Volhy znají především starší generace, které jim říkají carevna. Od doby, kdy byly nové a moderní, již uběhlo několik desítek let a dnešní mladé generaci již tato značka mnoho neříká.
Přitom právě Volhy 21 a české Tatry 603 patřily v šedesátých letech minulého století k největším a nejpohodlnějším vozům na Československém trhu. Dovoz vozů západní provenience individuálním způsobem, jak jej známe dnes, nebyl tak snadný, velká většina zahraničních vozů byla do ČSSR dovezena přes Tuzex.
Kdo toužil po velkém, silném a pohodlném voze a neměl nebo nechtěl utrácet valuty, mohl vybírat vlastně jen mezi sovětským nebo kopřivnickým korábem. Tatrovky a volhy byly používány nejen pro soukromé potřeby obyčejných "smrtelníků", ale jezdily jako taxíky a sloužily v podnicích a na ministerstvech.
Služba ve státních institucích se týkala především vozů Tatra, které k tomu byly přímo konstruovány a do soukromých rukou se jich přímo dostalo jen minium. Volhy se ale díky svým vlastnostem daly využít mnohem univerzálněji. Byly sice dražší než domácí škodovky, ale stále výrazně levnější než tatry. Díky své robustnosti a spolehlivosti si vysloužily pověst dříčů a tahounů.
Mnoho taxíků nebo služebních vozů, ať již v provedení sedan nebo kombi, které byly po ujetí několika stovek tisíc kilometrů vyřazeny, dosloužilo jako soukromé vozy. Na jízdní komfort, sílu a spolehlivost tak dodnes vzpomínají naši rodiče a prarodiče, kteří s nimi prožili leckdy i podstatnou část svého života.
Chrom a plech
V druhé polovině padesátých letech minulého století začaly z bran gorkijského automobilového závodu (GAZ) vyjíždět nové modely vozů, které nahradily dosavadní pobědy. Sovětští inženýři se patrně nechali inspirovat v kapitalistické cizině a vozy Volha první série silně připomínaly americké fordy. Postupem času sice došlo k modernizaci vozu, z kapoty zmizela chromovaná soška jelena, vodorovně členěná přední maska dostala podobu svislé mřížky, změnil se vzhled koncových světel a nárazníků a lehce se modernizoval podvozek, základ však zůstával stále stejný.
V podstatě lze říci, že existují tři generace těchto vozů. Asi nejlépe je lze rozeznat na první pohled podle přední masky. První volhy měly vodorovnou masku s pěticípou hvězdou uprostřed, druhá generace již měla masku se širokými svislými žebry a třetí a poslední pak masku s úzkými žebry. Jednotlivé verze se samozřejmě liší ještě v dalších drobnostech, nicméně ty pozná jen znalec.
Na první pohled carevna zaujme robustním vzhledem. Základním modelem byl klasický tříprostorový sedan s celokovovou samonosnou karoserií. Mohutné přední blatníky vpředu vyzdobené chromovanou maskou se svislými úzkými žebry a spoustou chromu kolem, zadní prolisované blatníky s náznakem ploutviček ukončené svislými koncovými světly, to jsou znaky, které dávají jasně najevo dobu vzniku automobilu. Velké množství chromu je ostatně pro tento vůz charakteristické, i dnes působí volha velmi majestátně.
Velkou kapotu motoru lze snadno otevřít po odjištění z místa řidiče. Na její vnitřní straně je připevněna montážní lampička, která dovoluje konat potřebné opravy a údržbu i za tmy. Přístup k součástem motoru je až na výjimky snadný, jediné omezení snad vyplývá z velkých předních blatníků. Při opravě či montáži z boku je potřeba mít trochu delší ruce, pokud na vás příroda šetřila, vypomůžete si stoličkou.
Zavazadlový prostor je schovaný pod plechovým víkem s velkým ozdobným držadlem. Úhel jeho otevření je podle dnešních měřítek nedostatečný, objem zavazadlového prostoru je navíc omezený vpravo na stojato umístěným rezervním kolem. Podlaha bývá většinou kryta gumovým kobercem, pod nímž se skrývá palivová nádrž se šroubovací měrkou, boky prostoru pro zavazadla jsou vyrobeny z černě nalakovaného kartonu.
