SMLSALOVINY aneb jak žít a přežít
Sledovat další díly na iDNES.tvV učebně autoškoly Autostart v pražských Nuslích se nás sešlo šest novinářů z různých mediálních domů. Pojí nás to, že všichni už dlouho máme řidičák. Ač já asi nejkratší dobu – čtyři roky.
„Vítám vás na zkouškách autoškoly, které se budou skládat ze dvou částí – teorie a praxe, tedy jízdy,“ začíná na úvod jeden ze dvou komisařů. „Tak snad vám řidičák i po dnešku zůstane,“ vtipkuje. Tedy doufám, že jen vtipkuje.
Pak nastává v učebně ticho. Každému se rozběhl půlhodinový limit, aby správně odpověděl na otázky jako například, kdy se zjišťuje správný tlak pneumatik, co se rozumí aktivní bezpečností vozidla nebo kde se v obytné zóně ne/smějí pohybovat chodci.
Někde jsem si stoprocentně jistý, jinde zkouším volit nejdelší odpověď, někde to risknu. Nejvíc se ale těším na obrázky křižovatek, ty mě vždycky bavily.
Kolegové postupně dokončují testy. Až moc často se ozývá: „neprospěl“. Pak kolega po mé pravici oznamuje, že má plný počet. První, co splnil. Chybím už jen já. Věřím si tak na 45 bodů. Hranice úspěchu je stanovena 43 body. Ukončit. Potvrdit. Chvíle napětí.
Neprospěl.
Správně jsem zodpověděl 19 otázek, u šesti jsem pohořel. Například jsem nevěděl, že provozovatel motorového vozidla odpovídá za škodu vyvolanou „zvláštní povahou provozu motorového vozidla“, zaměnil jsem potkávací světla za obrysová a také jsem si myslel, že zvláštním způsobem musím označit náklad, který přečnívá obrys motorového vozidla nebo jízdní soupravy o více než 20 centimetrů. Správně je, že pokud přesahuje vnější okraj obrysových světel o více než 40 centimetrů. Kdo z vás, co mi teď spíláte, to věděl?
I přes většinový neúspěch všichni pokračujeme s jízdami. „Dobrý den, pane žadateli,“ vítá mě komisař ve voze. V tomto autě sedím poprvé, takže se s ním nejdřív musím seznámit. Omylem dochází k situacím, kdy si, ač hustě prší, ostříknu zadní okno. „No tak to nás čeká pěkný den,“ zazoufá si komisař, když to celé nevěřícně sleduje.
„No tak já nastartuju,“ odhodlávám se po dvou minutách, co sedíme v autě a všichni čekají právě na ten moment, kdy už konečně vyjedu.
Mou nevýhodou je, že když udělám chybu, tak si ji většinou hned uvědomím a řeknu nahlas. Tím podle mě nechtěně dávám komisaři trumfy do ruky. Ale on určitě všechno vidí i bez toho. Však si pořád něco urputně zapisuje.
Chvilku po startu dochází k situaci, která je velmi nepříjemná. Řidič mi nedává přednost zprava a najíždí do nás. Od boku našeho auta je už jen pár centimetrů. Křičím na něj. „Já měl přednost!“ Říkám to nahlas, aby komisař věděl. „V pořádku, nenechte se rozhodit,“ apeluje klidným hlasem. Jeho tón mě fascinuje. „Mluvíte jak navigace,“ říkám mu. Asi to nebylo úplně nejvhodnější.
Ale uznejte, že někdy ty pokyny musí člověk chvilku zpracovávat, než si uvědomí, kudy má jet. Jako například: „Na světelné křižovatce odbočte doleva. Po odbočení budete pokračovat v přímém směru.“ Přemýšlím. Komisař nabízí, že jestli nerozumím, řekne to jinak. „V pohodě, nemusíte. Akorát to říkáte tak noblesně. Já bych řekl: jeď doleva a rovně. Jakýpak copak,“ říkám.
Jízdu po čtyřiceti minutách zakončujeme couváním, které, ač ho běžně zvládám, se mi zrovna nepodařilo na výbornou. „Ještě centimetr a udělal jsi poklici,“ říká majitel autoškoly Jindra, když vystoupíme, a nenápadně zmiňuje, že gumy na autě jsou nové.
Pak nastává vyhodnocení. Komisař má popsané čtyři strany poznámek. Neprospěl jsem. Za největší problém označuje rychlosti. Třeba když jsem v zóně 30 jel podle údajů na tachometru 31 nebo 32 kilometrů v hodině, na magistrále místo 50 třeba 56 a podobně. „Já to totiž nechávám dojet, nebrzdím natvrdo u značky,“ říkám mu. „Jasný. Vliv má taky to, že jste už vyježděnej,“ říká mi komisař.
Ale v některých věcech, jako třeba s přejetím plné čáry, s ním nesouhlasím. No posuďte sami, na sestřih zkoušky se podívejte ve videu.
Dobrá zpráva na závěr ale je, že řidičák zůstal nám všem. Mimochodem, jízdy nezvládl nikdo z nás. Některým dokonce komisař ukončil zkoušku už po pár minutách jízdy. Tak mám radost, že se mnou vydržel desítky minut.
