Sovětské krásky volhy. Carevna i její dcera jsou báječně pohodlné

Sovětský mercedes

20. listopadu 2009

Autotesty

Sledovat další díly na iDNES.tv

Kočár pro vyvolené a „tajné“, řeknete si, když potkáte Volhu 24, dceru Carevny. Jenže sama volha za to nemůže. Koncem 60. let, kdy se narodila, rozhodně nezaostávala. Je krásná, majestátní a hlavně báječně pohodlná.

Nevozila jen papaláše v bývalém východním bloku. Mnozí z nás se s ní vezli třeba z porodnice, s volhami totiž jezdili taxikáři. A znali je i na kapitalistickém Západě; ke koupi byly s naftovými motory, které do nich montovali v Belgii.

Míry volhy 24

Délka 4 735, šířka 1 800 a výška 1 400 mm. Rozvor náprav je 2 800 mm.

Měkoučká plavba

Volhu GAZ 24 představil Gorkovskij Avtomobilnyj Zavod v roce 1968. V roce 1970 odstartovala její sériová výroba, Volha, to je kus poctivé „kovářské“ práce a co se má blýskat, na tom je snad milimetr tlustá vrstva chromu.

Ladně se nese po silnici, jako by plula; přes kanály se přenese s grácií, jíž nemůže konkurovat snad žádné z moderních aut. Za neopakovatelnou měkoučkou pohodlnou jízdu vděčí listovým perům, kterými je odpružena zadní poháněná náprava.

Kombíky jsou trošku tvrdší. Pružiny na zadní nápravě mají totiž u verze kombi šest listů namísto pěti, které má sedan. I díky tomu odveze v kufru až 400 kilo. Víc než pětimetrové verze kombi byly všechny sedmimístné.

Když nastoupíte, nesmíte se bát pořádně bouchnout dveřmi. Uvelebíte se do velkých, pohodlných sedadel (lhostejno, jestli dopředu nebo dozadu) a kolem sebe máte hromadu místa. Ve 24 si sednete a prostě se rozvalíte. Interiér čalounili zpočátku červenou, hnědou nebo světle šedou kůží, časem přibyly ještě další barvy.

Čelní sklo je blízko nosu, pod ním je mělká přístrojovka. Je vyrobena z hliníku, působí to festovně, příjemně starosvětsky. Starší modely mají podlouhlý rychloměr, při postupných modernizacích ho nahradil klasický ciferník s ručičkou. Ruční brzdu najdete u pravého kolena, je to ta velká chromovaná páka pod přístrojovkou.

Se čtyřkvaltem motor běží ve vysokých otáčkách a je dost hlučný. Když má modernější pětikvalt, umí se čtyřiadvacítka prý rozdovádět na tachometrovou stodevadesátku. Maximálka standardních modelů s původní převodovkou bývá uváděna 145 km/h.

Ten správný motor ve čtyřiadvacítce má 98 koní a když nastartuje, musí burácet. Čtyřválcový hliníkový dvouapůllitr žere kolem 10–11 litrů. Osmiventilový motor táhne pěkně odspoda a hezky lineárně, rozhodně nemá problém svižně pohybovat se 1 700 kily majestátní ruské krasavice.

Osmiválec pro KGB

Od roku 1974 vyráběl GAZ speciální osmiválcové verze, které doprovázely prezidentské Čajky a používala je sovětská KGB. Hliníkový 5,5litrový motor s výkonem 195 koní spolupracoval s třístupňovou automatickou převodovkou.

Na západ

Rajónem volh nebyly jen temné garáže úřadů ve východním bloku. Volhy se vyráběly a prodávaly i na Západě. Volhy montované v Belgii poznal Západ už dřív, díky Carevně.

Čtyřiadvacítky pak měly dokonce naftové motory. Volha Scaldia Diesel, označená M24D, dostávala motor Indenor objemu 2,3 litru. Stejný agregát znali majitelé Fordů Sierra a Peugeotů 505. Znalci poznají belgické volhy podle mnoha odlišností: měly jinou masku, kohout topení se ovládal z kabiny (ty „východní“ ho mají u motoru), měly dva brzdové posilovače anglické provenience, vyhřívání zadního okna a pneumaticky stavitelné tlumiče.

GAZ 3102 Volha

Masová výroba čtyřiadvacítky byla ukončena v roce 1986. „Po výrazné modifikaci, která se promítla do modelu GAZ-24-10 "Volga“, byla výroba definitivně ukončena v roce 1992. Volga GAZ-24 je jedním z nejdéle vyráběných aut v socialistickém bloku,“ píše Wikipedie.

Na svoji volhu nedá dopustit...