Mému muži před dvaadvaceti lety, když se k nám do domu nastěhoval, nedaly Hodkovičky spát. Odchovanec centra Prahy s tramvajemi řinčícími ve dne v noci si nemohl zvyknout na zdejší noční absolutní ticho. Dnes už si právě toho klidu a také výhledů do všudypřítomné zeleně cení.
Tahle čtvrť má prostě svoje kouzlo. Děti tu chodí ze školy samy, aniž by se o ně rodiče museli bát. Mohou venku jezdit na kole i na koloběžkách, jako tomu kdysi bývalo i jinde. Provoz je tu na Prahu minimální a cizí člověk sem téměř nezabloudí. Co by tu také hledal?
Děti tu mohou volně běhat i po lesích. A všechny vědí, jak vypadá srnka, zajíc nebo veverka. To proto, že je tady vídají. Skoro každý tu skoro každého zná. Ví, z jaké rodiny pochází, i kdo byli jeho předci.
Se sousedy se při různých příležitostech scházíme, navštěvujeme, rozčilujeme se i smějeme. Před pár desetiletími, když jsme měli ještě vlastního hajného, tu bývaly i krmelce plné sena, žaludů a kaštanů, které jsme my, zdejší školáci, povinně sbírali. Dnes už je skoro nemá kdo plnit, a tak zhusta zejí prázdnotou.
Obávaný hajný, který se po Hodkovičkách proháněl ve svém velorexu a nás děti se nikdy nebál srovnat, už není mezi živými a správu zdejších lesů mají na starosti již jen neosobní Lesy hlavního města Prahy, takže občas zapomenou krmelce plnit. Zvěř je přesto zdejším zeleným porostům, jimiž lze dojít až na poměrně vzdálenou Lhotku či do sousedních Modřan, věrná a zůstává.
Okolí přeje všem druhům sportu. Hned pod kopcem Vorličákem se snadno napojíte na cyklostezku podél Vltavy, kterou dojedete až do Vraného nad Vltavou, hned vedle stojí obří sportovní areál Hamr, kde lze hrát všechno od fotbalu přes tenis až po plážový volejbal a ping-pong. Pod železničním mostem si lze zahrát dokonce i golf.
Žít ve čtvrti, kterou většinou neznají ani Pražáci, má ovšem krom krás i svá úskalí. Tak třeba každému musíte upřesňovat, kde vlastně bydlíte. Tedy, že vaše čtvrť sousedí na severu s Braníkem, na východě s Lhotkou, na jihu s Kamýkem a Modřany, kam spadáme farností, a na západě (ovšem přes Vltavu) s Malou Chuchlí.
Zvlášť v noci, když se vracíte taxíkem z centra z náročnějšího večírku, je třeba dbát na přesnou artikulaci při zadávání adresy. Jinak skončíte v mnohem známějších Holešovičkách na druhém konci Prahy. (Odzkoušeno osobně.)
Chybějící rohlíky k snídani tady ráno nenakoupíte. Zdejší samoobsluha zanikla záhy po listopadové revoluci a snahy některých místních obyvatel otevřít obchůdek v garáži skončily krachem. Důvod je prostý. Každý tu má auto a také s ním jezdí. Tím pádem vozíme velké nákupy z obchodních center na nedalekém sídlišti Novodvorská. A prodej pár chybějících housek malé krámky neuživí.
I hostinští to tady mají těžké. Drží se restaurace U černého koně a ještě jedna v hotelu Michael stojícím na zdejším malém sídlišti. V zásadě přežívají díky obědům a smluveným zájezdům, my místní tu večer do hospod moc nechodíme. Kdysi tu po večerech bylo mnohem rušněji.
Dolní Hodkovičky ležely v místech, kde je dnes ulice Modřanská, u které zcela osamocena stojí kaplička zasvěcená svatému Bartoloměji. Právě tady kdysi bývala náves s rybníkem.
Když se sedávalo pod kaštany
V roce 1900 byly Hodkovičky (jinak také Malé Hodkovice, zdrobnělý název se vžil pro odlišení od vsi Hodkovice vzdálené zhruba 8 kilometrů jihovýchodně) s 346 obyvateli, vilami a statky pouhou vsí okresu Královské Vinohrady.
V roce 1922 se připojily k Praze. Tehdy k nim přibyla i část Modřan zvaná Zátiší, kde měla své nádherné letní vily v neorenesančním stylu pražská honorace a kde také stály proslulé Rücklovy sluneční lázně. Dnes tu sídlí sanatorium Pronatal, vyhledávané centrum umělého oplodnění.
Hodkovičky byly tehdy zemědělskou oblastí. Stály tu statky nesoucí jména svých majitelů. Můj tatínek, který se tu v roce 1935 narodil, si vybavuje dva: U Hrášků a U Špačků. Nedaleko statků stály místní hospůdky: Orlík, U černého koně a také Lesan, který nabízel posezení pod kaštany.
