I když není typickým outsiderem, jimž věnujeme náš trojdílný seriál, k jeho poctě si připomeňme galerii různých brněnských postaviček, onu často posmívanou, ale přitom zvláštním způsobem malebnou tvář našeho města, bez níž by byly brněnské ulice o hodně chudší a méně poetické.
"Bufet Spuťál (Sputnik na České - pozn. red.) a v něm dvě smutný postavy, který číhajó na zbytek gulinu (guláše). Doktor Špína a jeho kamoš vod jednoho stolu nebo vod jedné konvičky, Guma. Voni ty jejich štace za dojížďákama (zbytky) byly Padovec (bufet Padowetz naproti hlavnímu nádraží - pozn. red.), rola (nádraží) a Spuťál," píše o kultovních brněnských postavičkách druhé půle 60. let minulého století Pavel Jelínek Číča ve své povídce Doktor Špína.
. Brněnské postavičkySeriál MF DNES 1. díl: Franta Kocourek a brněnská bohéma 60. a 70. let 2. díl: Postavičky první poloviny 20. století 3. díl: Postavičky od 60. let po současnost |
Guma, brněnský opilec chudší duchem, který se vždycky rozvzteklil, když na něho kluci zahulákali "Gumo!", i nedostudovaný právník Špína (vlastním jménem Juc. Karel Matýšek), kterého proslavil zejména Pavel Řezníček ve svých vzpomínkách na tehdejší bohému Hvězdy kvelbu, byli kultovními brněnskými postavičkami 60. a 70. let.
Pro pamětníky jsou typickým příkladem figurek, na které nakonec rádi vzpomínáme.
Dva Frantové Kocourkové
Začněme vůbec asi nejslavnějším obdobím brněnské alternativy spjaté se jménem Franty Kocourka. Zvláštní je totiž shoda jmen a částečně i osudů jedné z poválečných postaviček s guru brněnského hantecu i brněnské bohémy, silákem a hercem nejslavnější éry Divadla na provázku.
Jenže evidentně existoval i jeho předchůdce a pan Lubomír Staněk na něj vzpomíná ve své knížečce Vyprávění o figurkách, lidech a lidičkách města Brna (Nakladatelství Návrat, 1944) jako na písmomalíře, který na ulici Veveří blízko hospody U šperků (dnešní Lucerny) kreslil po válce automobilistům na jejich auta nové poznávací značky. Když mu komunisti dílnu zavřeli, pracoval jako aranžér, kvůli politickým prohřeškům byl taky v kriminále a hodně pil, až skončil u ovocného vína a krátce nato zemřel.
Jeho jmenovec (21. 2. 1947 až 7. 7. 1991), který k brněnským postavám rovněž patří, recesista, herec, sportovec, tanečník, znalec hantecu a silák, jenž v zubech utáhl vagón, nechával se pod dřevěnou deskou přejet autem, o prsa rozbíjel balvany a trhal telefonní seznamy, pak ovlivnil paralelní dějiny Brna jako málokdo.
Doktor Špína
Ve stejné době, kdy v Brně úřadoval Franta Kocourek, tedy v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století potkáváme na ulicích Doktora Špínu (vlastně Karla Matýška) v dlouhém, nikdy nesundávaném kabátě s pověstnými konvičkami, do kterých shrábnul bez výběru všecky zbytky, které lidé v jeho oblíbených bufetech nechávali na talířích. Pamětníci vědí, že spával v keřích parku na Moravském náměstí, kde pod zemí vedlo dálkové topení, a slavných historek se o něm můžete dočíst mnoho nejen v knize Pavla Řezníčka Hvězdy kvelbu, ale i v mnoha povídkách v brněnském hantecu. Co je pravda a co mýtus, už je dnes nejspíš každému jedno.
Demiurg Novák
Na zábradlíčku kolem morového sloupu na Náměstí Svobody hřímá v té době své básně a vize též demiurg i blázen Jan Novák, obklopen samosebou svými uctívači z řad brněnské bohémy kolem spisovatele Pavla Řezníčka, režiséra Karla Fuxy, skladatele Miloše Štědroně, dramatika Arnošta Goldflama, pozdější herečky Divadla Na provázku Evy Trúdy Vidlářové a dalších.
Tento sebestředný cvok se narodil 16. listopadu, tedy ve stejný den jako Karel Hynek Mácha, a považoval tedy sám sebe za dokonalého básníka, dramatika atd. Sepsal na sebe samého třeba oslavnou operu Novák mesiáš či svěží poému o vítězství světového proletariátu Komisař Šidlo a jiné. Vždy se pečlivě podepsal Jan Novák, Gottwaldova 90, Brno.
Podle Řezníčka si odseděl také šestnáct měsíců za pedofilii, když byl chycen, jak sedí s holčičkou na klíně a stahuje jí kalhotky. Skvělý dokument o tomto levicovém demiurgovi natočil brněnský režisér Karel Fuxa.
Básník a zloděj Konečný
Podle sbírky Antonína Konečného Skleněná louka je pojmenováno známé kulturní centrum v Kounicově ulici. Pavel Řezníček tvrdí, že jde o nejúžasnější postavičku brněnské bohémy, která trpěla elefantiázou, tedy obrovskýma rukama a nohama, které se skrývaly v obřích keckách.
Zato jinak Konečný vždycky chodil jen v saku a vázance a navíc kradl auta jak na běžícím pásu. Dostal za to sedm let natvrdo, rok navíc za facku bachařovi. V kriminále se také stal agentem StB s krycím jménem Janata, ale když prý ho nasadili na celu k Jiřímu Ledererovi, s pláčem se mu k tomu přiznal. Lederer pak zařídil, že Konečnému vyšly v exilové Poezii mimo domov jeho básně.
Po propuštění si Konečný našel slečnu z banky, se kterou slepovali poškozené peníze určené k likvidaci a měnili je za dobré. Když slečnu zavřeli, Konečný prý ukradl auto, aby ji mohl navštívit, a po návratu se v tomhle autě otrávil výfukovými plyny.
Rudy Kovanda
A dostáváme se k další recesistické skupině, tentokrát sdružené kolem brněnského lidového pěvce Rudyho Kovandy, který prý málem vyhrál Zlatého Slavíka, kdyby to ovšem vedení státu a Mladého světa, kterýžto časopis známou soutěž populárních zpěváků organizoval, včas nezatrhlo.
Tlustého Kovandu s obrovským pivním bauchem, jehož intelektuální rodiče byli ze syna značně nešťastní, si pamatují Brňané v 60. i 70. letech třeba z posedávání a hraní v bufetu na Sokecu neboli Sokoláku u brněnské přehrady (tehdy se v ní ještě dalo koupat) a filmový pás ho zachytil jako hrobníka v provázkovské Baladě pro banditu režiséra Vladimíra Síse.
Zlidověl též jeho skvělý song Žížaly, žížaly neváhejte, na háčky, na háčky naskákejte, žížaly, žížaly neváhaly, na háčky, na háčky naskákaly či slavné Džus blues, ale i věčný úsměv a dobrá vůle pobavit. Díky hercům, pamětníkům a spisovatelům je tahle bohatá éra brněnské paralelní historie zpracována poměrně dobře.
