Pravda je jako voda v řece: proudí, a není tudíž nikdy táž, stejně jako my. Vyjmout ji z proudu znamená připravit ji o důležitou část její povahy. Proto je tak těžké pravdu poznat.
Tak uvádí dramatik Milan Uhde vzpomínku na umělecké východisko prvního veřejného večera Divadla Husa na provázku (DHNP). Byl uveden na den přesně před 50 lety – 15. března 1968 – pod názvem Panta Rei (Vše plyne), v němž se odráží inspirace výše uvedeným výrokem Herakleita z Efesu. A úplně stejně se bude dnes večer jmenovat i vzpomínkový kabaret v sídle DHNP.
Vznik nejinspirativnějšího československého alternativního divadla 70. a 80. let minulého století zapříčinilo jednoznačně politické uvolnění konce 60. let, kdy se na Janáčkově akademii múzických umění (JAMU) sešli pod vedením teatrologa a divadelního pedagoga Bořivoje Srby i režiséra Evžena Sokolovského tři studenti režie – Eva Tálská, Peter Scherhaufer a Zdeněk Pospíšil. Právě ti zahájili celou slavnou éru DHNP a uvedli v ní nejzásadnější inscenace tohoto divadla.
Původně hráli v Domě umění
Už v onen první večer 15. března 1968 se v přátelském prostředí brněnského Domu umění hrály jejich tři režie. Kromě montáže textů Milana Uhdeho Panta Rei aneb Dějiny národu českého v kostce, režírovaných Zdeňkem Pospíšilem, to byly ještě Morgensternovy Šibeniční písně od Evy Tálské a balzacovská adaptace Umění platiti své dluhy a uspokojovati věřitele, aniž by bylo třeba vyjmouti jediný haléř z vlastní kapsy, kterou se uvedl Peter Scherhaufer.
„Na ten večer si dobře vzpomínám,“ usmívá se přímý účastník vzniku i celé nejslavnější éry divadla Milan Uhde. „Teprve na místě jsem se dozvěděl, že mu dali název Panta Rei, ale protože jsem se na něm ani na ničem jiném přímo nepodílel, nemohl jsem ani poukázat, že správná transkripce není ‚rei‘, ale ‚rhei‘. Loajálně jsem respektoval psaní bez há, abych nepůsobil profesorsky,“ vysvětluje Uhde a líčí, jak asi půl hodiny před začátkem onoho prvního představení vešel do kanceláře Domu umění, kterou ředitelství vstřícně poskytlo divadlu.
„Byli tam odborníci, kritikové, pamětníci a mluvili hlavně o tom, jak v Brně ztroskotali renomovaní avantgardisté Jindřich Honzl nebo Emil František Burian. Najednou jsem uviděl dvě studentky JAMU, které jsem znal, Elišku Havránkovou, později provdanou Balzerovou, a Janu Švandovou. Uprostřed toho hemžení si svlékly halenky a sukně a začaly se strojit do kostýmů. Pochopil jsem, že jsem se ocitl nejen mezi vzácnými hosty, ale i přímo v herecké šatně mezi účinkujícími,“ vypráví dramatik, jak DHNP amatérsky a skromně začínalo.
V Domě umění však ve velmi stísněných podmínkách a s nejrůznějšími politickými obtížemi pokračovalo dlouhých 25 let, i po celou těžkou dobu normalizace.
Jak Husák ukradl husu z názvu
Divadlo pojmenované podle knihy filmových a divadelních libret Jiřího Mahena Husa na provázku muselo „husu“ ze svého názvu vypustit už v roce 1969, a to kvůli příjmení tehdejšího komunistického generálního tajemníka Gustáva Husáka.
Přes veškerá protivenství se však v roce 1972 zprofesionalizovalo a pak už uvádělo ty nejzásadnější divadelní kusy tuzemského divadelnictví. Vyrostly na nich desítky tvůrců i herců jako Bolek Polívka, Dagmar Bláhová, Miroslav Donutil, Jiří Pecha, Vladimír Javorský a mnozí další. A totálně vyprodaná Procházkova síň Domu umění, kde divadlo až do roku 1993 působilo, zažívala takový zájem a takové ovace jako žádná jiná scéna v zemi.
„Ambice měla tato scéna od začátku vysoké, totiž ostře společensky kritické,“ doplňuje své hojné vzpomínky Uhde, autor později zfilmované „provázkovské“ Balady pro banditu či zdejší Profesionální ženy nebo Hry na Pohádku máje.
Zesměšnili revoluci
„Dodnes v duchu slyším sborový zpěv z onoho prvního večera ‚Učinili křivdu Čechové‘ a vidím scénické ztvárnění své prózy Skutkové Petra, řečeného Kůžkař,“ vzpomíná Uhde na svou povídku o přesvědčeném husitském bojovníkovi. Ten se z až fanatického stoupence táboritů stal katem popravujícím katolické kněze a nepřátele pravé víry, aby pak pečlivě zapisoval zisky pocházející z kořistí i z odměn za popravčí činnost. Po porážce u Lipan se stal bohatým měšťanem, který si z našetřených peněz zakoupil dům v Kutné Hoře, oženil se s vdovou po místním koželuhovi a jejím právem začal provozovat živnost.
Ačkoliv právě tuto jeho povídku dvakrát poplivalo komunistické Rudé právo, kterému došlo, že tu autor zesměšňuje revoluci, nové experimentální divadlo si právě ji vybralo za jeden ze svých startovních textů.
„Vrcholným zážitkem pro mě však byl Jiří Pecha, který předvedl můj dramatický monolog Výběrčí, psaný pro rozhlas a jednou jedinkrát v něm provozovaný v nádherném podání Rudolfa Hrušínského, jehož reprízy však tamní ředitel Karel Hofman zakázal. Pecha zde nasadil obrovské tempo a byl vynikající,“ doplňuje dojmy z večera před padesáti lety dramatik, jemuž DHNP poté poskytlo „trvalou spolupráci na svém trvalém úsilí“.
„Jako člen přátelského klubu Husy jsem dostal legitimaci číslo čtyři,“ usmívá se Uhde, kterému „provázkovští“ Bořivoj Srba, Zdeněk Pospíšil, Petr Oslzlý, Peter Scherhaufer a později i Vladimír Morávek dali i po roce 1972, kdy byl normalizačním režimem zcela zakázán, příležitost napsat pro divadlo pod jejich jmény 11 scénářů či se na nich podílet. „Padesátiny divadla slavím tedy jako divák i dramatik nesmírně vděčně,“ dodává Uhde.
