Když se na vyhlášení prestižní soutěže Vinařství roku 2017 promítaly medailonky finalistů a došla řada na vinařství Jana Stávka z Němčiček na Břeclavsku, dlouho svítila jen modrá obrazovka.
Už to vypadalo, že zradila technika. Pak se ale objevil nápis „Tome, skvěle!“ Nebo „Škrobáci umí!“ To Jan Stávek místo toho, aby chválil sám sebe, ocenil umění kolegů, kteří mu v soutěži konkurovali.
„V soutěži byla spousta dobrých vinařství, která mohla vyhrát. My jsme malé a mladě obsazené vinařství. Na takové úspěchy máme, myslím, ještě čas. Ale třeba vyhrajeme v budoucnosti ještě jednou,“ dává si Jan Stávek závazek.
Co podle vás rozhodlo?
Myslím, že zápal můj i našeho enologa Petra Hlouška pro víno. A také to, že jsme malé rodinné vinařství, kde pracuje opravdu celá naše úzká rodina. Že máme tradici, na kterou můžeme navázat. Hospodaříme na dvoře, který postavil můj pradědeček před sto lety. Právě on dal našemu vinařství základ. My už jenom budujeme a kultivujeme.
Jste vůbec první malé vinařství, které v osmileté historii soutěže dosáhlo na titul absolutního vítěze.
Ano, i proto to bylo tak nečekané. V Česku je spousta vinařství na vysoké úrovni a spousta dobrých vín a je velmi těžké mezi nimi vyhrát. Je to pro nás velká čest. A taky závazek pro naše zákazníky, kteří jsou od nás zvyklí na nějakou kvalitu. Nesmíme polevit. Hodně nás to ocenění povzbudilo do další práce.
Jan Stávek
|
Je právě to, že hospodaříte v malém, nějakou výhodou?
Myslím, že jako malé vinařství si můžeme leccos dovolit. Hlavně vyrábět taková vína, jaká chutnají nám. Nemusíme se tolik orientovat na to, co je mainstream, co dnes frčí. A když zákazník ucítí ve víně duši vinaře a jeho rukopis, to je to největší zlato, které ocení každý, kdo vínu rozumí. Ať už jsou to sommeliéři v restauracích, nebo koneční spotřebitelé.
Sídlíte v Němčičkách, kde se úroveň vinařů hodně zvedá. Čím to je?
Němčičkám se přezdívá obec devíti údolí. Je to jeden kopec vedle druhého. Díky tomu jsou tam výborné podmínky, skvělé svahy pro pěstování vinné révy. A z toho těží naše vinařství i všichni další místní vinaři.
Jaké víno je vaší „vlajkovou lodí“?
Děláme hlavně Frankovku. To je pro nás odrůda číslo jedna. A platí to nejen o našem vinařství, ale i o celém Velkopavlovicku. Z modrých odrůd je to právě Frankovka, která by se tady měla hojně vysazovat. Není bohužel momentálně tolik populární. Ale její doba určitě přijde.
Vaše nabídka vín je trochu jiná, než jakou najdou lidé v ostatních vinařstvích.
Specializujeme se třeba na cuvée (označení vína, které se připravuje smícháním několika odrůd hroznů – pozn. red.). Máme tři rodinná cuvée, z nichž každé je receptem některého z mých předků – otcovým, dědovým a pradědečkovým. Vedle toho velká část výroby patří rosé vínům. Jejich výrobu jsem měl možnost studovat i v cizině. A třešničkou na dortu jsou vína fortifikovaná, která vyrábíme technologií portských vín. Není moc vinařství, která by měla povolení tato vína vyrábět.
Vaše vinařství pořád roste. Máte ambici posunout se dál? Třeba vyrábět více vína, přidat vinohrady?
Chceme zůstat pořád malým rodinným podnikem. Ročně vyrobíme 40 až 45 tisíc litrů vína. Máme jediného zaměstnance, kterým je náš enolog. Zbytek obstará rodina. A samozřejmě brigádníci, kteří jsou nenahraditelní. Hospodaříme na sedmi hektarech, z čehož zhruba polovina je teď ve fázi obnovy, protože to byly staré zpustlé vinice. Až nám začnou všechny rodit, budeme naprosto soběstační.
Jste členem uskupení Mladí vinaři, které vzniklo poměrně nedávno. Jak takoví mladí vinaři pracují? Je to jiné než u generace vašich otců nebo dědečků?
Hlavně to děláme v pohodě. Když se scházíme, sedíme třeba u piva a o víně jen tak klábosíme. Není to nucené a strojené, jako to bývalo v dobách našich předchůdců na nějakých zahrádkářských schůzích. Spousta z nás měla také možnost vycestovat a sledovat výrobu vín ve světě. To nás mladé vinaře spojuje. Hlavně ale nejsme konfliktní. Tolerujeme jakýkoli technologický přístup. Jsme velice otevření tomu, pokud má někdo zvláštní typ technologie. A vlastně nás to vždycky poučí.
Když mluvíme o technologiích, teď je velmi moderní vyrábět víno přírodní cestou, bez použití chemie. Hodně populární je gruzínská metoda kvevri – výroba vína v zakopaných hliněných nádobách. Je to správná cesta, nebo módní výstřelek?
Nejsem rád, že se z kvevri stala móda. Je to něco, co by mělo zůstat upozaděné a ze sklepa by to měl dostat jen ten nejlepší zákazník. My máme jednu nádobu kvevri a rozhodně nebudeme přidávat. Je to jen takový doplněk sortimentu a jen jedna z mnoha cest k tomu, jak vyrábět vína absolutně bez přídavku chemikálií. Upřednostňujeme jiné technologie. Třeba dřevěné sudy, ve kterých kvasíme rmut přímo na slupkách, což je také způsob, jak vyrobit víno úplně bez síry. Kvevri by nemělo být hlavní náplní moravských vinařů. A vždycky, doufejme, to zůstane jen doplňkovou záležitostí.
Vůči zákazníkům jste hodně vstřícní. Prostřednictvím sociálních sítí jim ukazujete vlastně vše z vašeho vinařství, zvete si je do výroby i do vinohradů. Pustíte je skutečně všude?
Nemáme žádné tajnosti. Každému říkáme, jak víno děláme, může se podívat do každého koutu vinařství. Jen do kanceláře většinou lidi moc nepouštím, protože tam mám velký nepořádek. (směje se) Ale všude jinde ve sklepě je vždycky krásně čisto a uklizeno. Je pravda, že když se ve vinařství zrovna pracuje, zákazníci se neradi motají kolem hadic. Takže ono se to nějak přirozeně vytříbí. Ovšem nemám problém odkrýt úplně všechno.
Víno vyrábíte, přednášíte o něm, píšete o něm knihy. Najdete si vůbec čas na něco jiného?
Mám spoustu plánů, co bych mohl dělat, když jsme teď Vinařstvím roku a to víno se bude prodávat úplně samo. (směje se) Ale vážně – mám spoustu zálib. Třeba sport. A samozřejmě nejvíc svůj volný čas věnuji dvěma malým synům, z nichž, doufám, vyrostou moji nástupci.
