První den roku 1922 vstoupil v platnost zákon o Velké Praze. Hlavní město se propojilo s 38 přilehlými městečky a obcemi a v souvislosti s tím došlo ke změnám územního plánu i organizační struktury městských služeb, například knihovny.
Ústřední knihovna najednou získala 40 dalších městských knihoven, které bylo třeba nějakým způsobem propojit v rámci centralizované Knihovny hlavního města Prahy. Nelehkého úkolu se s nadšením zhostil její ředitel Jan Thon.
Vlastenecký dar
Městu darovala budovu knihovny při příležitosti 10. výročí Československé republiky Pražská městská pojišťovna. Oslavu republiky spojila s vlastním jubileem - 60 let od založení.
V roce 1928 její ředitel odhalil impozantní stavbu na Mariánském náměstí. Strohá neoklasicistní fasáda zapadla do okolní zástavby a zároveň zmírnila rozlehlost objektu, který ve své době vynikal prostorovým řešením.
Knihovna patřila mezi nejmodernější v Evropě, její součástí byly nejen knihovnické sály, čítárny a zázemí, ale také koncertní sál, prostory pro výstavy i občerstvení. Od počátku měla sloužit k osvětě a kulturnímu pozvednutí obyvatel.
Ačkoliv tehdy měla ve svém fondu asi 260 tisíc svazků a ročně uskutečnila zhruba 700 tisíc výpůjček, knihovnický sklad a archiv byl rovnou dimenzován na výrazně větší objemy a plně dostačoval až do poloviny 70. let.
A jak to souvisí s rezidencí primátora? Při vzniku Velké Prahy vznikl nový post pražského primátora. Stal se jím dosavadní starosta Prahy Karel Baxa, známý národně sociální politik a obhájce rodiny Hrůzových v antisemitském procesu s Leopoldem Hilsnerem.
Dozorčí rada Pražské městské pojišťovny usoudila, že takový post si žádá důstojnou rezidenci, a tento požadavek začlenila do zadání výběrového řízení na architekta. Zúčastnili se jej Pavel Janák, Antonín Ausobský, Bohumil Hypšman, Josef Sakař a František Roith.
Jejich návrhy hodnotila porota složená ze čtyř architektů, jednoho zástupce pojišťovny a jednoho člena městské rady. Zvítězil architekt František Roith, představitel tzv. oficiální pražské architektury v monumentálně akademickém duchu.
Už na studiích České školy technické velice obdivoval architekta Josefa Zítka, díky kterému se přihlásil i na německý Zemský polytechnický ústav. Následně studoval vídeňskou akademii a učil se u významného urbanisty Otty Wagnera, jehož tvorba se vyznačovala moderním pojetím s prvky secese.
František Roith se inspiroval a podobné znaky lze vidět na jeho dalších budovách: ČNB, Komerční bance na Václavském náměstí, ministerstvu financí či zemědělství.
Velkorysé apartmá
Budova městské knihovny se stavěla v letech 1925 až 1928 a její součástí je i primátorská rezidence. Má vlastní vchod v podloubí vedle hlavního vchodu a z ulice je téměř neznatelný.
Z nevelké vstupní haly, která dnes slouží jako šatna, vstoupíte do prostoru schodiště s funkčním dobovým výtahem. První patro náleží ke knihovně, ve druhém jsou reprezentační místnosti. Ze vstupního salonu vcházíte do velkého recepčního salonu a jídelního salonu, odkud vedou dveře do přilehlých salonků, které poskytují soukromí.
Hudební salonek. Skládaná podlaha z dvou vzácných dřev umocňuje dojem luxusu salonku s klavírem značky Petrof (na mírně zvýšeném pódiu) a stropem vykládaným plátkovým zlatem.
Byt, pracovna a tři apartmá pro hosty s vlastním vchodem zaujímají třetí podlaží a s reprezentačními sály je spojuje výtah a vlastní schodiště.
V podkroví bydlelo služebnictvo a fungovala kuchyně, dnes slouží technickému provozu.
K relaxaci sloužila střešní terasa komponovaná jako zahrada ve vnitrobloku. V kontrastu s minimalistickou fasádou jsou interiéry překvapivě zdobné a bohaté. Kromě architekta Roitha se na nich podíleli i malíři František Kysela a Josef Sejpka, sochař Karel Štipl a krajkářka Emilie Paličková.
