„Na prohlídky Brna nebyl moc čas. Ale vila mě ohromila. Je unikátní, chtěla bych si tam zkusit pár měsíců žít,“ přiznala van Houtenová, která během natáčení v Brně bydlela i s malým synem.
Jak jste si užila úterní premiéru?
Skvělý večer. Nečekala jsem, že to bude tak ve velkém, tak intenzivní. Lidé byli velmi milí.
A co film?
Bylo to poprvé, co jsem ho viděla. Sama jsem byla nervózní, ale potěšil mě. Je to většinou těžké, vidět samu sebe poprvé ve filmu. Točit scény je úplně něco jiného, než je pak vidět v celém filmu. Ale měla jsem štěstí, zvládla jsem se na sebe dívat. (směje se)
Předpokládám, že jste četla stejnojmennou knihu Simona Mawera.
Ne, nečetla. Číst knihu, když podle ní točíte, bývá záludné. Moc pak přemýšlíte, proč byly některé scény vynechány, třeba je tam i chcete dostat. Ale ve filmu je trochu jiný příběh. Stejně jako jsem nečetla knihy, které předcházely Hře o trůny, tak jsem se vyvarovala i Skleněnému pokoji. Je pak frustrující, když se upnete ke knižní postavě. Radši pracuji se scénářem.
Nezjišťovala jste si ani historii vily nebo rodiny, která si ji nechala postavit?
Tu jsem znala. Byli jsme na velké prohlídce, kde nám ji povyprávěli.
Jak jste se cítila, když jste do vily poprvé přišla?
Ten dům je ohromující, nadčasový, a přece s takovou historií. Vtipné bylo, když jsme tu stáli v kostýmech ze 40. let, říkala jsem si, jak je to moderní dům. Říkala jsem si, jak moderní musel připadat lidem tehdy. Je obrovský, megalomanský, i když menší pokoje v patře nejsou až tak velké.
Našla jste si tu svůj vlastní koutek, místo pro sebe?
Většinou jsme měli hezké počasí, takže jsme trávili hodně času na terase. Nesměli jsme tu jíst ani pít, naopak jsme se museli chovat velmi opatrně k vybavení. Je záhadou, že jsme v takovém muzeu vůbec mohli točit.
Jak se vám hrálo v kostýmech?
To rané období miluji. Když moje postava zestárne, nejsou už kostýmy nic moc, je to socialistická móda. Ale 30. a 40. léta v módě jsou pro ženu snem. Ty klobouky! Vůbec by mi nevadilo nosit ty šaty běžně v civilu.
Producent Rudolf Biermann mi říkal, že jste během natáčení bydlela blízko vily.
Ano, naproti přes ulici, asi tak tři sekundy cesty. Bylo to skvělé, mohla jsem kdykoli odběhnout, uspat dítě a zase zaběhnout zpátky. Navíc tato část města je velmi klidná, nejsou tu žádné bary. To je skvělé.
Měla jste vůbec čas projít se po městě, obejít památky?
Měla jsem tu dítě, takže jsem navštěvovala hlavně místa určená pro děti. Byli jsme ve velkém bazénu nebo v zábavním parku. Skákali jsme do gumových balonků. Ale jinak jsem neměla moc času chodit ven. Několikrát jsem tramvají zajela do centra. Zaujala mě fontána, v níž padala písmena z vody. Byli jsme se také podívat v Praze, tam jsme si centrum prošli víc.
Skleněný pokoj je čistě evropský snímek. Dříve jste řekla, že hollywoodský život nemáte ráda. Platí to stále?
Ráda natáčím v Evropě, cítím se víc doma. V Americe si připadám jako mimozemšťan, vlastně tam ani moc netočím. Dělat takové filmy jako Skleněný pokoj je v Americe skoro nemožné. Malé snímky tam nemají šanci, což je dost smutné.
Nedávno jste dotočila film Domino režiséra Briana de Palmy. Jak byste ho popsala?
Ještě jsem ho neviděla, takže nemůžu říct. Asi je to směsice stylů. Působil na mě víc evropsky, i když jsme měli tak významného amerického režiséra. Brian je legenda.
Jak jste se cítila mezi zahraničními a domácími herci, v cizím městě?
Udělala jsem si tu dobré přátele. Hlavně s Hannou (Alströmovou – pozn. red.), která hraje Liesel, jsme se velmi sblížily. Byla s ní zábava. Čeští herci mě překvapili. Pro ně to muselo být divné, že cizí herci hrají příběh o jejich historii. Víte, já bych se taky jako holka z Amsterdamu cítila divně, kdyby třeba Ariana Grande hrála Annu Frankovou. Ale čeští herci byli skromní. Vím, že jsou tu velmi známí, udělali na mě dojem.
Hvězda Skleněného pokoje při natáčení otěhotněla, prozradil producent |
Jak jste vlastně s herectvím začínala vy?
Otec mě bral do kina na němé filmy, vyrostla jsem na Laurelovi a Hardym a na Chaplinovi. Většinou k tomu hrál orchestr, takže hudbu a film jsem si oblíbila už jako malá.
Vy jste ale známá především z vážnějších rolí. Chtěla byste si někdy zahrát i komedii?
No ano! Strašně ráda. Nějaké vtipné kousky jsem hrála u nás v Nizozemsku. Ale když jednou začnete s druhou světovou válkou nebo středověkým světem, v němž jsou i draci, slovo legrace není to první, co lidi ve spojitosti se mnou napadne. Snad mi nějakou vtipnou roli někdy nabídnou.
Ve Skleněném pokoji je vaše postava ve velkém emočním napětí. Nemá zrovna lehkou úlohu. Vy jste ale ještě po natáčení měla druhou směnu – u dítěte. Jak jste odpočívala?
Asi moc neodpočívala. Relax pro mě je hrát si. Když skáčete do bazénku s kuličkami, to z vás sejme to napětí. Sháněla jsem si tu masáž, to je totiž jediné, co mě doopravdy dokáže uklidnit. Ale nevyšlo to.
Navíc jste v jeden čas natáčela v Brně i v Irsku poslední sérii Hry o trůny. Byl to další stres navíc?
Bylo to dost šílené. Tři dny jsem natáčela tady, pak letěla do Belfastu, hned točila pár dní tam. Naštěstí jsem ten typ herce, který hned po střihu opouští svou roli. Nenosím si ji domů.
Slavnostní premiéra Skleněného pokoje v Brně
