Chalupáři v Česku. Rvačka o každý trám, rybízové galeje i záchrana vesnic

  1:00aktualizováno  1:00
Málokterý národ na světě si libuje v chataření a chalupaření tak jako Češi. Fenomén se zrodil před sto let. Jaké má podoby? A přežijí chalupáři 21. století? Článek přinesl sobotní Magazín Víkend DNES.

Mocným impulzem českého chatařství a chalupářství bylo uzavření státních hranic po únoru 1948. | foto: koláž iDNES.cz

Pavel Střítezský (76) tráví většinu roku v roubence v Kruhu u Jilemnice. Do metropole se bývalý trumpetista orchestru Národního divadla s manželkou vrací leda na zimu. „V pražském bytě jsem si nemohl hrát se dřevem, což mě odjakživa bavilo,“ vysvětluje, proč si v roce 1978 pořídil chalupu.

Fotogalerie

„A taky jsem hledal místo, kde bych nemusel myslet na politiku, která mi otravovala život.“ Tip na kružskou roubenku získal přes kamaráda a zvlněnou krajinu Podkrkonoší si rychle zamiloval. Místní si přitom zkraje ťukali na čelo: „Srovnej to bagrem a postav pořádný nový barák!“

Ze stavby z roku 1798 chtěl zachránit co nejvíc. Rval se o každý trám a během let domek vypiplal. „Řemeslníky jsem hledal v hospodě,“ vzpomíná. „Dneska je to horší. Doba melouchů, na kterých chalupaření do značné míry stálo, je pryč. Proti předlistopadovým dobám jsou sice obchody plné materiálu, ale těžko se hledá řemeslník. Tehdy se nedal sehnat cement, dnes není zedník – mají tolik kšeftů, že nestíhají. Navíc staří machři vymírají a mladí to pořádně neumějí.“ 

V roce 1985 se Střítezským naskytla možnost přikoupit i vedlejší roubenku z roku 1840, jejíž majitel zemřel bez dědiců. Neváhali ani chvíli. I proto, že tehdejší národní výbor jim další dům nabídl výhodně.

Na první roubence se totiž „lufťáci“ předvedli a místní nakonec oceňovali, že dvě století starou stavbu zachránili. Do renovace té druhé se Pavel už pustil pod dohledem památkářů. „Na něco mi dali dotaci, ale zase mi do toho mluvili. Až po koupi jsem navíc zjistil, že trámy jsou totálně shnilé. Dala se do nich udělat díra prstem.“

Nad selským stolem, u kterého si povídáme, jsou rozvěšeny podmalby světců na skle. „Vypadají lidově, ale maloval jsem je sám,“ říká Pavel s hrdostí. Sám si zrestauroval i nábytek, opravil dřevěnou výzdobu štítu chalupy, vyspároval dlažbu.

„Prostě jsem byl drzý a věřil si, že to dokážu. Chalupa mě donutila naučit se spoustu věcí.“ Po roce 1989 se podívali do Španělska, na Sicílii, do Řecka a na další místa, o kterých do té doby snili. „Rodinu jsem tam vzal, abych jí nic nedlužil, ale stejně jsme pořád jezdili do Kruhu,“ povídá. 

Panelák naležato

„Z ležení u moře jsem nešťastný, pracovat na chalupě mě naplňuje. Vlastně na dvou chalupách. Kružáci s nadsázkou říkali, že snad budu skupovat a zvelebovat celou vesnici.“

Chalupáři stříbrného plátna

Hvězda filmu Kristián Oldřich Nový vlastnil víc než čtvrt století chalupu na...

Byly jejich útočištěm, kam si odjížděli odpočinout od hektičnosti hereckého světa. Místo, které opravdu milovali, byť nešlo o žádný přepych. Čeští umělci rádi trávili volné chvíle na svých venkovských chalupách. Některé z nich byly svědky nejen relaxu a radovánek, ale také velkých osobních dramat.