Spousta místa
Posádka nastupuje čtyřmi doširoka se otevírajícími dveřmi s omezovači. Masivní chromované kliky s nimi umožňují snadno manipulovat i přes jejich relativně velkou hmotnost. Přístup ke všem sedadlům je i na dnešní poměry výborný, nevadí ani vyšší světlá výška podvozku. Ta činí u plně zatíženého vozu 200 mm k příčce přední nápravy a 190 mm ke skříni diferenciálu. Mimochodem, světlá výška Škody Octavia Scout (zvýšená verze Octavie 4 x 4) je udávána 180 milimetrů.
Přední i zadní sedadla jsou řešena jako jednolitá lavice s možností lůžkové úpravy. Jednoduchým sklopením předního opěradla vznikne velké a nijak přehnaně tvrdé lůžko, kam se bez problémů složí dva dospělí jedinci. V normálním cestovním stavu poskytují sedadla pohodlnou jízdu pěti osobám. Přední sedadlo by bylo sice možné obsadit třemi pasažéry, vůz je ale homologován jako pětimístný. Řidič ani spolujezdec si tedy nemohou na nedostatek prostoru vůbec stěžovat.
Výborně je též vyřešena cirkulace vzduchu a vytápění. V létě si řidič se spolujezdcem otevřou trojúhelníková okénka v předních dveřích, případně mohou všichni cestující stáhnout boční okna. Přístup vzduchu lze také regulovat velkou klapkou před předním sklem, ovládanou z místa řidiče. V zimním období trvá vytopení interiéru díky výkonnému topení a dvourychlostnímu ventilátoru velmi krátce. Ostatně topení, respektive bezproblémový zimní provoz, je jednou z nejčastějších vzpomínek bývalých majitelů na zkušenosti s volhou. S ohledem na zemi původu a tamní klimatické podmínky se ani není čemu divit.
Řízení pro odborníky
Pracovišti řidiče vévodí volant velkého průměru ze světlé umělé hmoty. Uvnitř volantu je menší chromovaný kruh se středem s plastikou jelena. Po jeho zmáčknutí se ozve dvojice klaksonů, vydávající charakteristický hluboký zvuk. Materiál, ze kterého je volant vyroben, se během času postupně mění v cosi lepkavého a nepříjemného a sehnat nový, nebo alespoň slušný volant za rozumné peníze je těžké. Kvalita použitých plastů je vůbec velmi slabou stránkou volhy, ovládací knoflíky a páčky časem šupinatí a rozpadají se.
Pod volantem je na levé straně páčka ukazatelů směru, na pravé pak řadicí páka třírychlostní převodovky. Jednoduchým pohybem pravé ruky nebo i jen několika prstů lze bez potíží zařadit žádaný rychlostní stupeň.
Pod přístrojovou deskou vlevo u dveří jsou táhla otevírání kapoty, žaluzií chladiče a táhlo ruční brzdy. To má rukojeť ve tvaru T. Podél celé plechové desky jsou před řidičem umístěny všechny potřebné ovladače, o nějaké ergonomii však nemůže být ani řeč. Přesto se lze vše snadno naučit a ovládání nečiní velké potíže.
Velký a dobře čitelný tachometr je umístěn v charakteristické kapličce na přístrojové desce před řidičem a je odstíněn barevným štítkem. Pod ním jsou ostatní ukazatele, jako teploměr chladicí kapaliny, tlakoměr oleje, ampérmetr a palivoměr.
Spolu s nimi jsou ve sdruženém štítu kontrolky dálkových světel a ukazatelů směru. Dálková a potkávací světla se zapínají nožním přepínačem vedle pedálu spojky. Pozor, nespleťte si jej s nožním ostřikovačem čelního skla.
Některé vozy jsou vybaveny rádiopřijímačem s reproduktorem uprostřed přístrojové desky, ostatní mají na jeho místě pouze plastovou krytku. Vpravo od něj jsou elektrické hodiny a ještě více vpravo, před spolujezdcem, je nevelká odkládací schránka krytá dolů sklopnými dvířky.
Carevna jede plavně
A nakonec to nejlepší: jízda s volhou. Dnešnímu řidiči, uvyklému na ovládání vozů s posilovači a ostatními moderními vymoženostmi, se bude volha zdát předpotopní a beznadějně zastaralá. Vyděsí ho už jen příprava vozu před jízdou.
Dnes již není obvyklé provádět kontrolu množství oleje, ručně načerpat palivo do karburátoru po delším stání a pročistit dvěma otáčkami rukojeti hrubý filtr oleje. Po této proceduře, která je nezbytná, ale k vozu patří, je to již stejné jako s moderním vozem.
