V neděli večer jsem absolvovala druhou premiéru Tajemství Zlatého Draka Daniela Landy, Zdenka Plachého a Jiřího Šimáčka v brněnském Národním divadle. Zjištění, že jde o komedii roku, mi bohužel ve svém blogu na iDNES.cz vyfoukl Jan Šmikmátor.
Na kafiDiář Jany Soukupové Pravidelný fejeton brněnské a jihomoravské přílohy MF DNES. |
Vzhledem k faktu, že mi jeho řádky na webové adrese http://smikmator. blog.idnes.cz/c/58787/TajemstviZlateho-draka-komedieroku.html pomohly nedělní premiéru nakonec ve zdraví přežít, doporučuji je i zde ctěnému čtenářstvu.
Ale přestože jsem o tomto představení ledacos přečetla předem, jak se v neděli ukázalo, na výsledek jsem tak úplně připravená nebyla. Domnívám se, že na podobný špíl mne nemohlo připravit vůbec nic.
Celá záležitost zpočátku vypadá jako docela předpokladatelná detektivka produkovaná Českou televizí nebo pokleslejším Hollywoodem. I s vyšetřovatelem - alkoholikem, který je sprostý jako kanál a nemá daleko k domácímu násilí, takže se mu pochopitelně hroutí manželství.
Že jsou dialogy nenápadité i toporné a rodinné výjevy připomínají jednu z méně povedených epizod Bakalářů, na to si dnes televizní divák už zvyknout mohl. Jenže v okamžiku, kdy se nad zhroucenou manželkou vyšetřovatele (v domácích pantoflích) objeví démonický Merkurius neboli Daniel Landa v černém plášti a začne nad ní rukama cosi čarovat, je jasné, že o pouhou detektivku nebo bakalářskou rodinnou story nejspíš nepůjde.
Když se z křečovitě napsaných dialogů začala klubat pravá podstata Zlatého Draka (visícího i mezi vnějšími sloupy budovy Národního divadla), musím přiznat, že jsem se nedokázala smát.
Brutální primitivismus "duchovního poselství" té hry mne totiž zastihl ukolébanou počátečním dojmem zdánlivě neškodné a zapomenutelné komunální inscenace.
Všechno je myšleno opravdu vážně, tak smrtelně, že ani lebky rozvěšené v závěrečné scéně a Landova píseň Smrtihlav to nemůžou myslet smrtelněji. Nikde ani stín laskavosti. Kladné postavy jsou vlastně buďto prohnilé - nebo je jejich dobro tak křečovitě VELKÉ, že se ve své nesmiřitelnosti dopracovává až k jakési zaslepené zvrácenosti.
Láska je bezdotyková a projevuje se bojem o moc nad tím druhým nebo pokusy ovlivnit jeho podvědomí - nejlépe šíleným koktejlem z magie či hypnózou. Postavy vlastně jen trpí a trpí, navíc u toho velkohubě žvaní o kladných citech, které nikde nevidíme, protože je v praxi nikdo nijak neprojevuje. Jediná intimní "mezilidská" chvíle se tak symbolicky odehraje na patologii, kde se patolog nad mrtvolou hlavní hrdinky sblíží s vyšetřovatelem vyprávěním historky, jak našel svou udrogovanou šestnáctiletou dceru v kanalizační rouře.
"Kalí vodu pán nakažený morem? Kalí!/ Malého človíčka v brýlích přelet můry vyděsil./ Tak začal kolem sebe plácat. Zběsile ze všech sil./ Ale byl moc slabý na to, aby zabil." To není část lékařské zprávy o psychiatrické diagnóze, po které by měly následovat vybrané medikamenty, aby dotyčný jedinec neohrožoval své okolí, tenhle text v představení zpívá Daniel Landa.
Je mi už docela dost let a nijak se netoužím prát s Landovými hošíky oděnými do saténových trenýrek, kteří na konci představení v rámci "toho pravého poselství" buší v jakési psychedelické tělocvičně do boxovacích pytlů.
Ani s jejich guruem, který hlásá: "Ztrácíš právo něco si přát, když se vzdáváš/ Ze strany na stranu sebou vláčet necháváš." A zavelí: "Bojuj a pak možná zachráníš vadnoucí růže./ Nečekej marně, že někdo nezištně pomůže."
Ale i tak mi nezbývá než bez ironie dosvědčit: Tajemství Zlatého Draka není jen hloupé představení k smíchu, je to zvrácené a nelaskavé poselství, které se navíc tváří spasitelsky.