Ve výzdobě spojili doznívající secesi a módní art deco s oslavou národního sebeurčení a radosti z vlastního státu. V tomto směru vynikal především František Kysela, všestranný umělec, který na sebe upozornil plakáty a následně navrhl například růžici Stvoření světa v Chrámu sv. Víta na Pražském hradě, 10-, 20- a 50korunové bankovky a do konečné podoby upravil znak města Prahy, státní znak a prezidentskou standartu.
V primátorské rezidenci vytvořil stropní výmalbu, navrhl koberce s typickým art deco geometrickým vzorem a tlumenými barevnými tóny, potahové látky, textilní tapety a tapiserie. Výzdoba se uskutečňovala průběžně do roku 1930.
Tapiserie doplňují plastiky Břetislava Bendy, Karla Štipla a Vilíma Amorta, keramická díla Heleny Johnové, obrazy 35 významných umělců tehdejší doby (např. C. Boudy, O. Bubeníčka, J. Ullamanna, V. Radimského) a dary primátorům.
Ve vitrínách v reprezentačních sálech můžete obdivovat fajánský a míšeňský porcelán, vázy a jiné zajímavé předměty, v knihovně stojí tuzemská díla v uměleckých knižních vazbách. Dřevěný nábytek ve stylu art deco zdobí dýha z palisandru.
Při návrhu prostor myslel architekt Roith na jejich variabilitu. Hlavní sály lze propojit otevřením všech dveří nebo do nich vstoupit velkorysou pasáží.
Sousedící salonky nesou jména po svém účelu či výzdobě. Dámský sousedí s pánským a hudebním, citronový je vybaven nábytkem z citronového dřeva, v hráčském zůstaly původní stolky na hraní i s šuplíky na drobné při mariáši a těžítkem na bankovky.
Zaujmou nejen nádhernou výzdobou a harmonickým propojením nábytku, dekoru stěn a podlah, ale i rafinovanými detaily, například z dámského salonu lze skrytými dveřmi dojít přímo k výtahu. Za oknem s dekorativní mříží v jídelním salonu se ukrývá hudební komora pro hudební těleso. Hosté si mohli hudbu vychutnat v recepčním sále i jídelně.
Lednice z roku 1928 v přípravně bytu primátora
Ložnice jednoho z apartmánů je vybavena i otomanem.
Soukromí pro hosty
Do nové rezidence se záhy nastěhoval první pražský primátor Karel Baxa. Zvolen byl ještě třikrát a v bytě žil až do konce svého mandátu do dubna 1937. Žádný další primátor apartmá neobýval. „Za protektorátu si jej neoprávněně přisvojil Josef Pfitzner, náměstek primátora,“ vysvětluje Bohumil Váchal, majordomus rezidence.
Josef Pfitzner magistrát fakticky řídil a za svou ochotnou spolupráci s Němci byl po válce odsouzen a popraven. Krásné sály, salonky a vybavené apartmány však nezůstaly nevyužity, dodnes je primátoři používají k reprezentačním účelům, konají se tu různé slavnostní akty.
Význam rezidence narostl po částečném zničení Staroměstské radnice při Pražském povstání, primátoři a další čelní představitelé města ji využívali k oficiálním setkáním i akcím.
Pokoje v třetím patře slouží k ubytování významných návštěv, každý je vybaven vlastní koupelnou a dobovým nábytkem včetně dekorací. Jistou strohost bohatě vyvažuje genius loci.
Primátorský byt byl řešen velmi nadstandardně, množstvím místností i jejich velikostí. Manželé Baxovi měli k dispozici jídelnu, obývací pokoj, ložnici propojenou s koupelnou a každý svůj salon.
Pokrmy se připravovaly v kuchyni o patro výše a do bytu sjížděly výtahem. Součástí přípravny je i dodnes funkční chladnička z kolínské továrny Frigera. Za provozu velmi hlučela, což částečně utlumila skříň, do které je vestavěná.
I přes generální rekonstrukci provedenou v letech 1994-1995 a necitlivou modernizací sociálního zařízení místo dýchá atmosférou starých dobrých časů a duchem první republiky.
Zasloužili se o to především majordomové, první se o budovu staral 43, druhý 27 let. Současný majordomus Bohumil Váchal tu pracuje teprve 9 let. „Při poslední rekonstrukci se zmodernizovalo technické zázemí a opravila umělecká výzdoba včetně kování a klik u dveří, proto se v rezidenci blýskají zlatě a v knihovně jsou šedivé, musí se leštit,“ ukazuje Bohumil Váchal. Rezidenci můžete navštívit pouze při zvláštních příležitostech ve dnech otevřených dveří, například 28. října.
Podívejte se do rezidence primátora
22. srpna 2012 |
