Famfrpál. Každý, kdo alespoň jednou v životě viděl nebo četl Harryho Pottera, okamžitě ví, o co se jedná. Mladí čarodějové létají na košťatech, snaží se dopravit míč camrál do obruče, navzájem se vybíjejí potloukem a usilovně nahánějí zdivočelou zlatonku.
Poprvé tuto fiktivní hru snesli na zem studenti v americkém Middlebury roku 2005 a postupně se rozšířila do celého světa. V Česku má tradici od roku 2015.
Protože ho nehrají čarodějové, ani se v něm nelétá, přidali famfrpálu přívlastek „mudlovský“. Mudla je v románech J. K. Rowlingové pojmenování pro obyčejného člověka bez kouzelnických schopností.
Hra se od té smyšlené příliš neliší. Hráči běhají po hřišti s trubkami místo košťat mezi nohama, trefují se camrálem do obručí a potloukem do soupeřů. Jen ona legendární zlatonka, jejíž chycení ve většině případů přinese týmu vítězství, není zdaleka tak roztomilá, jak ji známe z filmů.
Malý míček v dlouhé ponožce má jeden nestranný hráč, oblečen ve žlutém, připevněný zezadu na kalhotách a snaží se svůj „zlatý ocásek“ uchránit před všemi hráči. Vyhrává tým, který má na konci hry více bodů.
Představa, že každý hráč famfrpálu zná nazpaměť všechny kouzelné formulky, které Harry Potter kdy vyslovil, je mylná. „Dá se říct, že já na Harrym Potterovi dost ujíždím, ale v týmu se o tom vůbec nebavíme, jsou tam lidé, kteří viděli třeba jen první dva díly,“ přibližuje kapitán famfrpálového týmu Brno Banshees Jan Štros.
Trénink končí u piva
Svou oblibu si sport získává také díky genderové uvolněnosti. Ze sedmi hráčů na hřišti smí být pouze čtyři stejného pohlaví. Pokud jsou tedy v týmu čtyři muži, zbylí tři hráči mohou být ženy, ale i lidé, kteří mají s určením pohlaví problém.
Kapitán Brňanů hraje famfrpál dva roky. „Původně jsme se šli hráčům s kamarády smát, potom mi přišlo, že je to zábava, další den jsem přišel na trénink a už mi to zůstalo,“ objasňuje se smíchem své začátky.
Nejdříve hrál jako střelec, takže dopravoval camrál do obručí. Takto začíná většina nových hráčů. Nyní se propracoval na nejnáročnější pozici odrážeče, tedy toho, kdo vybíjí potloukem ostatní. Pozice se však mohou měnit, dokonce i v průběhu hry. S kamarádem z týmu se také střídají v roli trenéra, nikdo v Česku totiž nemá mnohaleté zkušenosti, jež by mohl předávat dál.
Vedle netradičnosti sportu ho oslovila i famfrpálová komunita. „Famfrpál hrají hodní lidé, kteří mají smysl pro fair play. Jsou trochu jiní, otevření různým věcem. Můžete se s nimi bavit úplně o všem,“ říká Štros o vztazích v týmu. Trénink famfrpálistů také nekončí sklizením hřiště, ale společným posezením u piva.
Díky tomu, že je famfrpál v podstatě směsicí ragby, házené a vybíjené, může být posilou pro tým kdokoliv. „Je jedno, jestli je člověk tlustý, tenký, mladý nebo starý. Stačí mít chuť hrát a přijít na náš trénink. Hráčů nemáme nikdy dost,“ konstatuje kapitán.
