Tady se neříká dobrý den, zdraví se vodáckým ahoj. Klíče mají svoji bójku. Hausbót je totiž osobitým životním stylem. Jana vodu miluje a bez přehánění je odkojená Vltavou. Narodila se v Praze do služebního bytu v holešovickém přístavu, její otec pracoval v Československé plavbě labsko-oderské. S rodiči roky jezdila na závodní rekreaci na Slapy.
Syn Vojta si rád vyleze na horní palandu, prohlíží a čte si v knize od Petra Síse.
V životě měla dvě možnosti, mít vodu ráda jako její rodiče, nebo ji nenávidět. Zvítězila ta první. Pořízením vlastního hausbótu oživila tradici a na řece tráví už s vlastní rodinou čas od jara do podzimu.
„Rodiče se sice rozvedli, ale na vodu se jezdilo dál. Můj nový otčím se závodně věnoval windsurfingu, pak postavil první plachetnici,“ vzpomíná.
V osmdesátých letech bylo možné sehnat polské plány na stavbu malých lodí, a tak časem domů „připlul“ svépomocí postavený Kaczorek, respektive čtyři metry dlouhá loď.
Dostala jméno Fogo, druhou (kamarády souběžně budovanou) pojmenovali Hogo, což Jana komentuje: „Do mých osmi let jsme jezdili jen na závody surfů. Hogo a Fogo s kajutou na Vltavě bylo potom opravdu něco!“
S vodou pod nohama
Pro kotvení je nutné si pronajmout od povodí Vltavy místo, spíš pruh břehu. V současné době je o ně velký zájem, v rodinách se často dědí. „Kde jsem vyrůstala, jsme doteď. Naši tu mívali hausbót, ale pak se rozhodli odejít na důchod z Prahy. Prodali jej a peníze investovali do bydlení. Přesto nám tu nepřetržitě dál kotvilo několik dalších lodí. Zdejší komunita už není tak homogenní jako kdysi, lidé jezdí na dovolené do zahraničí. Ale kromě starousedlíků potkávám i vrstevníky. Vyrážíme odsud na výlety nebo třeba na kánoi do hospody.“
A pokračuje: „Když jsem tu sama, první dva dny mě baví číst si, pletu, chodím na procházky se psem. Nejpodstatnější je pro mě voda. Hodně plavu, letos na jaře byla dlouho studená a já se po roce zavřených bazénů nemohla dočkat, takže jsem si dokonce pořídila plavecký neopren,“ komentuje Jana.
 |
A také porovnává chatu a hausbót: „Kdo je zvyklý být na vodě, ‚nemusí’ chalupaření. Můj pětaosmdesátiletý otčím (na vodě je celé léto dodnes) vždycky vysvětluje rozdíl: na chalupě většinu roku sekáte trávu, na lodi se nejvíc pracuje, než jde na vodu. Po zimě přijde jarní údržba a pak se už jen koupete a odpočíváte.“
Od října do dubna hausbóty přezimují na souši na nedalekém parkovišti, kam je sváží traktor s vlekem. Stojí zaparkované na kozách a majitelé kontrolují stav dna. Platí pravidlo: nic nenechat zreznout, brousit a natírat! Pro větší klid je možné nechat ocelovou vanu žárově pozinkovat.
Modrá je nejlepší
„Dobře si vzpomínám, jak máma mívala na lodi všechno dotažené do detailu a vyladěné do modra. Sama našila závěsy, povlečení. Některé nádobí (většinou modré) tu mám od ní,“ zmiňuje Jana.
Když zhruba před čtyřmi lety přemýšlela o koupi vlastního hausbótu, hledala nejdřív na internetu. Zjistila, že to nebude problém, sezonní bydlení na vodě zažívá velký boom. Pro svůj záměr měla to podstatné, místo na ukotvení. Ceny se však pohybovaly okolo 600 tisíc a výš, naštěstí věděla, že nespěchá. Nějakou dobu nechala všechno „plavat“.
Do vstupní, odpočinkové i kuchyňské části se vešla linka s lihovým vařičem. K zařízení místnosti se hodil i patchworkový přehoz z domova.
„Někdo mi poradil, ať dám inzerát na Orlíku. Vyrazili jsme na výlet s vytištěnými inzeráty, které jsem rozvěsila na pár stromů, a záležitost zase vypustila z hlavy,“ vzpomíná. Po čase se ozval Petr Boušek, majitel firmy Bousekboats.com, s tím, že jeden rozestavěný mu stojí doma na zahradě.
Tehdy řešil nové bydlení a potřeboval model, který si stavěl původně pro sebe, prodat. Při jeho stavbě se inspiroval v Norsku, proto natřel smrkový obklad sytě modrou krycí barvou. Ta podle něj vydrží na povrchu bez zásahu až sedm let oproti dnes často používaným a rychle šednoucím lazurám. Protože měl v úmyslu kotvit na Orlíku v partii se širokým výhledem, osadil do stěn panoramatická okna.
Voda a svoboda
Hausbót i plachetnice musejí mít stejně jako auto „technickou“, majitel si musí udělat průkaz vůdce malého plavidla, tedy obdobu řidičského průkazu. Jana byla v klidu, měla dřív papíry na loď než na auto. Protože chtěla na vodě odpočívat i pracovat, potřebovala nabíjet počítač, mobilní telefon a další spotřebiče. Na střeše je proto solární panel propojený s autobaterií.
Devítimetrový hausbót vážící pět tun je zatím plovoucí, ale stavitel Petr Boušek ho technicky připravil na případnou instalaci motoru. Na otázku, zda plavidlo zvládne postavit i amatér, odpovídá: „Jsem přesvědčený, že ano. Musíte znát, jak bude na vodě parkovat (podél břehu, špičkou od břehu), znát budoucí tvar. Existují různé projekty, kolaudace probíhá za dohledu Státní plavební správy. Nejdůležitější část, ocelovou vanu, zvládne zámečník a svářeč. Ostatně 80 procent hausbótů u nás je dělaných svépomocí.“
Palandy ze smrkového dřeva do ložnice v zadní části vyrobil na míru bývalý majitel a zároveň truhlář.
Jana pořídila korpus bez zařízení. Petr je sice truhlář, ale neustále jí připomínal, že už nemá čas na dokončení. Nakonec stihl vyrobit vše potřebné, palandy, kuchyň, lavici i police.
Než šli na vodu, pracoval do rána. „Vařím na lihovém vařiči, nádobí myju ve škopku, pitnou vodu nosím v barelu nebo ze studánky. Zvládáme chodit do kadibudky v lese, takže jsem do prostoru původně plánovaného pro chemický záchod umístila lednici,“ popisuje Jana a připouští, že se nejdřív bála, jestli se zbytečně nevydala z úspor.
Po první sezoně na vodě pochybnosti zmizely: „Hausbót byl předělem i v rodinném životě. Děti si to tu zamilovaly. Třináctiletá Anička si ráda čte na střeše, osmiletý Vojta s kluky ze sousedství nejraději skáčou do vody a řádí na paddleboardech. My dospělí sedíme a pro jistotu pořád počítáme dětské hlavičky na hladině,“ spokojeně uzavírá.
