Už jako osmiletý chlapec pomáhal převádět na východ lidi, kterým hrozila fyzická likvidace. Později roznášel protinacistické letáky a v pouhých třinácti se stal partyzánskou spojkou. Jen o vlásek unikl smrti, když na něj německý voják střílel ze samopalu.
Jan Maria Hronek se narodil v Uherském Hradišti a dětství prožil ve valašském Prlově, kam se rodina přestěhovala. Posledních 22 let však žije v Břeclavi a chodí vyprávět dětem do škol, čím vším si lidé za druhé světové války, která skončila před 75 lety, museli projít. Dělá také besedy pro veřejnost.
 |
„Často se mě ptají, jestli jsme se báli. Samozřejmě, že ano. Kdo říká, že ne, tak lže. Takže strach jsme určitě měli, ale nemohli jsme na něj myslet. Bylo potřeba počítat se vším. Zažil jsem několik prohlídek gestapa, kdy zatkli dva mé strýce, kteří byli v Obraně národa. Pak přišli ještě několikrát a to vás vyškolí, že je zbytečné se bát, protože si s vámi stejně udělají, co chtějí,“ vypráví Hronek.
Jeho rodiče takové situace čekali, takže kompromitující materiály zničili nebo schovali. V rámci Obrany národa pomáhali lidem k odchodu do emigrace. Poté, co Němci napadli Polsko, už nebyla jiná cesta než přes Moravu na Slovensko.
„Nevím, jak se ti lidé jmenovali. Často se snažím vybavit si jejich obličej. Někdy potřebovali jídlo a nocleh, ale také oprat prádlo a podobně. Hrozila jim fyzická likvidace. Naší vesnicí prošly desítky lidí,“ vybavuje si veterán.
Výchova v sokolském duchu
V roce 1942 už nebyl přechod možný ani na Slovensko, a tak Hronkovi začali pomáhat jinak. Skrývali například staré rádio, na němž poslouchali projevy exilového prezidenta Edvarda Beneše. Jeho slova přepisovali na stroji na letáky, které roznášeli po vesnici.
Na své rodiče Hronek vzpomíná s hrdostí a úctou. Byl jedináček, přesto mu dovolili, aby pomáhal odboji, kde mu hrozilo bezprostřední nebezpečí.
„Táta byl učitel a vášnivý turista. Chtěl, abych byl taky takový, a tak mě podle toho vedl. Snad v deseti letech jsem uměl číst mapu, uměl jsem se pohybovat za každého ročního období po celém okolí. Znal jsem souhvězdí, uměl jsem přežít bez potřebného vybavení. Otec mě prostě vedl v sokolském a skautském duchu,“ popisuje Hronek.
A tak se dostal do jedné z největších akceschopných odbojových organizací na Moravě, již řídil slavný vsetínský vynálezce a podnikatel Josef Sousedík, který byl autorem unikátního vlakového pohonu Slovenské strely.
Hronka si vybrali právě kvůli znalostem, které ho naučil otec. Potřebovali ho pro zpravodajskou činnost tam, kam se nedostali dospělí, zjišťoval tak například informace o německých hlídkách.
Před kulkami uskočil za roh
Tenkrát třináctiletý Hronek tak začal spolupracovat s výsadkovou skupinou Clay a později se stal rozvědčíkem 1. čs. partyzánské brigády Jana Žižky.
„Rodiče s tím museli souhlasit. Tak moc svou vlast milovali, že nakonec řekli ano, přestože jsem byl jedináček. Matka na mně přitom opravdu lpěla. Sám bych to svému dítěti nedovolil. Roli sehrálo vlastenectví, nikdy jsem si svých rodičů nepřestal vážit,“ říká se slzami v očích.
Válka končila, ale nacisté ještě popravili desetiletého hocha |
Jeho rodiče nemohli skousnout mnichovský „diktát“, který zahrnoval postoupení československých pohraničních území Německu. „To byla hrůza. Byli jsme zrazeni a prodáni. Byli jsme smutní a bylo nám jasné, že s tímto se Německo nespokojí. Zmínil se o tom i Winston Churchill, který prohlásil, že Mnichov bude trvalou skvrnou na zahraniční politice Velké Británie, kterou nepůjde nikdy vymazat,“ připomíná Hronek, jenž se několikrát ocitl v ohrožení života.
Například při plnění jednoho úkolu bylo zapotřebí dostat se nepozorovaně do hostince, kde byla ubytována německá jednotka. „Uviděl mě jeden z vojáků a zakřičel ‚halt‘. To mně zachránilo život, protože jsem rychle zareagoval a uskočil za roh budovy. Voják začal okamžitě střílet. Kdyby na mě tenkrát nezakřičel, byl bych mrtvý,“ líčí Hronek, jenž má dodnes schovanou jednu z kulek, kterou vydoloval ze zdi.
Zásoby a munici partyzáni sháněli, jak se dalo. „Zbraně nám nikdo nedal, museli jsme je prostě sebrat Němcům či Maďarům. Trhavinu jsme zase získávali od střelmistrů z lomů, kteří nám ji po kouskách schovávali. Dost riskovali, protože si tím snižovali dávky,“ vzpomíná Hronek, který už v patnácti dostal od prezidenta medaili Za chrabrost.
Pro někoho „chřipečka“, pro něj smrtelné nebezpečí
Připomíná také, jak dřív lidé uměli vyžít i s málem. Dokázali se uskromnit, což dnes bývá problém. „Na Vánoce jsme dostávali vlněné věci. Zdejší ženy uměly zpracovávat vlnu, protože se na Valašsku chovaly ovce. A tak se dělaly čepice, rukavice, svetry a podobně. Pomáhalo se tak i lidem, kteří často jen v saku a tričku utíkali před gestapem. Klíčové bylo přežít,“ zdůrazňuje Hronek.
Na Štědrý den se jedlo skromně. „Lidé vánoční svátky vnímali jako postní záležitost. Je v tom vyjádřena skromnost a pokora. Na Valašsku jsme jedli pohankovou či hrachovou kaši, což se v některých rodinách dodržuje dodnes.“
Hronka zlobí, když si někdo stěžuje, že kvůli koronaviru jsou omezována lidská práva. „Já na to říkám: podívej se, chlapče, pro tebe je to chřipečka, ale pro lidi v mém věku to může být smrtelná záležitost. A ty prosazováním svých zájmů narušuješ práva jiných lidí. Demokracie není bezbřehá,“ upozorňuje.
Podle něj lidé zkrátka nemají být sobečtí. „Musíme trochu slevit, uskromnit se. Důležitá je pokora, kterou s sebou nesou vánoční svátky. Přeji lidem, aby si udrželi charakter a duchovní smysl Vánoc. Víra, láska, naděje tady pořád jsou a držme se jich,“ nabádá válečný hrdina.