Pavel Střítezský je klasický chalupář. Ale pak jsou tu ještě chataři. Pozor, zní to velmi podobně, ale není to zdaleka totéž. Začátky chataření bývají spojovány s trampingem, který se u nás objevil těsně po roce 1918. Chudší část mladých obyvatel měst zlákala romantika Divokého západu. Jejich první sruby na Sázavě a Berounce si jednoduchostí nezadaly s pionýrskými dobami osidlování Ameriky nebo zlaté horečky na Aljašce.

Stačily tři generace a osamělá romantika sežrala sama sebe. Trampové během let své osady zvelebovali a předávali potomkům, kteří ve vylepšování pokračovali. Potomci dobrodruhů se rekreují v oplocené haciendě s myčkou, plazmovou televizí, bazénem a wi-fi. O víkendu chtějí stejný komfort, na jaký jsou přes týden zvyklí z domova. V pátek sednou do auta, aby změnili místo trávení času, ale už ne jeho podobu.

Esejista Václav Cílek dva typy víkendového bydlení dokonce neváhal postavit proti sobě: „Chataři staví nové budovy, někdy v podobě nových městeček,“ vykládal v pořadu České televize Retro. „Obsazují českou krajinu a obecně jsou vnímáni jako její ničitelé. Chalupáři naopak zachraňují staré chalupy a ochraňují vesnice před vymřením.“

Ti, kdo se českým venkovem toulají s otevřenýma očima, rádi dávají Cílkovi za pravdu. V některých oblastech neustále narážíte na pospojovaná souboudí a kutilsky dotvářené obytné slepence. Chaty z řady míst vytlačily divokou přírodu a okolí řek změnily v masovou rekreační zónu. 

Vznikaly svépomocí, takže nejde o kvalitní architekturu. Kýčovitá zdobnost se mísí s podřadnými materiály. Pestře omalovaný indiánský totem stojí vedle stavby, která jako by sem byla transportována z kalkatského slumu. Ve svažitém terénu jsou chaty často nahloučeny do podoby terasovitého mraveniště.

Trámová romantika u Střítezských v Kruhu u Jilemnice. Pavel Střítezský (76)...

Trámová romantika u Střítezských v Kruhu u Jilemnice. Pavel Střítezský (76) tráví většinu roku v roubence v Kruhu u Jilemnice.

Vlastně je to rozřezaný panelák rozhozený po kopci. Vzhledem k nedostatku soukromí, samoty a klidu to musí být víkend pro masochisty. V kontrastu s chatovým šílenstvím jsou podhorské oblasti Česka s často citlivě opravenými staletými hrázděnými domy a roubenkami.

Část venkova se po válce vylidnila a nebýt chalupářů, klenoty lidové architektury by padly. Památkově chráněné objekty přežily jen díky osobnímu nasazení lidí z měst. Dělení na „zlé“ chataře a „hodné“ chalupáře je přesto nesmyslné. Mezi oběma skupinami je řada přechodů a rekreační bydlení vždy vypovídá o konkrétních lidech.

I u Sázavy se najdou chaty postavené s citem a pokorou, zatímco na Kokořínsku objevíte roubenky znásilněné plastovými okny. Chaty mohou být zařízeny se zenově minimalistickou účelností, chalupy naopak zaneřáděny koly z žebřiňáků, podkovami, cepy, tkalcovskými stavy a další estetickou veteší. Vzpomeňme na chalupáře z filmu Na samotě u lesa, který se o víkendech stylizoval do mlynářského „pana otce“ a rozšafně bafal z fajfky opíraje se o vycpaného čápa natřeného bezbarvým lakem.

Rybízové galeje

Rodina Jana Merhauta (49) vlastní klasickou chatu u Sázavy. Do Barochova to z pražského bytu mají autem 35 minut, na kole hodinu a půl. Do vesničky v širším okruhu metropole jezdí i příměstská doprava. Prostě ráj doslova u nosu. Janův děda postavil v roce 1957 chatu „na zelené louce“. 

