Na stránkách knihy Joanne Rowlingové v něm kouzelnická družstva soupeří jako o život a je to úchvatná podívaná. Famrfpál má švih, spád, je to drama ve vzduchu. Svištět na létajících košťatech, vyhýbat se potloukům, trefovat se camrálem do obručí, ale hlavně, polapit mihotající se zlatonku, to chce rychlost, odvahu a koncentraci. A perfektní ovládání létajícího koštěte, samozřejmě.
Fanoušci Harryho Pottera byli famfrpálem tak oslněni, že se ho v roce 2005 rozhodli přenést z knižních stránek a filmového plátna do skutečnosti. I když se museli smířit s tím, že za zlatonkou létat na koštěti nebudou.
Tak docela se však košťat nezbavili, hráči mudlovského famfrpálu si je mezi nohama ponechali, to proto, aby ztěžovala pohyb a zvyšovala náročnost hry. Technické provedení však kolísá světadíl od světadílu. Zatímco v Evropě se hráči spokojí s plastovými tyčemi, v Americe se řídí heslem „Bring Your Own Broom“ („Přines si své koště“), na hřišti se tak leckdy sejdou nejpestřejší modely, od mopů po košťata různé délky. Ovšem pouze v amatérských turnajích. Profesionálové, ano, tento sport totiž opravdu dospěl i k profesionální a komerční podobě, dávají přednost unifikovaným závodním košťatům značky Shadow Chaser od firmy Alivans.
Neznámé sportyV našem seriálu jsme již představili: |
I další rekvizity a pravidla mudlovského famfrpálu, anglicky „Muggle Quidditch“, kopírují potterovskou hru. Zlatonka má podobu tenisového míčku v ponožce, která visí z kraťasů nestranného hráče. Camrál, který je třeba dopravit do protivníkových obručí, je lehce vyfouknutý volejbalový míč. Potlouky jsou tři míče na vybíjenou, a pokud hráče zasáhnou, musí upustit míč, sesednou z koštěte a vrátit se ke svým obručím, aby se jich dotkl a mohl se tak zapojit znovu do hry.
Drsné fauly, složitá pravidla
Na hřišti o rozměrech 55 na 33 metrů zápolí týmy o sedmi hráčích. A není to pohádková procházka růžovým sadem. Přenesením do reality získal famfrpál kontury docela drsného sportu, který upomíná na americký fotbal či ragby. Útočníky soupeřícího týmu totiž mohou střelci i brankář tvrdě zastavovat nebo rovnou strhávat na zem. I když může na první pohled působit rej hráčů s rádoby imitacemi létajících košťat mezi nohama nevážně, legračně, snad i dětinsky a trapně, ve skutečnosti je hřiště válečným polem.
Hra je velmi kontaktní, tím pádem otevřená celé řadě faulů. Proto má poměrně složitá pravidla. Napadat se nemůže zezadu, útočit lze pouze na část těla mezi rameny a koleny. Intenzivnější napadání se může směřovat pouze na hráče s míčem a strkat do soupeře je možné výlučně napnutou rukou, aby se nemohlo při strkání ohnutou rukou, která je po kontaktu natažena, využívat síly paže. K trestání slouží systém modré, žluté a červené karty.
Jinak se pravidla drží těch, které sepsala Joanne Rowlingová. Camrál se musí prostrčit soupeřovou obručí, ovšem nejvíce bodů zaručí polapení zlatonky. Tento úkol je vyhrazen chytači, jedné z nejnáročnějších hráčských rolí. „Obnáší hodně sprintování a boje na blízko, která se podobá zápasu,“ prozradil magazínu The Ringer Blayde Loving z týmu Sun Devils Quidditch z Arizona State University.
Famfrpálový byznys
Poprvé se mudlovský famfrpál odehrál v roce 2005 na Middlebury College v americkém Vermontu, jeho první pravidla vystavěl Xander Manshel a Alex Benepe. A nezapadl, šířil se i do dalších amerických univerzit, dnes má ve Spojených státech své týmy více než dvě stě vysokých škol. Záhy však sport překročil americké hranice, už v roce 2007 se konalo první mistrovství světa.
Dnes má týmy například i Kanada, Francie, Velká Británie, ale i Malajsie, Čína a Austrálie. A též Česko. První famfrpálové družstvo založila v roce 2005 v Olomouci česká studentka, která se s drsným sportem na košťatech setkala na studijním pobytu v Norsku.
A famfrpál vstoupil do lidského světa se vší seriózností. Neměl zůstat divokou, potrhlou podívanou amatérských nadšenců. Již v roce 2010 vznikla organizace US Quidditch, která sport propaguje, zastupuje a organizuje, šestnáct profesionálních týmu z Ameriky a Kanady se sdružuje v soutěži Major Quidditch League.
Když se v roce 2016 a 2017 konaly v texaském městě League City světové šampionáty, vynesly pokaždé během jediného víkendu 250 tisíc dolarů, za hotely, dopravu, jídlo a pití. Zlatým dolem je famfrpál například i pro Savage Apparel Co., která dodává dresy stovce famfrpálových týmů po celém světě. Potterovskému sportu vděčí za 10 až 12 procent svých celosvětových prodejů. „Famfrpál je pro náš byznys skvělý,“ uvedl v září 2018 serveru CBS News vlastník společnosti Todd Curran. Doufá, že v nadcházejícím roce stoupne podíl famfrpálu na prodejích firmy na 20 procent.
Akce, zranění a genderová diverzita
Obliba bizarního a velmi mladého sportu je však pochopitelná. Nejde jen o potterovský boom a sofistikovanou propagaci na vysokých školách. Famfrpál je zajímavou podívanou. Na hřišti je v daný moment několik míčů a různí hráči mají různé role a různá poslání, utkání je tedy plné akce. Aby s ním diváci udrželi krok, často musejí o dění na hřišti navzájem diskutovat, vyměňovat si informace, sdělovat dojmy.
Mnohdy se týkají nebezpečných fyzických střetů. Famfrpál s sebou nese zlomeniny, otřesy mozku, zranění kolenních vazů, klíčních kostí. Potvrdil to výzkum shrnutý ve studii Injuries in Quidditch: A Descriptive Epidemiological Study, která se vyptávaly několika stovek hráčů registrovaných ve Velké Británii.
Jeden z jejích autorů Ashley Cooper nezastírá, že sport je to rizikový, zdůrazňuje však, že se organizátoři snaží revizí pravidel zajistit co největší bezpečí. „Je to plnokontaktní sport, takže je zřejmé, že může docházet k vážným zraněním. Pokud bychom tvrdě nepracovali na bezpečnosti, na tom, aby byl famfrpál co nejbezpečnější, pravděpodobně by byl zakázaný,“ tvrdí. Ostatně, studie své šetření uzavírá s tím, že famfrpál není rizikovější než ostatní kontaktní sporty.
V jednom se však od nich liší. Nedávné datum jeho narození s sebou přineslo i apel na genderovou vyváženost a korektnost. Pravidla International Quidditch Association přikazují, že v jeden moment smí být na hřišti za jeden tým nanejvýš čtyři hráči či hráčky téhož pohlaví. Družstva tedy musí být smíšená, zároveň to však otevírá dveře i jednotlivcům, kteří se necítí být identifikováni ani s jedním pohlavím.
