Nedávno získala grant, jenž podporuje výzkumnice, aby se nevzdávaly kariéry kvůli rodině.
„Věřím, že v ženách pečujících o děti je obrovský potenciál, který však potřebuje podporu rodiny, okolí a společnosti jako celku,“ má jasno Šedová. Ta teď 120 tisíc korun, které z grantu dostala, může využít třeba na zaplacení hlídání pro svoje děti.
Jak jdou vůbec dohromady děti, medicína a výzkum?
S manželem jsme od začátku oba věděli, že chceme víc dětí. Máme dvě velmi malé, třetí se má narodit brzy. Každou minutu s nimi musí někdo být, každou minutu je třeba naplánovat. Buď se naplno věnujete jim, nebo je třeba zajistit hlídání, aby člověk mohl řešit práci. Stát péči pro děti do tří let nijak nezajišťuje, všechno je na bedrech rodičů. Je to náročné po organizační, manažerské i ekonomické stránce. Za velkou výhodu až privilegium považuji v našem případě obě babičky, které bydlí relativně blízko. Mají rády děti a hodně nám pomáhají. Bez nich bychom to zvládali jen stěží. Máme také kamarádky, které s dětmi rády tráví čas. A využíváme i různé soukromé dětské skupiny, ale to je zase náročné ekonomicky.
Jak si rozdělujete úkoly?
Manžel je také lékař, bez jeho podpory a pochopení pro časovou náročnost mé práce by to vůbec nešlo. Snažíme se to nějak sladit.
Stíháte i nějaké koníčky?
Na to vůbec čas nezbývá. Člověk musí najít smysl a radost v péči o rodinu. A zároveň také v tom, čemu se věnuje v práci. Péče o rodinu klade velké nároky na efektivní využívání času obou rodičů. Takže nemáme žádný volný čas. Když ano, trávíme ho s rodinou nebo přáteli, kteří mají také děti. Ale nás to naplňuje. A věříme, že až děti povyrostou, bude čas se i vyspat.
Kolik hodin denně spíte?
To záleží na okolnostech. Pokud jim rostou zoubky nebo mají teplotu, tak moc ne. Navíc se do toho přidává kojení. Nepřerušovaný spánek, to už je sci-fi.
Kromě podpory rodiny jste získala ještě jednu – Pamětní grant Martiny Roeselové. Ten dostávají vědkyně, které zároveň pečují o děti. Čím vás zaujal?
Už několik let pracuji v brněnském Mezinárodním centru klinického výzkumu (ICRC) při Fakultní nemocnici u sv. Anny. Grant pro výzkumnice vyhlašuje Ústav organické chemie a biochemie Akademie věd ČR. Inspirující je, že na tomto ústavu ho automaticky poskytují všem vědkyním, které u nich pracují. Přijde jim důležité, aby žena zůstala v kontaktu s vědeckým prostředím. A uvědomují si náročnost tohoto období.
K čemu jste se žádostí o grant zavázala?
Peníze jsou určené k tomu, abych mohla dál rozvíjet všechny vědecké projekty, na kterých nyní pracuji, ale je to samozřejmě stále na úrovni určité podpory. Reálné náklady jsou mnohem vyšší a člověk musí dát dohromady peníze z více zdrojů. V opravdové vědě vám nikdo nedá nic zadarmo, takže je potřeba ukázat také výsledky. A právě na jejich publikaci nyní s naším týmem pracujeme asi nejvíce.
Co pro vás grant kromě finanční pomoci znamená?
Když člověk dostane takové ocenění, tak se v něm mísí pocity radosti a překvapení, ale současně závazku a zodpovědnosti. Nicméně mě oslovila především myšlenka, že se někdo rozhodl podporovat ženy, které pečují o děti. A že v nich viděl potenciál, který by třeba nemohly rozvinout, kdyby neměly podporu rodiny a společnosti. Pro mě osobně to byla nejen velká ekonomická pomoc, ale také psychická – že někdo vidí smysl v tom, co dělám. Bylo to takové nakopnutí, abych pokračovala dál. Aktuálně byly uděleny čtyři granty z několika desítek žádostí. Věřím, že podporu by si zasloužilo mnohem více žen.
Máte nějaké ženské vzory?
