Je to bezpečné?
Finanční náklady na vodíkovou technologii jsou vysoké, a to přestože je výroba vodíku v petrochemickém průmyslu poměrně levná, neboť často jde o odpadní produkt průmyslové výroby. Problémem je zejména jeho skladování. V autech je vodík uložen v bezpečnostních karbonových nádržích, které jsou velmi odolné vůči vnitřnímu přetlaku, destrukci a úniku. Nemusí v nich být při skladování nijak tepelně ošetřen, jen při tankování je zchlazen na -40° C.
Nejdůležitější výhodou vodíku oproti nabíjení elektromobilů je kratší proces tankování, který je většinou otázkou nejvýše pěti minut. Navíc jeden kilogram vodíku je zdrojem 600krát více energie než lithiová baterie stejné hmotnosti.
Pro stacionární skladování vodíku se ale používají velkoobjemové ocelové tlakové nádoby, případně kryogenní skladovací zásobníky, kde je vodík za velmi nízké teploty -253°C udržován v kapalné formě. Pro automobily je toto řešení považováno za nevhodné, neboť i při téměř dokonalé izolaci se vodík postupně odpařuje a v zásobníku se zvyšuje tlak a tento nadbytek je nutné odpouštět mimo zásobník. Ztráty při tomto způsobu skladování jsou obvykle cca 3 % za den.
Kvůli těmto problémům není vodíku nakloněn jinak veškerým novotám otevřený šéf Tesly Elon Musk: „Množství energie potřebné k výrobě vodíku a jeho převedení do kapalné formy je obrovské. Je to ta nejhloupější věc, jakou si pro skladování energie dokážu představit.“
Pro stlačení vodíku se používá obvykle pístových kompresorů, přičemž se uvádí, že pro stlačení na tlak 350 bar je potřeba přibližně 30 % energie v palivu. Pro plné naplnění vodíkových nádrží u osobních automobilů je ale potřeba dvojnásobného tlaku.
Velkým tématem je i bezpečnost. Vodík má velmi malé molekuly, a klade tak zvýšené nároky na těsnost celého zařízení. Dnešní technologie jsou ovšem již vyspělé. Nádrže v autech jsou velmi důsledně testovány sérií náročných tlakových a destrukčních zkoušek. Jednou z nich je střelba pistolí do natlakované nádrže, ta se nesmí po průstřelu nekontrolovaně roztrhnout.
