Také on zachycuje duch divadla nejen při představeních, ale i zkouškách, koncertech, fotí plakáty, portréty a nechybí snad na žádné premiéře ani tiskové konferenci.
„Jsem tu dvacet let od doby, kdy se otevřela Hudební scéna. Odmalička jsem s tátou do divadla chodil, ve třinácti jsem od něj dostal první foťák, pak mi ředitel Standa Moša nabídl práci. Řekl jsem si, proč ne, když tady stejně jsem pořád,“ usmívá se Tino Kratochvil.
Říká vám ještě někdo Antoníne, nebo už jste pro všechny Tino?
Moje manželka. Maminka mi říkala Toníčku, táta Tondo, pak mi začal říkat Tino, ale moc mu to nešlo přes pusu, přestože mi ten pseudonym sám vymyslel. Jako Josef si říkal Jef a vysvětloval mi, že umělecké jméno dělá moc a lidé si ho zapamatují. A řekl mi, že budu Tino. Mně se to zpočátku nelíbilo, ale je fakt, že to funguje.
Bez foťáku ani na krok, nebo ho rád odložíte a dáte si pauzu?
Rozhodně ho rád odložím, ale protože mám v kapse pořád telefon, tak stejně v situaci, kdy si foťák neberu, nakonec vytáhnu mobil a fotím. To se mi stává velmi často i v situacích, kdy by si nikdo nedovolil fotit, ale já telefon vytáhnu a nikdo se tomu nediví, protože vědí, že jsem fotograf. Je to už trochu nemoc. Když jsem dělal třeba pro Vojtu Dyka a B-Side Band, fotil jsem ho s manželkou Táňou. Oni fotografy moc nemusí, ale mě respektují, protože vědí, že bych nikdy nezveřejnil nic, co by se jim nelíbilo.
Jef začínal na Provázku, ale to byla spíš jeho iniciativa, že? Pracoval až pro Městské divadlo.
Ano, vždycky ho to táhlo k výtvarnému umění. Doba byla složitá, nemohl studovat, dělal soustružníka ve fabrice a focení měl jako odreagování. Podle mě na to taky chtěl balit holky. V té době to tak bylo, zvlášť po filmu Zvětšenina. Fotografové v té době byli hrozně zajímaví lidé. Táta mi říkal, že po tom filmu se na akcích objevila spousta fotografů, byla to velká móda. Jeho to hrozně chytlo. Mě to taky moc baví, ale nepřišel jsem k tomu, že bych si to sám našel, bylo mi to nějak vštípeno.
Sehnat film do foťáku bylo v New Yorku 11. září nemožné, vzpomíná fotograf |
Dneska už fotografové nejsou považovaní za zajímavé lidi?
Myslím, že už to tak není. Každý fotí, je to už běžné. Už to není tak atraktivní pozice, protože každý si všechno cvakne sám.
Po tátově odchodu jste jeho práci v divadle převzal. Snažíte se na něj navázat, nebo se naopak svým stylem odlišit?
Když jsem byl mladší, snažil jsem se odlišit, a čím jsem starší, snažím se navázat. (zasměje se) Když je člověk mladý, má pocit, že všechno ví a zná, ale postupem času zjišťuje, že to tak není. Mrzí mě, že jsme si takové věci nestihli říct. Hrozně ho respektuji, ale uvědomil jsem si to až teď po té době.
Dřív jsem spíš rebeloval a nechtěl to dělat jako on. Teď vidím, že byl dokonalý a vše, co dělal, dělal skvěle. Takže se snažím být jako on, být na všechny milý, usmívat se, se všemi vyjít. Takový on byl. Bylo neuvěřitelné, že dokázal být za dobře s celým spektrem lidí. I když se s nimi názorově neshodl, vycházel s nimi. A to je podle mě u fotografa důležité.
V čem konkrétně?
Když fotím lidi, které moc neznám, je to vlastně celkem intimní. Konkrétně na svatbách, které já tedy už moc nedělám, fotograf niterně vstupuje do soukromí členů rodiny. Je s nimi, když se převlékají, pusinkují, sdílejí spolu lásku, je jako jeden z nich, a přitom je moc nezná. Je důležité mít empatii a dokázat se k nim přiblížit, aby ho přijali.
Vzpomenete si na svůj první divadelní plakát?
Ano, není to tak dávno. Byly to Čarodějky ze Salemu před pěti lety, když byl taťka nemocný. Do ateliéru přišly tři krásné, spoře oděné herečky, což mi taťka hrozně záviděl. A plakát mi pochválil. Druhý pak byl Lakomec s Bolkem Polívkou, to už byl táta hodně nemocný a ani jsem mu ho nestihl ukázat...
Vaše kolegyně, fotografka Nikol Wetterová i hraje. Nepřemlouvali vás kolegové, abyste si střihl nějakou menší roli?
Ne, nikdy.
A šel byste do toho?
Jo. Hrát teda neumím, ale několikrát jsem byl v komparzu v nějakém seriálu natáčeném v Brně. Když jsem přišel na plac, režisér nadával, že v komparzu nemůže být dvoumetrová Eiffelovka, která přitahuje pozornost.