To byly dolní Hodkovičky, ležící v místech, kde je dnes ulice Modřanská, u které zcela osamocena stojí naše kaplička zasvěcená svatému Bartoloměji. Právě tady kdysi bývala náves s rybníkem, v němž hlasitě kuňkaly žáby. Rybník i náves časem zmizely.
Od Modřanské stoupá vzhůru kopec, kterému přezdíváme Vorličák. Kdo ho vyšlápne svižně a bez zadýchání, ten si může být jist, že je v dobré kondici. To kvůli jeho délce i výraznému převýšení. Ulice, která jím vede, je centrem téhle čtvrti. Také se jmenuje V Hodkovičkách.
Rücklovy sluneční lázně. Prohřát se slunečními paprsky pod skleněnou kopulí slunečních lázní bývalo za první republiky mezi pražskou honorací hodně in. Dnes tu léčí neplodnost.
Zkraje třicátých let minulého století pražský magistrát nabídl k prodeji své pozemky právě v horní části tohoto kopce, a tím odstartoval novou éru Hodkoviček. Přednostní právo koupě dostali magistrátní úředníci. Noví vlastníci pozemků si tu stavěli rodinné domky a vily. Už nikoli výletní jako v Zátiší, ale k bydlení. Jednu z nich postavil i můj děd. A můj táta se tu, stejně jako já pětatřicet let po něm, narodil.
Zdejší vilky jsou méně luxusní než ty v Zátiší. Jen dvě jsou památkově chráněné. Funkcionalistická vila režiséra Friče a světový unikát rondokubistická vila, která stojí téměř přes ulici.
Válka a komunistický puč s místním obyvatelstvem notně zamíchaly. Někteří lidé zemřeli, jiní museli utéci za hranice. Postupem času tak z naší čtvrti vznikla zvláštní směs: tu stojí honosná vila ve funkcionalistickém stylu, vedle obyčejný rodinný domek a do toho všeho pár dřevěných okálů.
Jednu věc však mají, zejména vily původních obyvatel, společnou: půdní vestavby. U nás v Hodkovičkách totiž preferujeme vícegenerační bydlení. Tak aby se děti mohly postarat o stárnoucí rodiče, a ti jim zase pomáhají s vnoučaty. Takže vždycky, když někdo z rodiny doroste do věku, kdy potřebuje byt, přistaví se další. Tak tu dnes žije na tři tisíce obyvatel, přičemž Hodkovičky se rozrostly na plochu 200 hektarů.
Díky tomu, že naše rodina patří ke starousedlíkům, a také procházkám po téhle čtvrti s mojí babičkou, znám spoustu místních historek. Třeba tu o zavražděné operní divě, jejíž tělo je prý zalito betonem v základech vilky, kterou tu krátce po válce, v době, kdy diva zmizela, zrovna stavěl její snoubenec.
Historku před časem oprášil televizní investigativní reportér Josef Klíma, ale neuspěl: hrob se mu najít nepodařilo. My místní dobře víme, proč. Hledal ho pod keři u plotu se sousední vilkou, ale tam není nic, je totiž v samotných základech toho baráku. Tedy alespoň podle mé babičky.
Tady se narodil Krteček. V domku s červenou strmou střechou žil a dožil slavný český výtvarník a režisér, autor animovaných filmů pro děti Zdeněk Miler. Tady také vznikl nápad namalovat Krtečka, kterému propůjčila hlas zdejší rodačka, Milerova dcera.
Mezi slavnými
Krása a klid téhle čtvrti vždycky přitahovala umělce a slavné. Dožil tu prvorepublikový ministr Ivan Dérer, dům tu měla rodina autora opony Národního divadla Vojtěcha Hynaise. A někde tady, nejspíše na zahradě jeho domu, se v hlavě Zdeňka Milera zrodil slavný Krteček, který dobyl celý svět.
V polovině osmdesátých let se sem přistěhovala další slavná osobnost: televizní scenárista a dramaturg Jaroslav Dietl. Že si tu koupil parcelu a má tam dokonce tenisový kurt, se tehdy šuškalo po celých Hodkovičkách. Jak by také ne: v té době byl Dietl na vrcholu slávy. V televizi běžely jeho seriály Rozpaky kuchaře Svatopluka, Malý pitaval z velkého města, Synové a dcery Jakuba Skláře a samozřejmě Nemocnice na kraji města.
Jak se tehdy slavný scenárista o existenci Hodkoviček dozvěděl? O volné parcele v ulici Nad Lesem mu prý při mariáši vyprávěl další z hodkovičských starousedlíků, spisovatel Ivan Klíma, který tehdy v té ulici na malém náměstíčku s rodinou bydlel. Dnes bydlí ve vlastní vilce o kousek dál.
