„Když začneme hrát aspoň v dubnu, jakžtakž to ještě zvládneme. Cokoli poté už pro nás znamená nejistotu a otázky, co s divadlem bude,“ odkrývá Komárková.
Pane Chalupský, proč opouštíte ředitelské křeslo?
Chalupský: Těch sedm let bylo velmi zábavných, poučných i náročných, ale hlavně intenzivních, a to často i na úkor soukromého života. A protože se mi rodina rozrostla o třetího potomka, chci se jí víc věnovat. Bolek Polívka jako mnohonásobný zkušený otec to vycítil a nabídl nám tuhle výměnu. Takže to po mně převezme Kateřina. Já zůstávám jako projektový ředitel.
Jakými hlavními změnami prošlo divadlo za vašeho vedení?
Chalupský: Jednoznačně rozšířením repertoáru. Ten stávající čítá na třináct her a prakticky všechny vznikly za posledních sedm let. A také jsme z režimu, kdy jsme hráli třeba jen 20 představení v měsíci, přešli na každodenní vystoupení. Diváci si jistě všimli i rekonstrukcí. Budova, v níž jsme v nájmu, byla v havarijním stavu a podařilo se s městem vyjednat opravy. A určitě jsem pyšný i na letní scénu. Letos chystáme už šestý ročník, prodáváme vstupenky a pevně věříme, že se uskuteční. Začínali jsme zvolna, ale v posledních dvou letech hrajeme kromě Brna i v Mikulově a Slavkově. Naopak se mi nepovedlo sehnat stálého generálního partnera pro divadlo, takže tento úkol zůstává Kateřině.
Jak byste charakterizovali Divadlo Bolka Polívky?
Chalupský: Především jsme divadlo autorské. Autorské herectví tady má svůj domov, a to hlavně ve hrách pana Polívky, jeho přátel a rodiny. Snažíme se profilovat i jako exkluzivní stagiona, která na jižní Moravu přiváží to nejlepší z činoherního divadla u nás a na Slovensku.
Komárková: Jsme rodinné divadlo. I s ohledem na hry, v nichž pan Polívka účinkuje se svými dětmi – Vladimírem ve hře Šašek a syn a s Annou v DNA. A jsme také radostné divadlo, snažíme se, aby bylo i pro diváky potěšující sem chodit.
Nemáte stálý herecký soubor...
Chalupský: Máme tým herců, kteří mají své závazky a s námi spolupracují. Oslovujeme je pro nové inscenace. Už dříve ve většině autorských her s panem Polívkou účinkovali Chantal Poullain, Jiří Pecha či Arnošt Goldflam. K našim současným spolupracovníkům patří Anna Polívková, Sára Venclovská, Radim Fiala, Petr Halberstadt, Martin Kraus, Milan Kňažko, Milan Lasica, Pavel Liška nebo Vladimír Polívka.
Komárková: Máme jednoho stálého člena – pana Polívku. (úsměv)
Oba ho znáte mnoho let. Jak se s ním spolupracuje?
Chalupský: (směje se) Je to velmi inspirativní i náročné, jelikož je hodně vytížený – točí, píše, hraje v různých divadlech a jeho záběr je celorepublikový. Najít klidnou chvíli na probrání záležitostí ohledně chodu divadla není tak snadné. Mezi námi je i jistá generační mezera, kterou je občas potřeba překlenout.
Komárková: Souhlasím, a kromě toho je to velmi hodný člověk, vždy ochoten pomoci a naslouchat. Má své zkušenosti a způsob uvažování, takže dá trochu zabrat přesvědčit ho o nových cestách, kterými chceme jít. Ale daří se nám nacházet kompromisy, které jsou vlastně vždycky posunem vpřed.
Když jste zmínila nové cesty, jaké novinky chystáte?
