová okna, podařilo se mi památkáře přesvědčit na nejtenčí dvojsklo, "vychytal" jsem i původní kování podle jediného zachovaného barokního okna, dokonce i některé původní rámy jsem nechal repasovat.
Letos dokončím i okna v přízemí a konečně se vítr přestane prohánět farou. Opravuje se, s pomocí dotace, původní schodiště do patra fary, podesty získají v historické duchu cihelnou podlahu z tzv. půdovek. Do sklepa se chodí novým točitým schodištěm z původních pískovců.
Trápí mě však původní hliněná podlaha v přízemí fary, potřebuji ji snížit o nějakých půl metru a zbavit se vlhkosti systémem iglů. Jenže archeologové tam našli základy původního objektu a já musím udělat klasický archeologický výzkum.
A tohle už není legrace, stojí to statisíce, na dotaci se nechytám (kdo ničí, ten platí – paradoxní zrovna zde na zachráněné faře, kdoví ví, co by zůstalo z fary i stodol, kdybych tenkrát nebyl bláhový). Snad by pomohl nějaký workshop studentů archeologie, nevím. Těch věcí je hodně, stejně jsem na něco zapomněl.
Detail zachované "kadibudky"
Rekonstrukce je za polovinou, zatím si vše stále užívám
Při záchraně fary jsem snad někde za půlkou, doufám. Máme s rodinou kde bydlet, mám neuvěřitelně trpělivou manželku, takže není extra "tlak" na rychlé dokončení. Užívám si to "kousek po kousku".
Vlastně až nyní v létě jsem došel k tomu, že po těch devíti letech jsem faře na chvilku vrátil život. Syn Ondra tu slavil s kamarády svých 10 let, opékalo se a popíjelo, ve stodole se promítalo, kluci šli za tmy do sklepa a tam se museli podepsat (jak ve filmu Ať žijí duchové), spali jsme ve stanu. Ten večer, vlastně už bylo ráno, jsem měl obrovskou radost, že těch devět let jsem tu nemarnil zbytečně.
Začal jsem už i sekat zahradu a sušit trávu, zatím žádné zvířectvo, totálně bych nestíhal. Přeji si jednou vyjet na koni do kopců za farou, to bude balzám a mé zadostiučinění. Mám v plánu vytvořit i přírodní jezírko, místo je tu věčně podmáčené a myslím, že nebudu muset řešit ani fólii, mohl by tu fungovat klasický rybníček. V sondě na zahradě se voda drží celý rok, ať je sucho či mokro.
Občas se bojím, že se toho finále nedožiji, ale pak si vzpomenu na kamaráda Roberta a ten říká: "Ivánku, to dáš". Vždy si tím dodám odvahu. A nebýt mé trpělivé ženy, tak nevím, nevím.
O autoroviIvan Bílek (45 let), vystudoval v Liberci strojařinu, kterou v roce 1993 pověsil na hřebík. Dvacet let pracuje v reklamní agentuře, kterou i spoluvlastní. Práce pro klienty ve stavebních oborech mu pomohla získat základní přehled k problémům řemesla, obdiv k místní historii pak vydání několika publikací (Žandov, Kabelovna Děčín, Česká Kamenice, Varnsdorf, Povídky o Hockenwanzelovi či nyní vycházející Nový Oldřichov). Spojením obojího je asi záchrana barokního areálu s farou v Jezvém na Českolipsku. |