Tak leda roli obra…
Toho máme v muzikálu Velká ryba, ale hraje ho Dušan Vitázek, to bych mu nerad vyfoukl. (směje se)
Kromě divadla fotíte eventy. Když je Ples jako Brno nebo křest knihy známého autora, je skoro jistota, že u toho budete?
(úsměv) To bych úplně neřekl, ale je fakt, že dělám hlavně eventy, firemní akce, festivaly, golfové turnaje, v létě mám většinu víkendů plných. Takové focení je i zábava, oproti svatbám to není takový stres.
Jste večírkový typ?
Asi jo, asi bych na takové akce, které fotím, chodil. Ale s foťákem je to rozmanitější. Foťák je totiž skvělý parťák, nejsem sám. Když jsem byl nedávno v New Yorku a vyrazil do ulic, uvědomil jsem si, jak to má hlubší smysl. Vyrážím se na něco podívat a zároveň to vyfotit, takže jdu po něčem konkrétním. Kdybych šel bez foťáku, tolik mě to nebaví. Přes focení člověk komunikuje sám se sebou.
Tino Kratochvil (45 let)
|
Třináct let jste byl kmenový fotograf B-Side Bandu a Vojtěcha Dyka. Jaké to je jezdit s nimi na turné a vše dokumentovat?
Fotil jsem je od začátku, znal jsem se s Pepou Buchtou, který band založil a oslovil Vojtu Dyka. Ta jejich spolupráce už mimochodem skončila, dávají si pauzu. Já tedy dál spolupracuju s oběma. Asi pět let bylo velmi intenzivních, tři roky jsme na turné jeli třeba patnáct koncertů v tahu, takže jsem se doma sbalil a jel s nimi turné po Slovensku. Připadal jsem si jako Annie Leibovitzová, když putovala s Rolling Stones. Byl to obrovský zážitek, mám mraky fotek ze zákulisí, ze kterých by šla udělat skvělá výstava.
Váš otec také fotil celebrity, několik let třeba pro Mekyho Žbirku. Vy teď spravujete jeho archiv, tam jsou asi docela skvosty. Včetně fotek pádu Dvojčat nebo jediného snímku Klause a Mečiara ve vile Tugendhat, o které se teď s výročím hodně mluvilo.
Jeho archiv je obrovský, máme ho v domě v Modřicích, je to asi sto šanonů plných negativů. Archiv skvěle zpracoval, je přehledný. Když za mnou někdo přijde, že by chtěl fotku z června 1974, najdu ji v tátově archivu rychleji, než kdybych měl najít fotku z roku 2015 ve svém počítači. Táta byl třeba v Mostaru v Bosně a Hercegovině při natáčení Ondříčkova dokumentu, a když jsme nedávno hledali konkrétní fotku, hned jsme ji našli.
V Brně byl u všeho, všechno fotil, celebrity, politiky, takže lidi, kteří jsou dnes staří, má na fotkách jako mladé. Zmíněná ikonická fotka k rozdělení republiky ho vlastně nejvíc proslavila, přitom toho nafotil spousty, ale když dáte do vyhledávače jeho jméno, najdete právě tuto fotku. Nebyl tam jako oficiální fotograf, vyfotil je přes plot, prý vůbec nevěděl, co se tam děje.
A vy jste na něj nedávno navázal…
Když se zahajoval festival Meeting Brno s prezidentem Pavlem a prezidentkou Čaputovou, požádali mě, že by chtěli s nimi udělat znovu tu fotku v zahradě vily. Nijak jsem je nestylizoval, nechali jsme je, ať si přirozeně povídají, což oba ocenili. Pro mě má obrovský význam, že jsem po třiceti letech mohl v příběhu té fotky po tátovi pokračovat.
Chystáte se archiv digitalizovat?
Na to se mě všichni ptají, ale to bych časově nezvládl. Je toho opravdu hrozně moc.
Do brněnského varieté se sjížděli i z vesnic, striptýz komunistům vadil |
Jefovy fotky jsou k vidění v hotelu Vaka v Králově Poli na dlouhodobé výstavě. Jaké jste vybral?
Jeho největší projekt Dech brněnských ateliérů, kdy v 80. letech fotil výtvarníky, třeba Liběnu Rochovou, Dušana Ždímala nebo Vlastimila Zábranského. Protože táta neměl vystudovanou žádnou výtvarnou školu, chtěl se k těmto umělcům dostat co nejblíž. Vymyslel tento projekt, fotil výtvarníky v jejich ateliérech, fotky jim potom ve formátu 50 krát 60 centimetrů dal a poprosil je, aby na ně něco nakreslili, aby se v nich sami zobrazili. Takže vznikly unikátní portréty spojené s prací výtvarníků.
Líbí se mi vystavovat umění mimo galerie ve veřejném prostoru, kam lidé třeba jdou něco vyřídit a náhodou narazí na výstavu. Tak funguje i Galerie Jefa Kratochvila u nás v divadle na Činoherní scéně a v sídle ombudsmana bych chtěl na podzim uspořádat výstavu tátových fotek z Provázku. Táta chtěl, abych na jeho projekt navázal s mladou generací výtvarníků. Kdyby tady byl a viděl to, rád bych v tom pokračoval, ale takhle to pro mě postrádá smysl.
11. prosince 2021 |
