Vede kolem nich stezka a koruny stromů si lidé mohou prohlédnout i z výšky místní rozhledny.
Právě za přehlíženými, a přece lahodnými plody oskeruší se vydává další díl letního seriálu MF DNES Průzkumník jižní Moravy, který mimo jiné přibližuje zapomenutá, ale přesto krásná místa.
 |
Teplomilná oskeruše překvapí nejen svou rozložitou korunou, ale také hojností, kterou dokáže hýřit i ve stáří. I několikasetletý kmet plodí ročně přes tunu ovoce. Jeho dřevo navíc patří k nejpevnějším, proto si ho tak cení řezbáři.
Na naučné stezce mezi Tvarožnou Lhotou a Radějovem jsou k vidění opravdové unikáty. Dva okruhy jsou dlouhé tři a sedm kilometrů a některé ze stromů v podhůří Bílých Karpat mají i vlastní jména.
Cestou turisté navštíví salaš Travičnou, kde se přiučí ekologii či zvyklostem slovanských předků. Je tu i expozice kopaničářských roubenek, arboretum odrůd oskeruší, odkud si mladý stromek mohou lidé odnést na vlastní zahradu.
„Na trase by neměli přehlédnout největší Adamcovu oskeruši, která má obvod kmene 460 centimetrů, stáří se odhaduje na 500 let,“ podotkl Vít Hrdoušek, rodák a zakladatel oskerušové tradice v obci.
O kousek dál výletníci vystoupají po 177 točitých schodech na rozhlednu, a to až do výšky 34 metrů. Výhledy z ní upoutají po celý rok, v babím létě může zaujmout oranžové zbarvení oskerušových listů. A právě to je doba, kdy ovoce typické pro Slovácko dozrává.
Do marmelády i na křečové žíly
Plody oskeruší se podobají malým jablíčkům. Ačkoliv jsou zprvu trpké, po dozrání změknou a zkrémovatí. „Mají léčivé účinky na trávení a jsou vhodné ke stabilizaci kompotů, moštů i vín, což věděli už naši předkové. Plody se dnes zpracovávají na čaj, marmelády, mošty, vyrábí se z nich pálenka oskerušovice nebo může posloužit i léčivá tinktura z pupenů na křečové žíly,“ vyložil Hrdoušek. Ostatně v Tvarožné Lhotě stromu a jeho využití věnovali dokonce celé muzeum.
O tom, jak se na Slovácko oskeruše dostala, se odedávna vedou spory. Podle vyprávění prý sazenice přivezli římští vojáci, kteří si jimi vyznačovali obsazená území, sloužily tedy jako „hraniční kameny“. A protože si na Římany nikdo netroufl, dodnes se tradují povídačky o tom, že oskerušové dřevo chrání před zloději a útočníky, ale i uhranutím. Jiná legenda zase mluví o tom, že stromy na jihu a východě Moravy vyrostly po nájezdu Turků a Tatarů. Ti z oskerušových jeřabin dělali víno. Mongolové oproti tomu sušené plody pojídali preventivně proti průjmům a úplavici. Když obléhali Strážnici, nebylo tomu jinak. Semena potom roznesli ptáci, konkrétně dudci a brkoslavové, kteří jediní semena údajně umí správně upravit pro klíčení. A protože těchto pěvců není mnoho, je málo i oskeruší.
Ať tak či onak, oskeruše svou slávu získává nazpět po desítkách let útlaku. Nějakou dobu se strom potácel i na hranici vyhynutí. Na Horňácku teď však vznikají celé spolky, které se o obnovení unikátní dřeviny snaží.
„V minulých desetiletích oskeruší ubývalo, staré stromy mizely, nové se nevysazovaly. Chybí zmlazení za posledních 60 let. Na druhou stranu vzniká řada občanských aktivit. Oskeruše lidé vysazují do vinohradů, k cestám nebo do mezí. Pořádají se i oskerušové slavnosti,“ poznamenal přírodovědec a znalec oskeruší Zdeněk Špíšek.
