Znali se téměř padesát let, několikrát si spolu zahráli před kamerou i na jevišti, pojilo je pevné přátelství.
I proto Arnošta Goldflama zpráva o úmrtí Jiřího Pechy zasáhla. „Vzalo mě to, protože mí kamarádi a vrstevníci odchází. Za chvilku už tady žádný nebude. A Jirka Pecha byl zvláště oblíbený vrstevník,“ poznamenal dvaasedmdesátiletý Goldflam.
Jak dlouho jste se znali?
Skoro padesát let. Někdy jsme se viděli víc, někdy míň. Ale myslím, že jsme se měli rádi, ať jsme se zrovna viděli, nebo ne. Poslední dobou jsme se tolik neviděli, protože jsem se z Brna přestěhoval do Prahy, už je tomu pár let. A do Brna nejezdím tak často.
Co byl výraznější? Herec, nebo osobnost?
Myslím, že to se nedá vůbec dělit. Byl osobnost a kamarád, povoláním herec. Když se s někým vídáte, tak se to propojuje. Máte stejné zájmy, stejné záliby a tak dále. Pro mě to bylo všechno dohromady.
Jak na něj vzpomínáte?
Byl velmi lidský. Nebyl hrubý, byl přátelský, kolegiální, šikovný. Komunikace s ním byla ve všech oblastech dobrá, skoro bych si dovolil říct ideální. Zbytečně nerýpal, nenadával, nerozčiloval se, takže člověk ho musel mít rád.
Měl vůbec nějakou kaňku?
Každý máme kaňky, že jo. On měl kaňky v té své společenské slabosti, že si sem tam nějakou přihnul. Někdy úplně nepřekontroloval, kam až v tom může zajít, ale nikdy nebyl zlej. A že si lidi přihnou, to se v divadle stává, a nejen v divadle. Bylo příjemné s ním sedět a vykládat si.
Co z něj dělalo tak výjimečného herce?
Talent! Oni ho přece vzali na JAMU, aniž by měl maturitu. Vzali ho jako výrazný talent, taky tu školu udělal a hrál velké role.
Jak se s ním pracovalo režisérům? Slyšel jsem, že míval problémy s učením rolí.
Já jsem s ním režíroval hru, kterou pro něj napsal Bolek Polívka a jmenovala se Nejsem svůj pes. A on byl vždycky připraven. Víte, někdo z herců se učí špatně, to jsem třeba já. On se možná taky učil hůř, ale to z něho nedělá špatného herce. Naopak, když se s tím člověk potýká, tak třeba získá víc, než kdyby se to naučil hned a nevěděl, o čem je. On naopak velmi dobře vycítil, o čem to je.
Měl raději hraní na jevišti, nebo před kamerou?
To nevím, ale byl dobrej v divadle i ve filmu. Kdykoliv jsem ho viděl, tak se mi zdálo, že v tom velký rozdíl není. Bylo to dobré vždycky.
Je nějaká role, ve které vás upoutal nejvíc? Kterou si hned vybavíte?
To nevím, na to by se člověk měl ptát diváků. Já, protože jsem ho znal, jsem viděl a vycítil, která role mu seděla víc a která míň. On v sobě měl takovou lidskost, kterou to vždycky krásně obohatil.
Seděly mu spíš role komediální, nebo tragické?
Oboje. On dokázal zahrát všechno.
Utkvěla vám v paměti nějaká konkrétní vzpomínka nebo historka?
Na to se novináři vždycky ptají, ale pro mě je to spíš o tom, co jsme společně zažili.
Jiří Pecha na archivních záběrech z roku 2005:
