Jasně, u nás je to taky bojovka, ale tady se běžně jezdí o padesát víc i ve vsi. „Hotel, kde jsme byli ubytovaní, nechal na své náklady raději vybudovat podchod pod silnicí vedoucí k obchodům, protože auta kolem jezdí běžně stovkou,“ všímá si Honza. „Dokud je vidět, tak většinou ani nesvítí.“
S tím jde podle českého turisty ruku v ruce ještě záliba místních předjíždět všude, kde to zakazuje dvojitá plná čára, případně zdravý rozum. Akčnost místnímu provozu dodává i stáří vozového parku a snaha udržet v provozu všechno, co se dá. „Standardem tu jsou čtyřicet let staré pickupy všech značek a motorizací. Staré mazdy se zadním náhonem s benzínovými osmnáctistovkami nebo novější hyundaie 4x4 s línými diesely. Řidiči v těchto končinách Evropy mají v dělnických autech ještě neskutečný nepořádek. Přes prach není vidět ani na kontrolky. I kdyby svítily, tak to stejně řidič nemá šanci v ostrém slunci vidět,“ popisuje své zážitky.
Provoz brzdí vlastně jen turisté, kteří si ve velkém půjčují auta a prozkoumávají ostrov. „Tím vzniká ten chaos. Do kolony závodních pickupů se vklíní miniauto z půjčovny s postarším turistou za volantem, který neustále hledá cestu,“ popisuje Honza.
 |
V tu chvíli začíná předjížděcí maraton, do kterého se ochotně zapojují i autobusy. „Těch tu v sezoně jezdí obrovské množství. V podstatě nepřetržitě převážejí mezi hotely a letištěm turisty, tam a zpět. Trasy mají najeté a běžně jedou do omezovače. My absolvovali autobusem přes dvě stě kilometrů a obě trasy byly dobrodružné. Z toho jsme pochopili, že rozhodující faktor na silnici je rozměr,“ komentuje. Málokdo odolá půlmetrovému odstupu dvacetitunového busu ve stokilometrové rychlosti a raději uhne do odstavného pruhu. „To je tady taky běžné. Odstavný pruh je spíš pomalý pruh.“
Dejte pozor na radary
Hlavní tahy jsou poměrně hustě osazeny stacionárními radary. Cedule často včas řidiče varují, že se blíží k měřenému místu.“ I když jsme si mohli hlavy ukroutit, tak jsme jich viděli jen pár. Až cestou zpátky jsme zjistili, že na rozdíl od našich radarů je tady instalují po směru jízdy a fotí přestupky se záběrem na zadní SPZ. To prý kvůli motorkám. Většinou je tedy nemáte šanci vidět,“ líčí Honza a všímá si, že jsou často za stromem, křovím, za rohem domu a k zahlédnutí jsou až cestou zpět, z protisměru. „Zřejmě jsou tady úřady schopny vymáhat pokuty i bez obličeje řidiče,“ přemýšlí.
Na Krétě mají ještě jednu specialitu. „Asfalt v teplotách přes čtyřicet stupňů, v kombinaci se slaným vzduchem, na naše poměry dost klouže. Při jízdě na motorce si na to dejte pozor. Jsou prostě místa, kde to jede jako po másle. Přerazit se můžete i na chodníku,“ upozorňuje. O dovolené většina lidí vyráží v žabkách a ty kloužou samy o sobě.
Lákadlem jsou strmé prašné cesty mimo hlavní silnice. Jsou to extrémně příkré cestičky, které nenápadně přejdou z asfaltu na beton, pak na šotolinu a následně už je to jen rozježděná skála. „Každá půjčovna vám ale rovnou říká, že mimo zpevněný povrch už žádné pojištění neplatí, ani na defekt pneumatiky, ani na poškození podvozku,“ upozorňuje český výletník. Tomu pokušení přesto málokdo odolá. „Většina aut je sedřená ze všech stran. Nejvíc trpí spojka, nápravy a podvozek. Měli jsme půjčených několik aut a podle počtu ujetých kilometrů byly v lepším či horším stavu. Poslední, Hyundai i30, měl najeto skoro 200 tisíc kilometrů. Při týdenní dovolené s průměrným nájezdem kolem 500 kilometrů se mu za volantem už vystřídalo přes 400 řidičů. Když vezmete v potaz, že jeden řídí hůř než druhý, je Kréta pro auta ten nejlepší zkušební polygon.“
