Příběh pro spasitele všeho druhu

Mám pocit, že různých mesiášů nijak neubývá, a to ani v krajích, které mají racio za svaté. Možná tam právě nejvíc. Má zkušenost s novodobými věrozvěsty navíc říká, že bývají poměrně dost načuření, když se jejich výchovným pravdám všichni hned neklaníme. Že by spasitelé ze všeho nejvíc toužili po potlesku?

Jana Soukupová

Po ocenění? Že by si přece jen nebyli tak docela jistí? Jinak si jejich vztek vysvětlit neumím.

Mám moc ráda tradiční židovský příběh, pojmenovala jsem si jej Slichesový rabín. Slichot jsou zvláštní kajícné modlitby, které se věřící Žid modlí o deseti dnech pokání mezi Roš ha-šana, tedy židovským Novým rokem, a nejvýznačnějším židovským svátkem Jom kipur neboli Dnem smíření.

Pravověrný Žid v ony dny vstává velmi brzy, ještě za tmy, a po celých deset dnů pravidelně odchází do synagogy, aby si při odříkávání omluvných slichot vzpomněl na všechny, kterým ublížil, vyhledal je a snažil se s nimi nejpozději na Jom kipur udobřit.

na kafi

Diář Jany Soukupové

Pravidelný fejeton brněnské a jihomoravské přílohy MF DNES.

A v jednom malém židovském štetlu (městečku) někde v Rusku dokázal prý v době odříkávání slichot stařičký rabín z mé oblíbené povídky vystoupat na nebesa. Nikde na zemi totiž nebyl k nalezení.

Člověk z jiného štetlu, který žárlil na skvělou pověst zmíněného kmeta, přijel ve dnech pokání dokázat, že něco takového není možné a že zdejší rabín je prachsprostý podvodník. Schoval se dokonce ve starcově domě pod postel a sledoval, jak rebe - místo aby s ostatními věřícími odešel časně ráno do synagogy - ještě za tmy obléká šaty ruského mužika, bere sekeru, pilu a provaz a odchází do zasněženého lesa.

Slídil se vyplížil za ním. Převlečený rabín porazil v lese strom, rozřezal jej na polínka, svázal je provazem a otep donesl k tmavému domku, kde ležela v horečce osamělá nemocná žena.

Nevěřící Tomáš se pořád držel opodál. Rebe se nemocné představil jako Rus Ivan, který pro ni má na prodej dřevo za deset kopějek.

"Ale já nemám ani těch deset kopějek," naříkala chorá. "A jsem úplně sama, syna mi odvedli na vojnu." "Dám ti to dřevo na dluh," navrhl falešný Ivan.

"Ale jak ti dluh vrátím?" vzdychala zase nemocná.

"Vy Židé tvrdíte, jakého máte mocného Boha," odpověděl jí "Ivan". "Tak mi neříkej, že ti časem nedokáže sehnat deset kopějek na splacení dluhu."

Když žena mlčela, rabi-Ivan složil dřevo do rohu - a odříkal u toho první slichesovou modlitbu, narovnal polínka do kamen - a odříkal druhou, zapálil oheň - a odříkal při tom další...

Od té doby odpovídal slídivý skeptik na otázku, zda rabín skutečně ve dnech pokání vystoupá na nebesa: "Jestli ne ještě výš."

Tenhle příběh se mi obvykle vybaví, když se doslechnu, jak někdo někde vymyslel úžasný recept jak "vychovat národ", případně hodlá svými myšlenkami "změnit celý život svých bližních". Nebo když se dočtu o sektě, která dobře ví, jak bychom měli žít a vychovávat děti. Vzpomenu si na rabiho vždycky, když se další totalitní nebo náboženští šílenci pasují do rolí spasitelů.

Pomyslím-li, při jaké příležitosti se oddával svému "náboženskému fanatismu", vyjde mi pokaždé jako větší frajer. Nejenže místo plků konkrétně pomohl tam, kde už si sami pomoct nedokázali. Navíc při tom svou pomocí nikoho neponížil ani nementoroval.

Měnit něčí život nebo názory jsem asi nikdy netoužila už proto, že si nikým nehodlám nechat sahat na ty své. Věřím ale, že naše skutky nepřetržitě posuzují neexistující andělé. O kterých můj přítel Achab tvrdí, že jsou to safra přísní diváci.