Nejvíc jej zaměstnávaly poštovní známky. Za svůj život vytvořil nesčetně návrhů, z nichž se úctyhodná stovka dostala do korespondenčního oběhu. Jeho kousky jsou dodnes ceněným filatelistickým úlovkem.
Do jejich tvorby Kovářík zapojil i své dva syny a manželku, především v dobách, kdy si potřebovali vydělat na živobytí. Synové tak dostali příležitost se „potatit“ a oba se nakonec skutečně dali na uměleckou dráhu.
Náměty pro „dopisní obrázky“ byly různé. Kovářík zpodobnil třeba výrobky z českých porcelánek, ale také československé sportovce na olympiádě, politiky nebo historické zbraně. A nezřídka to byl právě on, kdo zachraňoval zakázky a vytvářel návrhy na poslední chvíli.
„Dovedl realizovat různé obsahy známek, někdy zajímavých i kuriózních, jindy fádních a cítění i zájmům filatelistů nepřitažlivých. Byl však velmi nápaditý, schopný vyhnout se opakování a rutině. Dokonce byl považován za téměř výsadního odborníka na brannou, policejní a vojenskou tematiku,“ připomněl Kováříkův přítel Rudolf Fischer v časopise Merkur Revue.
Oboustranná nemilost
Vůbec první známka Kováříkovi vyšla v roce 1949, pak postupně přibývaly další. Cenilo si jich hlavně oborové ministerstvo dopravy a spojů. Na mezinárodním bienále v Buenos Aires získala jeho třicetihaléřová známka „75 let Československého olympijského výboru“ dokonce první místo.
Tvorbu Kováříka, který pocházel z chudé rodiny malíře pokojů, ovlivnil socialismus. Přestože grafik a ilustrátor patřil k příznivcům pražského jara a „socialismu s lidskou tváří“, nakonec se podvolil tvrdé normalizační realitě.
Jako předseda pražského Svazu výtvarníků třeba příliš nebojoval proti komunistické snaze o odstranění obrazů s tematikou palachiády, která se věnovala sebeupálení Jana Palacha.
„Záhy se jeho jméno s nálepkou zrádce a kolaboranta ocitlo i na počmáraných zdech. Upadl v oboustrannou nemilost, dostával se do izolace,“ upozornil Fischer s tím, že se Kovářík musel potýkat i s mlčením dalšího svého zadavatele – Státního nakladatelství dětské knihy v Praze, pozdějšího nakladatelství Albatros.
Právě výhradně v něm vycházely knihy, které tak rád ilustroval. A nejen, že ho práce na obrazech pro knižní příběhy bavila, ale byla pro něj i významným zdrojem obživy.
Od roku 1942 se jeho ilustrace objevovaly v desítkách knih, hlavně v těch dobrodružných určených dětem a dospívajícím. Ještě než Broučky Jana Karafiáta vydal Albatros s nezapomenutelnými ilustracemi Jiřího Trnky, byl to právě Kovářík, kdo světlušky zpodobnil.
Podobu díky němu dostala díla Jana Drdy, Karla Poláčka, Jana Matějky, Donáta Šajnera nebo Jacka Londona. Pro něj ilustroval knihu Za zlatem severu, pro Ernsta Hoffmana zase Dona Juana.
Studovat umění se Kovářík vydal do Prahy. Tam také potkal svou budoucí ženu Miladu Růžičkovou a společně už v hlavním městě zůstali. Není tak divu, že právě zde dostal všechny své zakázky i příležitost projevit se. V Praze se konaly i jeho velké výstavy, které zopakoval třeba také v kubánské Havaně, egyptské Káhiře či v polském Štětíně.
„V Brumovicích však pevně zakořenil. Okolnost, že vystudoval a usídlil se v Praze, na tom nic nemění. Po školních letech pracoval s otcem, rád kreslil, na zábavách doma i v okolí hrál na housle a kytaru,“ vyzdvihl Josef Šedivý, který osudy brumovických rodáků pravidelně v obci připomíná.
A ještě jeden talent Kovářík v mládí rozvíjel. V rodné vesnici hrával s místními ochotníky, třeba hru R. U. R. Karla Čapka.
„Celý život jezdil pravidelně do Brumovic za maminkou a sestrou. Tatínek mu zahynul nešťastnou náhodou na konci druhé světové války,“ doplnil Šedivý. A v Brumovicích také umělec v rodinném hrobě odpočívá. Zemřel 6. července 1999 ve věku 78 let.