„V Nuslích míval lahůdkářství, které mu po únoru 1948 komunisti sebrali,“ vzpomíná vnuk, který se dnes živí jako prodejce laboratorní techniky. „Možná v tom tedy byla i snaha něco vlastnit a realizovat sny, které režim dědovi přetrhl. A když mi pak ve čtrnácti letech umřel táta, zodpovědnost za chatu jsem coby nejstarší chlap v rodině převzal já. Ale nikdy jsem to necítil jako povinnost, asi i proto mám chatu tak rád.“

S matkou a sestrou v Barochově odmalička trávili většinu víkendů a prázdnin. Výsledek? „Sobota a neděle v Praze je pro mě dnes za trest,“ shrnuje Jan. Zlom prý nepřišel ani v pubertě. Dokonce ho bavilo i otrhávat rybíz, na což jinak většina chatařských dětí vzpomíná jako na otravné galeje.

Pro Merhautovy je Barochov středobodem rodinného života: „Občas se nás tam sejde všech deset. Máma je šťastná, že má pohromadě vnoučata a může jim vařit a péct. Na koupání na jezu v Nespekách je to jen kousek. A pak je tu samozřejmě zahrádka. Bylinky, máta, bazalka, pažitka, rozmarýn…

Posázavská klasika: chata Merhautových v Barochově. Rodina Jana Merhauta (49)...

Posázavská klasika: chata Merhautových v Barochově. Rodina Jana Merhauta (49) vlastní klasickou chatu u Sázavy.

Před listopadem 1989 si chataři pěstovali ovoce a zeleninu, která nebyla k dostání. To už sice dávno neplatí, ale mezi rajčetem z obchodu a z chaty je naprosto zásadní chuťový rozdíl. 

Ekonomové vysvětlují vlastnictví chat dlouhodobou investicí. Kdyby něco, rekreační nemovitost můžete prodat. „Proč bychom to dělali?!“ kroutí hlavou Jan. „Barochov je náš život, to nepřipadá v úvahu. Vzpomínky neprodáme, nic bychom tím nezískali. A zbavili bychom se třeba i party. Někdo ze sousedů občas koupí sud, večer posedíme. Prodej chaty by neměl smysl ani čistě ekonomicky, její hodnota pořád stoupá.“

A pozor, důležitý detail: chata je mimo jiné i „únikovou zónou“. „Pro harmonické dvacetileté manželství je důležité vědomí, že občas můžu sednout na kolo a strávit v Barochově víkend sám,“ směje se víkendový muž od Sázavy.

Svoboda za plotem

Mocným impulzem českého chatařství a chalupářství bylo uzavření státních hranic po únoru 1948. Když nemůžete do Alp nebo do Himálaje, jedete do Krkonoš nebo na Šumavu. Mississippi a Nil zastoupí Lužnice a Ohře. Víkendy na českém venkově se staly náhražkou nedostupné exotiky.

To, co chybělo na sídlištích, začali lidé hledat o víkendech na venkově. Od 60. let jim to zjednodušoval automobilismus a možnost dojet pohodlně i do míst, kam nevedla železnice. Připočtěme volné soboty, zavedené v září 1968. S dvěma dny volna a autem se vám už vyplatí jezdit na víkendy přes půl republiky.

Navíc šlo o znak společenského statusu. „Jsem Někdo!“ říkávali jsme vlastnictvím chaty. Po srpnové okupaci 1968 se chalupářství stalo únikem do „vnitřní emigrace“. Prostor dělat něco smysluplného byl jen v sobotu a v neděli. Smutný paradox doby – svoboda ohrazená plotem.

Platy se tehdy příliš nelišily a výkonností jste je ovlivnit nemohli. Lidé si proto pracovitost nahrazovali o víkendu na svém. Z tehdejší doby pochází diagnóza tzv. chalupářské nemoci. Označuje fyzicky zcela vyčerpaného a sedřeného člověka s namoženými svaly a bolavými zády, který si po víkendu jde odpočinout do zaměstnání. Ta pondělní úleva!