Stačí otočit klíčkem ve spínací skříňce a probudit k životu řadový hliníkový čtyřválec o objemu dva a půl litru. Rozvod OHV, kapalinové chlazení obsahující 11,5 l nemrznoucí tekutiny a výkon v rozmezí 70-85 koní (dle typu) při 4 000 ot/min-1, to je charakteristika pohonné jednotky. Ta je přes suchou jednokotoučovou spojku spojena s třístupňovou převodovkou se synchronizací druhého a třetího převodového stupně. Odtud se výkon motoru přenáší přes dvoudílnou kardanovou hřídel do diferenciálu zadní nápravy a pak ke kolům.
Manévrování s vozem na parkovišti vyžaduje trochu síly a fortelu. Okraje vozu lze bez problémů vytušit, je pouze nutné mít na mysli přečnívající přední a zadní nárazník a včas brzdit.
Řazení může přijít tomu, kdo je za volantem poprvé, trochu složité. Ale stačí trocha cviku a ze začátku také myslet při řazení a vše se časem bude dít samo. Jednička k sobě dolů, dvojka od volantu a nahoru a trojka od volantu a dolů. Řadicí páka je ustavena pružinou mezi dvojkou a trojkou, nejčastěji používanými rychlostmi.
Právě silný a pružný motor dovoluje klidně rozjezd na druhý rychlostní stupeň, zbytek se jezdí na trojku. Díky této vlastnosti se může jízda s volhou do jisté míry podobat jízdě vozem s automatickou převodovkou. Rozjíždění s autem, které má v pořádku kapalinou ovládanou spojku, je hračka, spojka zabírá plynule a měkce. Pokud dojde ke sklouznutí nohy ze spojky, motor si to ve většině případů "přebere" a už se jede. Ale přeci jen doporučujeme klasický způsob rozjezdu, bez přískoků.
Podvozek volhy tvoří dělená přední náprava s vinutými pružinami a lichoběžníkovými rameny, doplněnými příčným stabilizátorem. Zadní tuhá náprava je zavěšena na podélných půleliptických listových perech. Díky tomu je jízda velice měkká, či spíše plavná.
K vyhlazení příčných nerovností pomáhají také vysokoprofilové pneumatiky o rozměru 6,70 x 15. Na rovných úsecích silnic tak hledá volha jen těžko konkurenta, co se komfortu jízdy týče. Horší to je v zatáčkovitých pasážích, kde se auto díky měkkému pérování a vyššímu těžišti přece jen naklání více, než je dnes běžné.
Nezkušenému řidiči tak může připravit nejedno překvapení. Obzvláště při rychlejším nájezdu do zatáčky je potřeba se opřít o volant a auto řídit. Navíc diagonální pneumatiky s vysokými boky mají tu nepříjemnou (nebo skvělou?) vlastnost, že poměrně brzy dávají pískáním najevo ztrátu adheze. Městem se tak dá projet za užaslého přihlížení kolemjdoucích, aniž by se jednalo o nějakou krizovou situaci.
Krizovým situacím ovšem musí řidič předcházet včasným brzděním. Jednookruhové kapalinové brzdy nejsou zrovna silnou stránkou volhy. Zapomeňte na nějaké posilovače a kotoučové brzdy, tady je hezky všechno postaru. Brzdí se silou vlastní nohy, brzdová kapalina působí celkem na šest brzdových válečků. Po dvou v předních bubnech, po jednom vzadu.
Že to na vůz s pohotovostní hmotností přes 1 300 kg není mnoho, vezměte na vědomí. Přesto ale volhu zastavíte bez problémů, jen je třeba počítat dopředu s výkonem brzdové soustavy. Dobová servisní příručka udává jako optimální brzdnou dráhu necelých čtrnáct metrů při brzdění z rychlosti 50 km/h.
Vlastnit volhu a jezdit s ní, to je skutečnost sama o sobě nadmíru poučná. Většina ostatních lidí kolem, někdy i přímo sama rodina, koukají na majitele těchto vozů jako na blázny, kteří nevědí, co s volným časem a penězi. I když ale zabere spoustu času a její provoz není dnes zrovna laciný, existuje stále početná skupina lidí, kteří propadli jejímu kouzlu a nenechají ji zmizet v propadlišti dějin.
