Když před čtvrt stoletím pohltila velká voda značný kus Moravy, zvedla se obrovská vlna solidarity. Její pozitivní dopad však zpočátku tlumil chaos.
„Bylo to opravdu velmi živelné. Pomoc měla na bedrech hlavně armáda a její útvary civilní ochrany,“ vzpomíná Josef Koláček, koordinátor pomoci při mimořádných událostech v humanitární organizaci ADRA, který v roce 1997 vypomáhal ještě jako dobrovolník.
„Když do povodňových obcí dorazil můj předchůdce, zástupci armády se tehdy divili, co tam chceme, komu chceme pomáhat a proč bychom to dělali.“
Integrovaný záchranný systém v dnešní podobě ještě neexistoval a ani neziskové organizace neměly žádné formální smlouvy o spolupráci. Organizace jako právě ADRA, Charita či Český červený kříž tak pomáhaly každá po svém.
„Myslím, že všichni tak trochu tápali a situace byla velmi nepřehledná. Byly tu obavy z další vlny, protože déšť neustával a hodně obcí bylo stále zaplavených. Všechno se dělalo spíš pocitově, bez koordinace mezi jednotlivými organizacemi,“ líčí Koláček.
Právě jako poučení z povodní vznikl v roce 2000 integrovaný záchranný systém, byl přijat zákon o krizovém řízení a začal se formovat model spolupráce státu a neziskových organizací. Už při dalších záplavách v roce 2002 byl systém funkční. Dnes existuje i pracovní skupina při ministerstvu vnitra, která připravuje pravidla pomoci při mimořádných událostech. Jednotlivé humanitární organizace v ní spolupracují se zástupci hasičů a krajských samospráv.
Pro neziskovky byly katastrofální povodně v roce 1997 zlomové.
„Veřejnost si najednou uvědomila, že neziskové organizace dokážou spoustu věcí zvládnout lépe, rychleji, flexibilněji a hospodárněji než stát. Když v roce 2002 zasáhla Čechy další vlna povodní, veřejnost už neváhala a štědře dávala neziskovým organizacím, zatímco téměř úplně ignorovala výzvy státu,“ uvádí Miroslav Pospíšil ve své studii, která vznikla v Centru pro výzkum neziskového sektoru Masarykovy univerzity.
Kamion jogurtů a žádný internet
Například Charita dokázala před 25 lety reagovat velmi rychle a pomáhala od prvních hodin záplav s evakuací či dodávkou nezbytných věcí.
„Shromažďovali jsme sbírku potravin, hygieny, různých plachet a pytlů na věci, které byly namočené a byly určené ke zničení. Také jsme dováželi do Hodonína pitnou vodu, které byl nedostatek kvůli poruchám na vodovodním řadu,“ přibližuje ředitel hodonínské Charity Václav Salajka, jenž pracoval jen s několika dobrovolníky. „Neexistoval internet a největší vymožeností byl záznamník. I tak na to ale rád vzpomínám. Udělali jsme kus dobré práce.“
Co zůstalo stejné jako tehdy, je tendence lidí směřovat do humanitárních sbírek naprosto zbytečné věci. Obrovské množství oblečení, vybavení pro domácnost i bizarních předmětů působilo velké potíže dobrovolníkům jak po loňském tornádu, tak před 25 lety po povodních.
„Přivezli nám třeba půl náklaďáku jablek nebo jogurtů. Pekárna nám dávala buchty,“ popisuje tehdejší kuriozity Salajka. „Snažili jsme se však využít opravdu všechno, rozeslali jsme to třeba do školek či domovů seniorů.“
Pomoc odložte, materiál nevozte. Morava se obává náporu dobrovolníků |
Třeba v Olomouci na letišti tehdy zůstal plný hangár oblečení, které nebylo v lidských silách vytřídit a distribuovat. I z toho se neziskovky poučily a od té doby pečlivě koordinují, co do sbírek shromažďovat, a co ne.
„Loni po tornádu ovšem byla v místech řada méně zkušených a nekoordinovaných skupin dobrovolníků. Mezi nimi i takoví, kteří od dárců přebrali třeba několik palet jídla, které pak rozdávali opravdu komukoli, jen aby se spotřebovalo a nezkazilo,“ podotýká Koláček s tím, že taková pomoc může být spíš přítěží a zbytečně vyvolává napjaté situace. Objevila se také spousta nepotřebného oblečení.
„To se neustále opakuje, ošacovací sbírky přitom vůbec neděláme. Lidé dnes mohou získat dávku hmotné nouze, za kterou si oblečení mohou koupit. Dostáváme i úplně nové od velkých řetězců a zasažení lidé si tak lépe mohou vybrat.“
Rovněž podle zkušeností Salajky je daleko efektivnější vybrat peníze a koupit vše za velkoobchodní ceny než několikrát přeskládat často zbytečný materiál, který lidé v dobré víře darují. Ostatně po tornádu se dlouho řešilo, jak s přebytky z humanitárních sbírek naložit, případně jak je zlikvidovat.
Psychologové v akci
Celkově se však humanitární organizace umí s mimořádnými událostmi poprat daleko lépe než před čtvrt stoletím, když zkušenosti z tehdejších povodní dokázaly zužitkovat.
Lidská psychika není na situaci, jako bylo tornádo, stavěná, říká psycholožka |
Třeba u Českého červeného kříže (ČČK) se právě tehdy mimoděk prokázala důležitost takzvané druhosledové pomoci, která je dnes už cílená, jak se ukázalo také po tornádu.
„Zřídili jsme stanice první pomoci, kam mohli chodit lidé s drobnými poraněními, ale právě také s psychickými problémy,“ oznamuje Ivana Holásková, ředitelka brněnského ČČK, podle níž z předchozích zásahů těží organizace dodnes.
Minulostí už jsou také provizorní podmínky, v nichž při povodních pomáhající organizace pracovaly. Například hodonínská Charita má dnes na paletách nepřetržitě připravený velký stan, lůžka, židle i přístroje, které se v mžiku naloží do auta.
„Jestli se od povodní něco výrazně změnilo, pak je to naše připravenost,“ říká Salajka s tím, že na Charitě působí krizový tým proškolených lidí s vazbami na obce i kraj a do pomoci se může pustit takřka okamžitě.