Komárková: Ve chvíli, kdy začneme hrát, uvedeme premiéru S láskou Mary s Veronikou Žilkovou. Čekají nás letní scény v Mikulově, Slavkově a Brně, kde po dobré zkušenosti z loňska opět osídlíme Kraví horu. V září se diváci mohou těšit na premiéru autorské hry Anny Polívkové Proslov přesunutou kvůli covidu. Na konci listopadu nás čeká nová inscenace, o níž jednáme s Eliškou Balzerovou. Na konci roku bude také nový Re:kabaret, což je občasník reagující na aktuální dění, a pro rok 2022 připravujeme autorskou inscenaci pana Polívky, v níž počítáme také s účastí zahraničních herců.
Více se chci zaměřit i na mladé publikum, protože to jsou naši budoucí diváci. Nejen na děti, pro které chystáme příměstské tábory a workshopy a máme pro ně novou pohádku Aby se děti divily, ale i na studenty. Pro ty mají v repertoáru skvělé hry Divadlo Na zábradlí, Divadlo pod Palmovkou nebo ostravské Divadlo Petra Bezruče a jednáme s Divadlem Mír.
Kateřina Komárková
|
Jak těžce se dělá divadlo v covidové době?
Komárková: Částečně jsme se přesunuli do online prostoru a snažíme se s našimi příznivci udržet kontakt. Diváky totiž vnímáme jako nedílnou součást našeho rodinného divadla. Děláme to pro ně, protože v současné situaci jsou našimi největšími podporovateli právě ti, kteří si nechali vstupenky a trpělivě čekají, až budeme moci hrát. A protože naše hlavní publikum tvoří věková skupina nad 45 let, jsou zdatní v používání internetu a sociálních sítí. Vyplácí se nám to, protože sledovanost máme celkem vysokou.
Chalupský: A protože nemůžeme hrát, zapojily se naše uvaděčky do trasování nakažených v call centru. Nabízeli jsme také prostory divadla pro testování, ale z toho nakonec sešlo, protože taková místa musí být podle nařízení venku.
Podařilo se vám získat nějakou pomoc od státu nebo města?
Chalupský: No… něco jsme dostali, ale že by to bylo na výskání, to rozhodně ne. Dluh za vstupenky na neodehraných a přesunutých představeních jde do milionů. Velmi nás podpořilo vedení Brna, díky kterému jsme mohli loni uskutečnit letní scénu. Ale podpora od státu je velmi komplikovaná, kultura má snad nejsložitější formuláře, vzájemně si s tím pomáháme s ostatními divadly. Na několik málo zaměstnanců, které divadlo má, čerpáme kompenzace z programu Antivirus, v září jsme něco málo dostali za jaro z programu Covid 1, teď žádáme Covid 2, ale to ještě nedopadlo. Jdeme na dřeň. Ocitli jsme se teď na balanční hraně a doufáme, že se nám podaří udržet nad vodou.
Ondřej Chalupský
|
Jako soukromé divadlo máte přes devadesát procent zisku z tržeb. Do kdy vydržíte?
Komárková: Vydržíme! Ale je těžké reagovat na změny ze dne na den. Program zatím posouváme v závislosti na trvání nouzového stavu. Zlomový okamžik se blíží. Když začneme hrát aspoň v dubnu, jakžtakž to ještě zvládneme, cokoli poté už pro nás znamená nejistotu a otázky, co s divadlem bude.
Jak vidíte možnost hrát, ale jen pro lidi s negativním antigenním testem? Fungovalo by to?
Komárková: Ano, pokud bychom mohli hrát pro plný sál lidí s negativním testem, což je u nás 300 diváků. Dokonce jsme o tom uvažovali ještě dříve, než s nápadem přišlo ministerstvo zdravotnictví. Uvaděčky by vše jednoduše kontrolovaly u vstupu. Ještě nás napadla nadstavba, a to potvrzení od lékaře o prodělání covidu v posledních třech měsících. Samozřejmě bychom nehráli každý den. Hry z našeho repertoáru dokážeme nasadit a prodávat do týdne od rozhodnutí. Smysl pro nás ale nemá hrát pro omezenou kapacitu diváků. Uvidíme, jak to bude, ale zůstáváme optimističtí, přestože už jde docela do tuhého. A držíme se hesla z našeho péefka: Úsměvem ku zdraví.
