Práci streetworkerky ale dělá už celkem jedenáct let. Pět let působila na Slovensku a začala opravdu těžkým kalibrem – dospělými závislými na drogách a pouličními prostitutkami.
Letos ji kolegové i odborná porota zvolili Osobností roku 2017 v anketě, kterou pořádá Česká asociace streetwork.
Cena má podobu boty na kameni. Opravdu toho tolik našlapete?
Od pondělí do čtvrtka čtyři hodiny denně, to je zhruba 10 kilometrů. Mám s kolegy na starosti sedm městských částí, zejména těch s největšími sídlišti, ale i centrum.
V čem vaše práce spočívá?
Když uvidím jednotlivce nebo skupinu mladých, jak sedí na lavičce, pouští si hudbu z repráčků, okolo mají napliváno, nastláno odpadky, do toho kouří cigarety nebo jointa nebo popíjejí alkohol, jdu za nimi. Povím jim, že existuje nízkoprahový klub, který je tu pro ně, aby nemuseli trávit čas na ulici. Zároveň nabídnu, že kdyby se ocitli v nouzi a potřebovali pomoc – v rodině, neuměli si najít práci, nevěděli, jak dál, ztratili doklady, prožívali něco těžkého nebo si prostě chtěli popovídat, jsme tady pro ně.
Jak na oslovení reagují?
Většinou se s námi bavit chtějí. Protože jim nabízím: jsem tady pro tebe a jsem za to placená. Pokud chceš, umím ti pomoct a mám na to všechny dostupné prostředky a informace. Dávám jim najevo, že je beru vážně. Když jdu do větší party, otipuju si předem, jak skupina funguje, kdo je vůdce a toho oslovím, jinak by se se mnou nebavili. Vím, že mě bude testovat, ale umím to ustát. Vtípky, které hážou, jsou velmi podobné.
Například?
Vy mi pomáháte? Tak mi dejte cígo, nebo mi kupte pivo. Nebo na mě reagují stylem: tak vy o mě máte zájem? Když je jich víc, lidé se jich většinou bojí a raději uhnou. A když já neuhnu, je to pro ně nové, a tím pádem zajímavé.
Bála jste se někdy?
Ne. Chodím po sídlišti, které je osvětlené, kde chodí lidé. Nevstupuji do konfliktů. Paradoxně vychází ohrožení spíš z lidí, kteří nejsou naší cílovou skupinou. Třeba opilý starý chlap, který si chce vylít vztek.
Kde konkrétně vás mohou děti a mladí potkat?
V Líšni, Slatině, Židenicích, v centru kolem Petrova a Janáčkova divadla, v Bohunicích a v obou Lískovcích.
Jak fungují v Brně sídlištní party?
Situace se tu neustále mění. Místa setkání se přelévají. Navíc v každé čtvrti je to jiné. To, čím žijí děti ve Slatině, je úplně jiné než to, čím žijí v Bohunicích. Teď například více spolupracujeme s radnicí ve Slatině, kde se ještě před několika týdny na lavičkách pod skateparkem scházela mládež, většinou pod 18 let, z různých částí města a chodila sem „kalit“, což samozřejmě vyvolávalo stížnosti obyvatel z okolí.
To nebyli místní?
Byli z Ořešína, z centra města, z okolí Brna. Mohlo jich být kolem stovky, což je opravdu hodně. Ale je fakt, že velké skupiny zpravidla nevydrží dlouho a rychle se tříští, stejně tak to dopadlo i tady. Další skupina se schází v parku a u fontány pod Janáčkovým divadlem – chodí tam děti z Líšně, z Vinohrad z Bohunic, z obou Lískovců. Je to letošní hit. Loni to bylo třeba na Petrově nad Novými sady nebo v parčíku pod katedrálou.
Copak se party nesdružují podle městských částí a bydliště?
Ne. Je to podle toho, jak se na sebe děti navážou. Dnes není problém kamkoli se přemístit. Lidé jezdí na šalinkartu nebo načerno, navíc mají mobily a mohou se domluvit. Místa nějakou dobu fungují, pak tam začnou chodit policisté a děti se rozprchnou. V zimě zase funguje obchodní centrum Vaňkovka kolem fontány a v rohu, kde se jí.
Co tyto děti nejvíc trápí?
