Právě plochá střecha byla kamenem úrazu, v řadě obcí je totiž tento typ stavby zakázán. A pokud měli manželé ještě sen, aby měli z domu výhled na volný, nezastavěný prostor, dostali se téměř do neřešitelné situace. Po dlouhém vybírání se rozhodli pro okraj obce Jesenice, kde vznikla jakási malá osada právě z moderních kostek.
Jediné, co jim kalí radost, je plánovaná výstavba atletického oválu se zázemím za plotem jejich domu. Zejména Markéta doufá, že k tomu nedojde, a je odhodlána přinejhorším dům prodat. Oprávněně se bojí, že by bylo po klidu, kvůli kterému dům kupovali.
 |
Jejich vilka je světlý, vzdušný, funkcionalistický dům s velkým otevřeným prostorem v přízemí. Manželé jej kupovali jako hrubou stavbu, aby se vyhnuli starostem s úřady, ale i tak stihli několik dispozičních změn. O technické věci se staral manžel, designové vychytávky jsou zase dílem Markéty. Nejvíce času strávila výběrem kuchyně a dlažby do tří koupelen, jimiž dům disponuje.
Prosadila i dvoukřídlé prosklené dveře do pracovny, kde nyní tráví hodně času její muž, povoláním „ajťák“ a projektový manažer, což, jak se směje Markéta, je v této covidové době povolání snů. V pracovně má stůl i houslistka a navíc tu má zabudovanou také menší zkušební aparaturu a uloženy své nástroje a archiv s notami.
„Zkušebnu s triem Inflagranti máme stále v centru, na zkouškách se scházíme s celou kapelou tam, ale každodenní cvičení na housle včetně skládání písniček, psaní not nebo přípravy repertoáru na koncerty, což v normálu jako umělecká vedoucí tria musím denně dělat, můžu provozovat s výhledem do zahrady. Denně musím alespoň hodinu cvičit prsty, aby nezakrněly, to je bohužel houslistická nutnost, a naše zahrada mě inspiruje a uklidňuje,“ prozrazuje virtuoska.
V kuchyni je další hudební koutek s klavírem, kde umělkyně cepuje své děti, sedmiletého Nicolase a čtyřletou Victorii. Ta je hudebně i tanečně nadaná po mamince, ale občas si vyžádá přerušení hudební výchovy a vrhne se na krabici s líčidly a šperky. K tomu samozřejmě patří i maminčiny lodičky na jehlovém podpatku, na kterých udrží balanc snáze než leckterá modelka.
V přízemí domu jsou dva velké stoly a dostatečný počet židlí pro návštěvy. Sociální kontakt a zmíněné návštěvy teď houslistce chybějí nejvíce. „Byla jsem zvyklá být při své práci stále mezi lidmi, občas jsem si vyrazila i na večírek, to mi teď hrozně chybí,“ svěřuje se.
Do patra vedou příkré schody, které nebyly po nastěhování ještě dokončeny a rodiče tak museli neustále hlídat tehdy malinkého Nicolase, aby se z nich nezřítil.
Teď už po nich obě děti bez problémů běhají do svých pokojů. Dlouho měli jeden společný, ale teď Victorka, když oslavila čtvrté narozeniny, dostala svůj. A to ryze holčičí, růžový, s domečkem pro panenky, o kterém snila.
Ložnice rodičů je naopak střídmá a stejně jako celý dům působí velmi minimalisticky. „Ani já, ani manžel nemáme rádi přeplácanost, po domě visí maximálně naše rodinné fotky, a být to na manželovi, byly by tu jen holé zdi,“ usmívá se Markéta.
Místem, kde naopak barvy hrají prim, je zahrada. „Naši mají velký barák s velkou zahradou a máma na té zahradě pořád dřela. Já si vždycky říkala, že to dělat nebudu. A jak to dopadlo? Dřu na své zahradě a ještě mě to baví,“ směje se.