Každý rok pořádají volhaři několik srazů a akcí. Pokud chcete spatřit majestátní sovětské vozy na vlastní oči, navštivte internetové stránky českého Gaz klubu, kde naleznete nejen kalendář akcí, ale také mnoho dalších informací a zajímavých materiálů.
Majitel volhy odpovídá
Proč jste si volhu pořídil?
Asi proto, že se mi už dlouho líbila. Mám rád velké vozy a měl jsem již nějaké zkušenosti s automobily z bývalého SSSR. Věděl jsem, že jsou spolehlivé a robustní. Navíc pro Volhu mluvila jednoznačně cena, neboť klasickou "ameriku" bych asi tak snadno a v takovém stavu nepořídil.
Jak se taková volha shání?
Já osobně jsem ji sehnal na internetu. Zavolal jsem majiteli, dohodl si s ním schůzku, přijel, viděl, koupil. Je to auto z roku 1964 a podle technického průkazu byl prvním majitelem vlakvedoucí. Volha během doby vystřídala několik majitelů, až jsem ji před třemi roky koupil já. Obecně řečeno, stále lze tyto vozy sehnat bez relativně velkých obtíží, jen je nutné vždy zvážit jejich technický stav a prodejní cenu. Občas se vyskytnou lidé, kteří nevědí, co si za auto říci, a požadují nesmyslné ceny. Ale tak je tomu u všech veteránů, v tomto směru není volha výjimkou.
Je možné sehnat volhu v takovém stavu, jako je ta vaše?
Určitě, myslím, že sehnat lze i lepší, je to jen otázka peněz. Cena mé volhy byla v řádech desítek tisíc, ale to nevypadala zdaleka takto. Za dnešním stavem se skrývají víkendy a dovolené strávené v garáži, vyplněné usilovnou prací. A to jsem tak z poloviny hotov. Zbývá ještě spousta věcí, které budu muset dodělat.
Jak je to s náhradními díly?
Až na některé drobnosti v podstatě bez problémů. Volhy jsou po mechanické stránce robustní a poměrně jednoduché vozy, takže hodně věcí lze opravit. Horší je to například s chromovanými díly, ale i ty lze ještě sehnat, i když to dá trochu víc práce. A zase zde narazíme na "zlatokopy", kteří jsou schopni si třeba za starý a rozebraný chladič říci i několik tisíc. Buďto spekulují a čekají, že ceny dílů závratně porostou, anebo to jen tak zkouší. Ale volh u nás jezdilo poměrně dost, takže zatím lze sehnat skoro všechno.
Jak dnes reagují lidé na to, že jezdíte volhou?
V podstatě dvěma způsoby. Jedni, převážně ti mladší, se ptají, co je to za auto. Tuhle značku prostě neznají. Ti druzí si volhu pamatují z běžného života, případně ji měli a jezdili s ní. Vzpomínají většinou s nostalgií, nezřídka se s takovým člověkem zapovídáme na dlouhou dobu. Ale pokud máte na mysli, zda si volhu lidé spojují s komunismem a totalitní dobou, tak to snad ani ne. Respektive zatím jsem se nesetkal s výrazně negativní reakcí.
S jakým dotazem se setkáváte nejčastěji?
Jednoznačně jaká je spotřeba. Ti, co s ní jezdili, spíše opět vzpomínají a porovnávají své zkušenosti, ti ostatní jsou prostě jen zvědaví. Všem odpovídám, že pokud je auto dobře seřízené, lze jezdit za 10-12 litrů speciálu na sto kilometrů. A neznamená to, že by se člověk nějak loudal. Většinou jezdím kolem 80-90 km/h, což je asi ideální rychlost, ale není problém jet i přes 120 km/h. Ale to už je znát, že je volha blízko svého maxima.
|
Volha Gaz 21 v číslech |
|
|
délka x šířka x výška (mm) |
4 810 x 1 800 x 1 620 |
| motor | čtyřdobý, řadový, kapalinou chlazený |
| zdvihový objem (cm3) | 2 445 |
| výkon | 85 k/4 000 min-1 (62,5 kW) |
| převodovka | třístupňová, řazení pod volantem |
| spojka | suchá, jednokotoučová |
| brzdy | jednookruhové, kapalinové, bubnové na všech kolech, bez posilovače |
| pohotovostní hmotnost (kg) | 1 350 |
| objem palivové nádrže (l) | 60 |
| nejvyšší rychlost (km/h) | 130 |