Pracujeme s dětmi a mládeží od 12 do 26 let. Ti kolem patnácti řeší hlavně rodiny. Neumějí komunikovat doma. Pubertu prožívá každý, ale někdo hůře. Jsou děti, kde rodina úplně nefunguje, takže třeba už od 12 nemají doma nastavené žádné hranice. Je jedno, jestli přijdou domů o půlnoci, nebo vůbec, jestli přijdou opilí, jestli chodí do školy, jestli kouří. Někde jim cigarety ještě dají. Pro ně je dospívání hledání sebe sama a toho, co je normální, a co ne, protože to nevědí.
A ti další?
Další jsou z funkčních rodin, ale neumějí komunikovat. Byli třeba šikanovaní, rodiče je dali na jinou školu, a tím to pro ně skončilo. Ale v těch dětech to stále je. Jsme často jedinými, s kým o tom mohou hovořit, dokud to nevstřebají. A pak je tu skupina těch, kteří nevědí, kam dál na školu. Rodiče na ně nemají čas, a tak se potřebují s námi poradit.
A přicházejí do centra Likusák. Jak vlastně funguje?
Děti se tu mohou bavit. Mají tu fotbálek, hry, pingpongový stůl, počítače, gauče, mohou poslouchat hudbu. Ti mladší si tu mohou dělat úkoly, starší třeba ročníkové práce. Hodně oblíbený je boxovací pytel, na kterém mohou vyventilovat vztek nebo napětí. Často za námi chodí s otázkami, o nichž se s rodiči nebaví: jak je to s těmi uprchlíky, co je to hoax, jestli je pravda, co mu přišlo na e-mail, co s informacemi, které se na ně valí, protože jsou neustále online.
To s nimi také musíte držet krok.
Víme, kdy hraje Kometa, kdy prohrála Zbrojovka, který youtuber frčí, jak tagovat věci na Instagramu, aby to bylo zajímavé. Máme i vlastní profil, abychom s nimi mohli být v kontaktu, protože pro někoho je lepší to napsat, než si to říct.
Takže žijí jen v online světě?
Pro rodiče je mnohdy jednodušší dát jim mobil, aby od nich měli pokoj. Spokojí se s tím, že dítě zaleze do pokojíčku. A oni jsou online. Neustálý přístup ke komunikaci je lákavý, ale také nebezpečný. Třeba v případě šikany. Ta nekončí, ani když dítě odejde ze školy domů. Agresoři neustále píší své oběti, vytvářejí na ni skupiny, ve dne v noci, přes víkend, přes prázdniny. Nikdy si neoddychne. Nikde není v bezpečí. Druhou věcí jsou seznamky. Holky kolem 12 let mají radost, že se o ně někdo zajímá, a ztratí ostražitost. A pak je to neustálá snaha něčím zaujmout, překvapit. V online prostoru je to přesně stanovené. Musí to dělat každý a natáčet, aby měl „lajky“.
Nebylo by nejlepší prostě mobil vypnout?
Jakmile to uděláte, jste společensky mrtvá. Pokud chce někdo sociálně žít, musí být online.
Co vás na Brně ještě zaujalo?
Že je Brno poměrně tolerantní ke kouření marihuany. Mladí jsou zvyklí zahulit si na zastávce před hlavním nádražím, protože vědí, že za nimi žádný policajt nepřijde. Když jsme chodili na Petrov, pily tam děti alkohol, a pokud nenastal konflikt nebo si na ně někdo nestěžoval, policie je nechala být. Je to zvláštní, když to srovnám s mým minulým působištěm na Slovensku, kde je nulová tolerance. Tam za jednoho jointa můžete jít sedět.
Na Slovensku jste pracovala s drogově závislými a pouličními prostitutkami. To muselo být hodně drsné.
Někdy ano. U lidí užívajících drogy je zajímavé, že někteří dokážou fungovat, chodit do práce, jezdit na dovolené, věnovat se dětem, ale pak je část, která to nezvládá a postupně přijde o všechno, zkouší se léčit s různými výsledky. U prostitutek je nejhorší to, že ztrácejí sebehodnotu. Často jsou to matky, které se starají o děti, manžel jim neplatí a z dávek byt nezaplatí. Nejjednodušší je jít šlapat chodník. Pak jsou to ženy, které si vydělávají na drogy nebo je k tomu nutí partner. Jsou často vystavené násilí od zákazníků, opovržení od komunity, navíc je pouliční sex většinou nechráněný, takže je to opravdu složitější než s dětmi. Ty jsou na začátku života a mají velkou šanci, že to bude dobré.