Nedávno, 11. února, byl Mezinárodní den žen a dívek ve vědě. Tam je plno vzorů, kterým se to daří skloubit. I Martina Roeselová, po níž je pojmenovaný grant, byla velmi inspirativní žena. Pečovala o tři děti a zároveň byla excelentní vědkyně. A podporovala mladé vědce v tom, aby se rodiny nevzdávali. Vzorem je pro mě určitě Marie Curie-Skłodowská, jedna z prvních žen ve vědě. Dále kancléřka Angela Merkelová, o které je také známo, že je původně vědkyně. Svojí rozvahou se dopracovala až na místo nejvlivnější ženy na světě. A pak také matka Tereza, která se věnovala nejchudším a umírajícím.
Petra Šedová (36)
|
Chtěla jste se někdy věnovat něčemu jinému, než je medicína a věda?
Ne, toto spojení mě velmi naplňuje a fascinuje. V klinické medicíně člověk pracuje s konkrétními lidmi a vnímá jejich potřeby a lidskou stránku. A zároveň když dělá výzkum, může si za ním představit konkrétní lidské příběhy.
Kolem jména máte spoustu titulů a působíte na třech pracovištích. Jak to tedy všechno stíháte?
Už jako studentka jsem se angažovala ve vědě a zrovna tehdy tu vznikalo ICRC. Byla jsem ve skupině prvních, kteří dostali příležitost odjet na americkou Mayo kliniku a podílet se tam na výzkumu. ICRC má s klinikou dlouhodobou spolupráci, byla to jedinečná příležitost. Po studiu jsem dostala nabídku jet tam znovu na rok. Teď s klinikou dálkově spolupracujeme a zabýváme se cévní mozkovou příhodou.
A co ve fakultní nemocnici v Bohunicích a na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity?
V nemocnici jsem se věnovala péči o pacienty s leukémií a dalšími krevními onemocněními. Je to velká výzva, zároveň se mi líbilo, že spojení s pacienty je často dlouhodobé, i s jejich rodinami. Je to velmi komplexní péče. Pokud už nemoc spěje ke konci života, ke slovu přichází také paliativní medicína. Současně se obor prudce rozvíjí a sledovat posun ve výzkumech je povzbudivé. Chtěla bych se této práci do budoucna určitě věnovat více. A co se lékařské fakulty týče, škola má program pro studenty, kteří se zároveň věnují vědě. V našem týmu jsou tři – všichni letos promují. Cítím v tom skvělý rozvoj fakulty. Vím, že sama jsem pomoc potřebovala, a teď studentům i kus svých znalostí můžu předat.
Zmínila jste, že v ICRC řešíte lidově řečeno mozkovou mrtvici. Na co konkrétně se zaměřujete?
Je to třetí nejčastější příčina úmrtí na světě. I když člověk nezemře, může mít trvalé následky, třeba omezení hybnosti, poruchu řeči, ztrátu soběstačnosti. Velmi vážně to ovlivní jeho život i život celé rodiny. V Česku mozková mrtvice postihne asi 25 tisíc lidí ročně, průměrně na ni každou hodinu zemře jeden člověk. V našem výzkumném týmu jsme se věnovali právě četnosti onemocnění, taková data tu donedávna nebyla. Zjistili jsme, že z hlediska počtu mozkových mrtvic jsme spíše na úrovni západní části světa. Určitě to souvisí s lepší prevencí a lékařskou péčí. Aktuálně se zaměřujeme na rizikové faktory a jejich vliv, například na obezitu, cukrovku, vysoký krevní tlak, kouření, alkohol, zvýšený cholesterol, fibrilace síní a další.
V čem zmíněná lepší lékařská péče spočívá?
U nás se podařilo zkoncentrovat léčbu mozkové příhody do několika specializovaných center, je jich 45. Ta jsou rovnoměrně rozmístěna po celé republice a vybavena tak, aby v nich mohli pacienti co nejdříve absolvovat všechna potřebná vyšetření a dostat kvalitní nejmodernější léčbu. Díky takto dobře zorganizovanému systému dosáhne včas na správnou léčbu více pacientů, než je tomu v řadě západních zemí. Navíc zdarma, což není jinde vůbec samozřejmé. U prevence mají velkou sílu v rukou také politici. Jako příklad jde uvést protikuřácký zákon a vzpomeňme, jak těžké bylo dosáhnout dohody.
