K jeho letošním osmdesátinám vyšla kniha a do 27. srpna lze v Křížové chodbě Nové radnice v Brně navštívit jeho velkou bilanční výstavu. „Udělat výstavu, když máte doma stovky výstavních zvětšenin, není až takový problém. I když výběr fotografií a uspořádání tak jednoduché nejsou,“ podotýká Košťál.
Vaše fotky vznikají převážně v krajině kolem řek Jihlava a Oslava. Máte k těmto místům nějaký speciální vztah?
Narodil jsem se, bydlel a bydlím v Brně. Moje maminka ale pocházela z Náměště nad Oslavou, kam jsem od první třídy jezdil vlakem téměř každý víkend a na celé prázdniny. Dědeček s babičkou tam koupili dům, který byl postaven roku 1736, o dva roky později než barokní most přes řeku Oslavu. Už to samo stačilo, abych se cítil historicky s tímto krajem ztotožněn.
V deseti letech jsem dostal kolo Favorit s přehazovačkou a s náměšťskými kluky jsem vyrážel do okolí. Tak jsem důvěrně poznal údolí Jihlavy s dnes částečně zatopenou Wilsonovou skálou a Mohelenskou stepí, krajinu s rybníky kolem Studence a Pozďatína, krajinu syenitových balvanů kolem Budišova, Kamenné a Velkého Meziříčí a údolí řeky Oslavy od Velkého Meziříčí až po Ivančice. Nejsilnější vztah jsem si vytvořil k Tasovu, sídlu katolického kněze a spisovatele Jakuba Demla, jehož dílo na mě silně působilo a bylo východiskem k mé fotografické tvorbě.
Kompenzovalo vám focení v blízkých krajích fakt, že se za bolševika jen těžko vyjíždělo do ciziny?
Já jsem za bolševika nesměl nic. V roce 1969 mě vyhodili jako kontrarevolucionáře z mého prvního zaměstnání v odboru dopravy Národního výboru města Brna. A s touto nálepkou, kterou jsem stále aktivně přiživoval, jsem neměl šanci získat devizový příslib a vyjet jinam než do Bulharska a s problémy do Jugoslávie. Cestu k Jadranu jsem bral jako prázdniny, kdy jsem měl foťák jako reportážní deník, tedy ne pro svoji aranžovanou fotografii.
Tento obor jste ani nestudoval. Jak se fotografování stalo vaší celoživotní náplní?
Můj táta, univerzitní profesor fyziky, fotografoval nás, své tři děti, tehdy luxusním fotoaparátem Rolleiflex z roku 1938, který dodnes vlastním. A jako malé dítě mě brával do temné komory, tedy temné koupelny, na ten úžasný fotochemický proces negativ–pozitiv. Ve čtrnácti letech mi koupil jednookou zrcadlovku Exu a teleobjektiv Triotar 135mm. A bylo zaseto.
Snažil jsem se odlišit, teď chci na tátu navázat, říká syn slavného fotografa |
Jak to pokračovalo?
V sedmnácti jsem nastoupil na Stavební fakultu VUT, kde mě jeden spolužák zlákal na nepovinný předmět technická fotografie a později na studium fotografie na lidové škole umění. Zde nás učili Karel Otto Hrubý a Antonín Hinšt, oba profesoři na Škole uměleckých řemesel v Brně. Na „lidušce“ jsem se seznámil s názorově blízkými spolužáky Jiřím Horákem, Františkem Maršálkem a Petrem Sikulou, s nimiž jsem po absolutoriu vytvořil roku 1967 skupinu Epos. A objevili jsme nové téma – aranžovanou fotografii.
Obesílali jsme všechny dostupné výstavy a fotografické salony, začali ve velkém sbírat ceny a Epos se stal známou značkou nejen u nás, ale i v zahraničí. A z takto rozjetého vlaku už nešlo a ani nebylo proč vystupovat. Naše fotografie nekonvenovaly stávajícímu režimu, ale protože jsme dosáhli uznání na Západě, byli jsme trpěni i u nás. A svými ponurými fotografiemi i jinotaji tak oponovali trendům socialistického umění.
V té době to byl skutečný výkon, jak pamětníci vědí.