Altánek Marty Pawlicové na pražské Bílé hoře. Marta Pawlicová (70) to má na...

Altánek Marty Pawlicové na pražské Bílé hoře. Marta Pawlicová (70) to má na „chatu“ pět minut pěšky.

Meruňka společnice

Marta Pawlicová (70) to má na „chatu“ pět minut pěšky. Altánek v zahrádkářské kolonii na pražské Bílé hoře stojí jen pár set metrů od domu, kde bydlí. Dá se v něm přespat, její děti u něj kdysi stanovaly a v létě tam rodina griluje. Toto místo funguje stejně jako rekreační objekt někde na druhém konci republiky.

Jen se tam nemusí dojíždět a údržba altánku stojí pár korun. „Pěstuji tu všechno s výjimkou banánů,“ vypráví bývalá novinářka. „Rybíz, angrešt, meruňky, broskve, třešně, jahody, višně, hrušky, ořechy, víno.“

Idylka má ovšem smutný podtón. Zahrádkářská kolonie byla v roce 1983 zřízena jako dočasná a v budoucnu bude muset uvolnit místo břevnovské radiále. Auta podle plánů posviští v terénním zářezu šest metrů pod altánkem. „Je to jako se smrtí – víte, že jednou přijde, ale doufáte, že to nebude brzy. Bylo by mi líto to tu opustit. Sama bych musela porazit vzrostlou meruňku, čtyřicetiletou společnici, se kterou si občas povídám.“

Zdejších 47 malých parcel kdysi vzniklo na navážce ze stavby nedalekého sídliště. Zahrádkáři si je přes svou organizaci jen pronajímají, což brání kšeftování. V pořadníku je asi třicet čekatelů a zájem je rok od roku větší. „Utvrzuje mě to v názoru, že zahrádkaření není jen záležitostí starší generace,“ shrnuje paní Pawlicová.

Víkendové paradoxy

Socioložka Jana Duffková v analýze chataření a chalupaření poukázala na následující rozpory:

  • Prostor. Jsme malá země, přesto mnoho z nás z její plochy ukrajuje dvojí prostor (domov a tzv. druhé bydlení) s dvojitými nároky na přírodní zdroje.
  • Stereotypy. Říkáme, že na víkend musíme opustit stereotyp městského shonu. Proto v pátečních zmatcích na silnicích odjíždíme na venkov, kde upadáme do jiného stereotypu.
  • Civilizace. Navzdory tvrzení, že o víkendu chceme být blíž přírodě a dál od civilizace, i v druhém bydlení zapínáme ledničku, betonujeme cestičky na zahradě a díváme se na televizi.

„A taky není pravda, že cílem je ušetřit. Kdyby se spočítalo, kolik peněz, práce a času nás stojí úroda, vyšlo by to mnohem dráž než v obchodě. Je v tom něco hlubšího. Člověk má staletími vypěstovanou potřebu hrabat se v hlíně. A navíc vám to krásně vyčistí hlavu.“

Děti z paneláků v kolonii často poprvé v životě vidí, že rajčata rostou na keříku a brambory v zemi. Můžou si tu udělat ohýnek, zkusit to se sekerkou, zatlouct hřebík. „Taková zkušenost je pro ně zázrak!“ říká zahrádkářka.

Velký oplocený pozemek je uvnitř volně průchozí. Podporuje to sousedskou pospolitost, kterou obyvatelé anonymních bytovek jinak nezažijí. A často ji neznají ani klasičtí chalupáři, kteří se od sebe oddělují ploty.

„My se tu díky jednolité zahradě všichni kamarádíme. Pořádáme pálení čarodějnic, opékání buřtů, výstavu loutek. A když má někdo nadbytek sazenic nebo úrody, nechá to na lavičce, aby si to ostatní rozebrali. I sekačku, křovinořez a žebřík máme společný.“

Podle posledních informací se silnice přes zahrádkářskou kolonii začne stavět po roce 2025. Takže zbývá šest let bělohorské idylky.

