Nynější redaktorku jihomoravské přílohy MF DNES zpovídala její o generaci mladší kolegyně Jana Ustohalová.
Vzpomeneš si ještě na svoje pocity?
Byla jsem strašně ráda, že jsem se toho ve svých tehdejších třiceti letech dožila. Neměnila bych ani na chviličku. I když si zrovna teď nemyslím, že máme lepšího prezidenta, než byl ten poslední komunistický. Ale existovala železná opona, nikam se nedalo jet, ke slušné práci se člověk nedostal. Lidé se zavírali za názory, veřejný prostor byl zaplavený lží. Teď taky není spousta lidí spokojených, ale je velice pravdivá fráze Pavla Tigrida, který říkal, že demokracie je strašný binec. Ale nic lepšího že jsme nevymysleli.
Jak se brněnští disidenti dozvěděli o událostech v Praze na Národní třídě?
Demonstrace na Národní byla v pátek večer, sedmnáctého. My jsme u nás doma slavili narozeniny Hanky Holcnerové, byl tam Jaroslav Šabata a spousta dalších lidí z brněnského disentu. Druhý den se vyspávalo, a kdo si večer nepustil zahraniční rozhlas, tak se o tom, co se děje, nemohl dozvědět. Takže vlastně první jasné zprávy přišly, až když se v neděli začali vracet brněnští studenti domů z Prahy.
Třeba Jakub Špalek, dnešní ředitel divadla Kašpar, byl na Národní hodně zmlácený. Brněnští disidenti podepsali svolání pondělní manifestace na náměstí Svobody. V neděli měli hrát v Divadle na provázku Poláci nějakou hru. To už se chystala stávka, oni ale řekli, že se nemůžou vměšovat do záležitostí cizího státu, že musí hrát. Všichni diváci se jako jeden muž zvedli a odešli z divadla. Kromě jednoho, komunistického novináře Jaromíra Blažejovského, který tam zůstal sedět. Ale nakonec pro toho jednoho už Poláci nehráli.
Takže Brno bylo proti Praze pár dnů pozadu.
Ale pořád jsme byli druzí v republice, jinde začala revoluce ještě později. Do neděle to byla jen záležitost disidentů a divadel. V Brně až v pondělí ráno vyhlásili stávku studenti filozofické fakulty, bylo tam středisko výroby letáků, všechno to rozjeli, myslím, Jirka Voráč a Roman Švanda. Ti založili asi první stávkový výbor. Technické a přírodovědné obory se začaly přidávat až později.
Profil Jany Soukupové
|
Ale tebe ještě čtvrtý den po 17. listopadu zatkla Státní bezpečnost. Jak se to stalo?
V pondělí bylo velké shromáždění na náměstí Svobody. V úterý ráno jsme se šli poradit k jednomu právníkovi v Kozí ulici. A jak jsme vyšli z toho domu, hned nás s Hanou Holcnerovou sebrali policajti, strčili nás do auta a odvezli na služebnu v Nopově ulici v Židenicích. Nechali mě tam sedět a přede mnou pochodovali ti hoši ze zásahové jednotky s obušky a v helmách s plexiskly, kteří říkali: „Teď jdeme na ně.“ Takové divadýlko to bylo. Potom mě chtěli převézt do Bohunic za mými estébáky na výslech.
A pak tě propustili?
Ne, utekla jsem jim. Přijeli pro mě služebním autem a vedli mě do něj. Já jsem se jim vytrhla, běžela jsem přes park a skočila jsem do autobusu, který zrovna přijel k zastávce. Na tom bylo právě dobře vidět, že režim už pukal, protože kdyby mě skutečně chtěli chytit, tak by se jim to podařilo.
Kam jsi jela?
Běžela jsem domů, protože jsme měli mít pravidelné disidentské setkání, které u mě probíhalo poslední měsíce. Sešli jsme se tam kromě Hanky, která byla pořád ještě zavřená. A od nás se šlo na náměstí Svobody na demonstraci.
To už bylo jasné, že je komunismus u konce?
Určitě ne. První den, tedy v pondělí, tam ještě byli nastoupení policisté ze zásahových jednotek s bílými přilbami. Čtyřčlenný výbor, kde byl někdo z kraje, primátor, velitel policistů a někdo z vedení komunistické strany, tehdy hlasoval o zásahu. Dopadlo to dva proti dvěma. Nakonec nechali rozhodnutí na primátorovi Pernicovi, který řekl, že zasahovat se nebude.
Přitom nechybělo mnoho a mohla jsi pár měsíců předtím emigrovat. Jak se to tehdy seběhlo?