Skupina Epos je dnes označována za brněnskou školu aranžované fotografie. Formovala se v období nadějného pražského jara a po vystřízlivění po příchodu „spřátelených vojsk“ zachycovala realitu pohledem mladé generace, k níž jsem v té době patřil. Epos aktivně fungoval asi deset let, za tu dobu jsem s ním obeslal na 300 výstav a salonů a přivezl víc než stovku cen. Měli jsme také kolem třiceti samostatných výstav v Československu a zhruba patnáct v zahraničí.
Následně jste byl členem dalšího uskupení...
V roce 1975 se sešla v chatě na Soláni v Beskydech jiná parta fotografů, kteří se znali z různých akcí, a ustavila se skupina Setkání. Tvořili ji Taras Kuščynskyj z Prahy, Petr Balíček a Milan Michl z Hradce Králové, Miroslav Bílek z Rožnova pod Radhoštěm, Milan Borovička z Valašského Meziříčí, Petr Sikula a Věra Weinertová z Ostravy, Michal Tůma z Českých Budějovic a Brňáci Miroslav Myška a já. Skupina měla na rozdíl od Eposu základní pojítko nikoliv ve fotografickém stylu, ale v politickém postoji k současnému režimu.
Naše setkávání se odehrávala nejméně jedenkrát ročně a střídali se na nich významní hosté – výtvarníci, herci, teoretici umění. Nad fotografiemi se vedly bouřlivé debaty, ke změně tématu ale vždy došlo ve večerních hodinách při víně z jižní Moravy a zpěvu „budovatelských“ písní. Po úmrtí Tarase Kuščynského tvůrčí éra Setkání postupně skončila, zůstala ale řada publikací a sbírek fotografií.
Ke správnému focení musíte dozrát, říkal zesnulý brněnský fotograf Sláma |
A jak se stalo, že na vašich fotografiích „účinkují“ dnes slavní herci, třeba Bolek Polívka, Eliška Balzerová, Jana Švandová nebo Jiří Bartoška?
Ve dvaadvaceti jsem promoval a pak jsem si léta užíval volnosti, ale stále s fotoaparátem v ruce. S mým kamarádem Ladislavem Plchem jsme obráželi různé kluby, tak jsem se seznámil s posluchači herectví na Janáčkově akademii múzických umění (JAMU). Vysokoškolský klub na Gorkého a především Helias v Komárově byly nočním domovem divochů, mezi něž patřil Jirka Bartoška, Svaťa Skopal, Karel Heřmánek a další. A jejich prostřednictvím jsem se dostal na koleje „jamaček“, které byly nedaleko mého bydliště v ulici Veveří.
Krásné jamačky se tak staly objekty mé volné tvorby – Jana Švandová, Eliška Havránková, později Balcerová, Zdena Moučková, Dana Kacálková, Eva Rovenská, Eva Gorčicová, Zdena Kružíková, Lenka Loubalová, později pak Lenka Kodešová-Skopalová, Eva Píchová a další. Recipročně jsem dělal pro JAMU fotografie ze školních představení ve Studiu Marta. A tam se uplatnili i pánové, které jsem jinak do volné tvorby nezatahoval, holky mi vyhovovaly víc.
Změnil se v poslední době s novými technologiemi váš přístup k focení? V podstatě se můj přístup nezměnil. Žádná barva, žádný digitál, poctivě na film a fotografický papír. Vůně vývojky, ustalovače a ruční „photoshop“, tedy prsty a „mávátka“ pod objektivem zvětšováku, mě drží stále. Převod skutečnosti do černobílé škály je první stupeň abstrahování skutečnosti. A pro emotivní sdělení je odstup od realistického dokumentu zásadní.
Neměníte ani své náměty?
Ty také ne a asi už je ani měnit nebudu. Zůstává žena a krajina, respektive krajina a žena.
Jaké teď máte plány?
Být zdravý a při smyslech. A využít příležitostí, pokud se naskytnou. Především tedy ještě nějaký čas fotit. A pořád na kinofilm v nezměněném žánru, i když třeba s trochu jinou filozofií nebo jiným formálním přístupem. Ale stále v exteriérech, v krajině převážně na mé Vysočině, a s „babama“, tedy s dámami jako člověčím prvkem této krajiny. Pořád totiž platí, co o mně napsal kurátor fotografických sbírek Moravské galerie Jiří Pátek: ono ho to fotografování baví.
