Většinu lidí vyburcovala až generální celorepubliková stávka deset dní po 17. listopadu. To se zaplnilo celé náměstí Míru – dnes Masarykovo – a další manifestace následovala tentýž den odpoledne.
Našli se ovšem i lidé, kteří převratnými událostmi žili po celou dobu. Podnikatelka a zástupkyně perzekvované mládeže Monika Proche si pamatuje, jak seděla v pátek 17. listopadu s partou ve vinárně, když přijel kamarád z Prahy.
Fotogalerie |
„Mluvil v emocích o tom, jak byl tváří v tvář strachu, že ho zabijí. Tvrdil, a tomu já dodnes věřím, že policisté na Národní třídě byli pod prášky nebo opilí, aby to vůbec dali. Mlátili přece do studentů,“ líčí.
Po cestě domů šli kolem cedule Znojmo. „A vedle ní stála ještě jedna s nápisem ‚Město Řádu Vítězného února‘, nebo tak něco. Urvali jsme ji a hodili z mostu do Dyje, kde leží dodnes,“ směje se.
Když přišla Proche v pondělí do práce na „byťáku“, už natvrdo poslouchala Svobodnou Evropu.
„Kolega, předseda KSČ, mi řekl, že mě zavřou. Odpověděla jsem mu, že má poslední šanci, kdy se může komunismu vzdát, pak už bude pozdě. A on skutečně druhý den po probdělé noci přišel s tím, že to položil.“
Tentýž den už skupina kolem Proche sbírala podpisy proti pátečnímu zásahu proti studentům. Za to ji za dva dny čekal v zaměstnání výslech. „Nakonec mě jen propustili z práce, což ale znamenalo příživnictví. Šla jsem domů a vyvěsila všude prapory,“ líčí.
Několik dní nato pak zažila „doprovod“ StB cestou vlakem na demonstraci na pražskou Letnou. „Pořád tam byl strach i nejistota, že vás seberou nebo zbijí. Všichni, kdo jeli, sbírali podpisy, vyvěsili vlajku nebo si jen připnuli trikoloru, byli v tu chvíli hrdinové. Ten týden totiž ještě vůbec nebylo jasné, jak to dopadne,“ vysvětluje.
O váhavosti lidí mluví i Libor Cvak, dnes strážce v národním parku Podyjí.
„V týdnu před generální stávkou se ve Znojmě našlo maximálně deset lidí, kteří si připnuli trikoloru. Po stávce už skoro všichni. Celý týden skupina studentů gymnázia stála od čtyř hodin ráno u trafik, aby koupili Svobodné slovo, kde jedině byly jiné než oficiální informace. Ukořistěný tisk šířili jednak ve škole a pak přes zeď do kasáren pro vojáky, kteří byli od zpráv odříznuti,“ vzpomíná.
Občanské fórum ve městě zakládal jediný disident
Když se Proche z pražské demonstrace vrátila, v kině Hraničář přerušili film. Ona vyprávěla, co se na Letné odehrálo. „Lidé ale byli vyhaslí, neuvědomovali si, co se děje,“ myslí si.
Přesto se už podle Cvaka v té době menší dav shromažďoval na náměstí Svobody. Vytvořila se skupina organizátorů a studentů z Prahy, kteří vznikajícímu Občanskému fóru poskytli materiály i pomoc při organizování zmíněné generální stávky.
Ikonickou postavou revoluce ve Znojmě je jeden z mála – snad i jediný – chartista ve městě Vladimír Turek. Vysokoškolský pedagog, dnes žijící v Třebíči, musel pro nesouhlas se sovětskou okupací téměř celou normalizaci pracovat v dělnických profesích. Posledních šest let jako topič v tehdejším Strojobalu ve Znojmě.
„V roce 1984 jsem podepsal Chartu 77 a o čtyři roky později i manifest Hnutí za občanskou svobodu. Byl jsem také činný v jedné brněnské disidentské skupině,“ uvedl pro Znojemský týden muž, který v listopadu 1989 ve Znojmě spoluzakládal Občanské fórum a ve Federálním shromáždění tehdy nahradil jednoho komunistického tajemníka.
Tehdejší vývoj ale Cvaka zklamal.
„Na vznikající výbor dorazila skupinka disidentů s poděkováním studentům a prohlášením, že teď už začíná drobná mravenčí politická práce, kterou zvládnou. Takové první ‚děkujeme, odejděte‘ a začali se hádat o rozdělení funkcí. V té chvíli je ještě studenti zklidnili. Začalo hledání dalších lidí do výboru – někteří se nadšeně hrnuli, jiní odmítli z nedůvěry k některým už zapojeným.“
Nasadili na mě kamaráda pankáče, vzpomíná podnikatelka
Následovalo období vytváření Občanských fór v organizacích. „Někde bylo věcné a funkční, jinde švejkovské, někde vítaná záminka k vyřizování osobních účtů a naplňování ambicí,“ popisuje Cvak, který se krátce nato distancoval od nastupujících trendů a lidí.
Proche zase přišla na to, že na ni bylo několik lidí za komunismu nasazených. Zrada bolela od kluka, se kterým kdysi chodila. „To byl životní šok. Nebo kamarád Kachna, pankáč jak vyšitej, s nimi spolupracoval. To bylo zklamání.“
Podle kroniky města byl Štědrý den 1989 ve Znojmě už jiný než ty minulé. „Město ožilo nebývalým ruchem. Mladí lidé se ve sváteční náladě procházeli po ulicích, postávali v hloučcích na nárožích a družně si vyprávěli. Rušno bylo i před kostely a na bohoslužbách,“ zaznamenala.
A už 30. prosince se Znojemští setkali s rakouskými sousedy na hraničním přechodu v Hnanicích.
