Dlouho se mělo za to, že bezobratlí živočichové jsou v rámci svého druhu jeden jako druhý. Alespoň co se týče chování.
„Vědci předpokládali, že jedinci stejného druhu bezobratlých jsou jako naprogramovaní roboti. Ale různé studie postupně ukazují, že to není pravda,“ sděluje Stano Pekár, odborník na pavouky z Masarykovy univerzity.
Že i pavouci stejného druhu se od sebe povahově liší, se sice sporadicky pozorovalo už dávno, intenzivně to ale vědci studují až posledních deset let.
„Povahové rozdíly pravděpodobně způsobují okolní podmínky, v nichž pavouk vyrůstá. Některé projevy jsou geneticky fixované, jiné se vyvíjí v závislosti na interakcích s jinými jedinci a druhy. Není to vlastně vůbec překvapivé zjištění. Ukazuje to, jak málo pořád o pavoucích víme,“ popisuje Pekár.
Agresivní jedinci jsou méně vybíraví
S kolegou Radkem Michalkem zkouší rozplést vztahy mezi pavouky a jejich kořistí na příkladu hrušňového sadu, aby zjistili, jak povahové rysy přirozených predátorů mohou pomoct v boji proti škůdcům.
Vědci zkoumali, jak rozdíly u větších pavouků listovníků (na snímku) ovlivnily jejich úspěšnost při lovu škůdců, jako jsou mery, a jiných predátorů, jako je třeba menší pavouk cedivečka. Pomocí matematického modelu pak tyto interakce simulovali za různých podmínek.
„Zjistili jsme, že plaší jedinci listovníka ulovili méně škůdců a byli vybíraví. Upřednostnili meru před cedivečkami. Naproti tomu agresivní jedinci ulovili více mer a nevybírali si,“ přibližuje Michalko, který své poznatky publikoval ve vědeckém časopisu American Naturalist.
V simulovaném sadu s agresivními listovníky byl boj proti meře efektivnější, když menších cediveček ubylo. Zato s plachými listovníky byl boj s merou úspěšnější, pokud byly cedivečky hojnější.
Tajemství zlatých mimetiků
Kromě studování rozdílných personalit pavouků Pekár ve spolupráci s kolegy z Macquarie University v Sydney objevil i obrovský komplex členovců v Austrálii, kteří si vytvořili „zlaté mimikry“, aby oklamali predátory. Ti se totiž zlatě zbarveným mravencům a jim podobným členovcům naučili vyhýbat.
„Zlatá barva funguje jako výstražná, což se dosud nevědělo. Zlatí jedinci jsou často dobře chránění, ať už trny, nebo chemikáliemi, díky čemuž se dokážou ubránit predátorům. Ti tak raději žádnou zlatou kořist neloví,“ vysvětluje Pekár.
Ten našel několik druhů zlatých mravenců, kteří byli pro ještěrku tak nechutní, že je po ulovení raději vyplivla. Zlatou barvu si tak „pořídily“ i druhy, které žádné speciální zbraně pro svou ochranu nemají.
„Zjistili jsme, že jen nepatrné množství predátorů bylo schopno tyto mimetiky ulovit bez ohledu na to, jak byli nebezpeční. Predátoři radši ulovili jiného členovce, který nebyl zlatě zbarven,“ tvrdí Pekár.
Komplex, který s kolegy objevil, čítá víc než 140 druhů a je dosud nejrůznorodějším mimetickým souborem na světě. Drtivá většina těchto mimetiků jsou mravenci, ale patří sem také vosy, pavouci, ploštice a křísy. Toto zjištění bylo prezentováno v prestižním časopise eLIFE.
„V budoucnu je třeba udělat další studie, aby se zjistilo, do jaké míry jsou ostatní druhy komplexu ochráněny. Je potřeba prozkoumat, jaké typy obrany umožňují ochránit mimetiky před predátory, kteří nepoužívají zrak, a tudíž nevidí výstražné zlaté zbarvení,“ dodává Pekár.