„Oba milovali tenis, tu parcelu si odkrokovali a zjistili, že jak rozměry, tak polohou je pro tenisový kurt ideální,“ vzpomíná na ty časy Dietlova manželka Magdalena, která tu s rodinou částečně bydlí dodnes.
Byla to láska na první pohled. „Když jsme do ulice Nad Lesem přijeli poprvé, kličkoval před námi zajíc a od krmelce u domu hajného vyběhly tři srnky,“ říká žena slavného scenáristy.
Snadné to ale nebylo. „Chybička se vloudila, až když byl kurt vybudován. Firma OPBH (Okresní podnik bytového hospodářství, jenž byl za socialismu správcem obecních nemovitostí, pozn. red.), která nám původní zanedbaný plácek s radostí pronajala, smlouvu zrušila, jakmile zjistila, že se na něm hraje tenis. To místo nám ale přirostlo k srdci, a proto, když se později naskytla možnost vedlejší parcelu koupit, začali jsme na ní stavět dům,“ říká Magdalena Dietlová.
Stavbu dokončili na jaře 1985, radost ale netrvala dlouho. „Jaroslav ještě před prázdninami přihlásil naše děti od září do zdejší školy v Jitřní ulici a objednal stěhováky na srpen,“ vybavuje si jeho žena. Láska k tenisu se slavnému režisérovi stala osudnou.
„29. června uprostřed tenisového zápasu na zástavu srdce náhle zemřel. Nic pak už nebylo jako dřív... Jen ten stěhovací termín na jeho psacím stole, podepsaný jeho rukou, byl v té nejistotě pevný bod,“ vzpomíná Magdalena Dietlová.
„Důchoďák“. Budova na fotografii vpravo, respektive její developer, zdejším starousedlíkům hodně pije krev. Měla tu stát ve veřejném zájmu, stojí tu v zájmu čistě soukromém.
Na Hodkovičky nedá dopustit. „Do obchodu jsme měli sice dost daleko a cesta k nám byla donedávna velmi kostrbatá, přesto to klidné lesní místo máme moc rádi a už víc než třicet let je naším domovem,“ říká.
Že se tu dobře bydlí, si uvědomovali i lidé z vyšších míst. Nenápadnou vilku v Hodkovičkách obýval za socialismu i vedoucí tajemník Městského výboru KSČ v Praze, nechvalně proslulý symbol normalizace, Miroslav Štěpán.
My starousedlíci si dobře vybavujeme zásobovací vozy naplněné nedostatkovým zbožím, které v týdenních intervalech najížděly do jeho garáže. A také chodník před jeho domem byl jako na potvoru jediný ve čtvrti krásně vyasfaltovaný, bez výtluků a děr.
Po revoluci se Štěpán odstěhoval a v Hodkovičkách začalo známých jmen přibývat. Tak tu dnes na ulici běžně potkáte režiséra Juraje Jakubiska, jeho ženu Deanu Horváthovou, zpěváka Pavla Haberu, kterak vede ze školy syna, herce Jana Potměšila, stejně jako Petru Pyšovou, která si zahrála Milunu v trilogii Zdeňka Trošky Slunce, seno, jahody.
Tuhle tragikomedii trochu připomíná i nová dominanta naší čtvrti, které tu nikdo neřekne jinak než „důchoďák“: luxusní bytový dům, jenž těsně sousedí s místní školou, a má pro nás hodkovičské srdcaře poněkud smutnou historii.
Developer získal za spolupráce tehdejšího starosty z ODS lacino obecní pozemek vedle školy pod záminkou, že se tak děje ve veřejném zájmu. Sliboval, že tam postaví chybějící dům s pečovatelskou službou. Těšili jsme se všichni. Pak ale začal byty prodávat za částky v řádech mnoha milionů korun lidem mladým, bohatým a pečovatelských služeb nepotřebným. Prostě žádný veřejný zájem, jen byznys.
Sousední budova školy je ovšem krásná a nově zrekonstruovaná. Areál v Jitřní ulici, který tu stojí od roku 1960, je dnes bezbariérový a disponuje rozsáhlým komplexem sportovišť. To proto, že se škola dlouhodobě specializuje právě na rozšířenou výuku tělesné výchovy, konkrétně atletiky. A že tu máme šikovné děti!
Jediný problém nás Hodkovičských je, že před pár lety radnice naši školu nesmyslně sloučila s jazykovou školou ve Filosofské ulici na sídlišti Novodvorská.
Dát dohromady nadějné sportovce s dětmi, které se realizují v učení cizích jazyků, je poněkud zvláštní kombinace. Radnice zatím odolává naší snaze hodkovičskou školu zase osamostatnit. Ale my Hodkovičtí se jen tak nedáme!
Pod železničním mostem si lze zahrát dokonce i golf:
27. května 2009 |
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