Návrat kyvadla

V listopadu 1989 hranice padly. Proč okopávat ředkvičky nebo natírat trámy proti červotoči, když můžete obdivovat římské Koloseum a slunit se v Řecku? S vyšším pracovním tempem rodícího se kapitalismu jsme navíc přestali mít záplavu volného času.

Po listopadu 1989 proto fenoménu českého chataření a chalupaření mnozí věštili útlum. „Čekalo se, že lidé přestanou kutit a pěstovat, protože si jednoduše všechno koupí,“ vzpomíná redaktor časopisu Receptář Miloš Kučera.

Opak je pravdou. V Česku je dnes odhadem asi 400 tisíc rekreačních nemovitostí. Chatu nebo chalupu tedy vlastní skoro každý pátý z nás – prakticky každá rodina. Podle realitních kanceláří v některých lokalitách jen za poslední tři roky vzrostly ceny až o 40 %.

Proč chmurné předpovědi nevyšly? Podle Kučery se ukázalo, že chataření s politickým systémem nijak nesouvisí. Bez ohledu na to, jestli žijete v totalitě, nebo ve svobodné společnosti, je to zábava. Člověk k tomu jen musí dospět, což přichází většinou po 40. narozeninách.

„Roli hraje i rodinná tradice,“ říká redaktor Receptáře. „Když vidíte rodiče na zahrádce nebo v dílně, časem vás to začne bavit taky. Ale hlavně je v tom osobní vklad. Sami si něco vymyslíte a vytvoříte, což je vnitřně velmi obohacující.“

Autoři:

Nejčtenější

Tomáš Hanák si ke své hospůdce zrekonstruoval starý vagon na bydlení

Obytný vagon, který Tomáš Hanák s láskou a nadšením zrekonstruoval, má i svou...

Smíchejte staré železo ze šroťáku, slisované vlnité plechy, tovární okna ze staré továrny a hlavně přidejte zašlý...

Nájemníci k pohledání. Vytopili byt a celý dům zamořili štěnicemi

1

Vlastníci bytů vědí, jak je někdy těžké sehnat spolehlivé a slušné nájemníky. Dál totiž nesou odpovědnosti za ty, kdo...

Majitel si pořídil byt s terasami a výhledem, který bere dech

Takový výhled lze jen závidět...

Majitel si koupil nový byt v posledním patře bytového domu, v němž poslední podlaží oproti hlavnímu půdorysu dispozičně...

Zásadní životní zvrat. Naše cesta z paneláku byla kolotočem překvapení

1

Touha utéct z betonového sídliště do náruče přírody může být ošidná. Romantické představy se od skutečnosti liší. Ale...

Úřednice se vrhla na proměnu garsonky. Výsledek je mistrovským dílem

Nově zrekonstruovaná garsoniéra stojí v samém srdci francouzského města...

Mladá úřednice, která se v kanceláři starosty podílí na urbanistické koncepci a rozvoji francouzského Bordeaux,...

Další z rubriky

Zásadní životní zvrat. Naše cesta z paneláku byla kolotočem překvapení

1

Touha utéct z betonového sídliště do náruče přírody může být ošidná. Romantické představy se od skutečnosti liší. Ale...

Majitel si pořídil byt s terasami a výhledem, který bere dech

Takový výhled lze jen závidět...

Majitel si koupil nový byt v posledním patře bytového domu, v němž poslední podlaží oproti hlavnímu půdorysu dispozičně...

Stará vodárenská věž je k prodeji. Ukrývá se v ní nádherné bydlení

Sto dvacet tři let stará vodárenská věž v londýnském Shooters Hill, která...

Sto dvacet tři let stará vodárenská věž v londýnském Shooters Hill, která uvnitř ukrývá luxusní bydlení o osmi...

Najdete na iDNES.cz