Nějakým zvláštním řízením osudu jsem se dostala v červnu 1989 na týden do Paříže. Estébáci museli strašně litovat, že mě tam pustili, protože tam byla při příležitosti výročí pádu Bastily konference o lidských právech. Dostala jsem se tam s pomocí Pavla Tigrida a jeho ženy Ivanky, kteří mě tam protáhli a mohla jsem vystoupit. Lída Rakušanová pak se mnou dělala po telefonu rozhovor do Svobodné Evropy, kde jsem to všechno popsala.
Tehdy se mě ptala: „Proč to všechno děláte, Jano? Proč se vracíte zpátky do Československa? Vy se nebojíte?“ Odpověděla jsem, že to nejde jinak. Pavel Tigrid to poslouchal, stál tam, koukal na mě a s takovým nadšeným souhlasem přikyvoval: „Nejde to jinak, už to nejde jinak.“ A bylo vidět, jakou má strašnou radost.
A proč jsi tam tedy nezůstala?
Byla jsem tam s Luckou, mojí tehdy desetiletou dcerou, a doma jsem měla malého syna. Bylo jasné, že se vrátím. Při návratu nás na hranicích vytáhli policisté z vlaku. Neměly jsme žádná větší zavazadla, jenom v igelitových taškách naskládané všechno možné, jídlo na cestu, oblečení, Lucka dostala od Tigrida nějaké hračky. A v jedné z těch igelitek byly nacpané diskety s časopisem Svědectví, který Tigrid vydával, i s jeho knížkou Průvodce inteligentní ženy po vlastním osudu, ta u nás byla samozřejmě zakázaná. A pak ještě nějaké další protistátní materiály. Policisté nám vyložili tašky, všechno prohrabovali, a jak jsem tam tak stála, strčila jsem Lucce tu tašku od Tigrida, ona ji vzala a odnesla, jako že je zkontrolovaná. Absolutní haluz.
Jana Soukupová na fotografii z konce 90. let
Proč ti komunismus tak vadil?
Byl to zrůdný režim, co jednou za čtyři roky nahnal lidi k volbám, které nebyly volbami, hodilas tam hlasovací lístek, tím ses pošpinila, protože ses toho všeho účastnila, a pak sis to začala vnitřně omlouvat. Ta vykloubená atmosféra lži a morální slizkosti v lidech ale zbude. Lidi mají dodneška v podvědomí, že se chovali jako sráči, a potřebují si to nějak omluvit. Tak zpochybňují disidenty nebo morální autority, jako byl Václav Havel, a říkají: „To není prostě možné, aby byl někdo tak čestný, to bych já dokázal taky, taky bych to uměl, za tím bylo určitě něco jiného.“
To byly důvody, proč ses zapojila do disentu?
Bylo mi deset let, když začala normalizace, a až do převratu jsem cítila každý den obrovské znechucení, viděla jsem ty výlohy zavalené komunistickou propagandou a lží, v novinách to hrozné zneužití slova, všechny ty pindy, co vysílali v televizi. Ani na jedinou vteřinu jsem to nepřijala.
Odpor proti režimu s sebou dost rychle přinesl zájem tajné policie, ne?
Začala jsem psát do samizdatového časopisu Host a pak jsem taky napsala dopis disidentu Petru Cibulkovi do vězení. To už estébáci věděli, co jsem zač. Chodila jsem na výslechy každé dva týdny, nenechávali nás v klidu, abychom věděli, že jsme pod kontrolou. Pak u mě udělali domovní prohlídku kvůli Cibulkovu archivu. Ale nejhorší to bylo ve chvíli, kdy na sociálku zřejmě estébáci podali udání, že se řádně nestarám o děti a že by se měly umístit do dětského domova. Kdyby k tomu došlo, asi bych se složila a na kolenou je prosila. Naštěstí to dál nehnali, byla to jenom výhrůžka, co by se mohlo stát.
Jenže prakticky nikdo z těch příslušníků Státní bezpečnosti nebyl ani 25 let po revoluci potrestaný. Nevadí ti to?
Třeba Kamil Topolář, který byl nasazený na mě, tak má tady na České kousek od redakce MF DNES právnickou kancelář. Neodsoudili jsme je, nebyla k tomu vůle. Ne, že bych z toho měla radost, že unikli bez trestu. Ale nemám vůči nim žádné negativní pocity, nebyl to můj osobní problém. Byl to problém té strašné doby a pánbůh zaplať, že skončila. A je to problém jejich svědomí, pokud nějaké mají. Pokud ano, tak doufám, že mají i bezesné noci.
