Jaguar D-Type nahradil úspěšný závodní speciál C-Type v roce 1954. Byla do doslova stíhačka na kolech, však ji navrhl geniální Malcom Sayer. Letecký inženýr, z jehož hlavy jsou i tvary erotického automobilového symbolu 20. století Jaguaru E-Type, se však zlobil, když o něm říkali, že je designér. Tvrdil, že nezaměnitelné tvary svých aut prostě takto spočítal.
D-Type dostal revoluční konstrukci, kterou závodní speciály ctí vlastně dodnes. Kokpit řidiče totiž tvoří samonosný monokok. V případě modelu D-Type je z hliníkové slitiny, ten se díky eliptickému z velké části uzavřenému průřezu navíc může chlubit velmi dobrou torzní tuhostí. K monokoku je vepředu přišroubovaný rám z hliníkových trubek nesoucí motor a přední nápravu. Zadní náprava je uchycená přímo k monokoku.
Kotoučové brzdy na všech kolech, zděděné z C-Typu, byly v té době výjimečné, i díky nim se stal D-Type závodní hvězdou. Auto kvůli jejich lepšímu chlazení dostalo speciální děrované disky místo tehdy obvyklých drátěných.
Sayer si z leteckého průmyslu donesl ty správné návyky: stroj musí být lehký a aerodynamický. Hliníková konstrukce zajišťuje muší váhu, stroj váží 880 kilogramů. Aerodynamika je na svou dobu příkladná. Maximální rychlost 280 kilometrů v hodině, kterou stroje dosahovaly na rovince Mulsanne okruhu La Sarthe v LeMans, vyžadovala instalaci zadního stabilizačního křídla v podobě ploutve za hlavou řidiče, která se pro D-Type charakteristickou.
V roce 1955 dostal D-Type prodlouženou příď, která opět přispěla k lepší stabilizaci vozu ve vyšších rychlostech a ke zvýšení maximální rychlosti. Inspiraci letectvím najdeme i v podobě nádrže, která nepocházela z auta, ale z letadla. Byl to speciální lehký vak, který nahradil klasickou nádrž.
Ani ne čtyřmetrový závoďák (přesná délka je 3 910 mm, šířka 1 660 mm, výška 1 120 mm a rozvor 2 286 mm) má v útrobách proslavený řadový 3,4 nebo 3,8litrový šestiválec Jaguar osazený třemi karburátory Weber s výkonem 183 kW (245 koní). Sayer také trval na co nejnižší přední části vozu, což mělo přispět k lepší aerodynamice. Motoráři tedy vybavili motor systémem mazání se suchou skříní, což ho umožnilo snížit, agregát navíc v čumáku lehce sklopili do strany, aby se mohla příď zploštit ještě více.
Kokpit byl symbolicky dvoumístný, tak to vyžadovala tehdejší pravidla, ale prostoru pro spolujezdce tam bylo velmi málo.
Mužná romantikaSvezení s jaguarem C-Type Fičí mi za krk a omrzají uši. Co bych dal za parádní koženou čepici a závodnické brýle! Jet takto 24 hodin závod v Le Mans muselo být příšerně vysilující. I když jste seděli v nejlepším závoďáku své doby, v Jaguaru C-Type. Více zde. |
Třikrát vítězství
V letech 1955 až 1957 D-Type třikrát opanoval slavný 24hodinový závod v LeMans. V roce své premiéry (1954) přijely závodní stoje na francouzský okruh z domovského Coventry po vlastní ose a při tréninku D-Type hned překonal rekord trati. V samotném závodě pak skončil druhý, ale prý jen kvůli špatnému benzinu, se kterým jel hůře než obvykle.
D-Typy se po změně pravidel, která předepsala snížení objemu motorů závodních strojů na tři litry, v LeMans už neprosadily, nastupovaly ovšem na start až do roku 1960.
Do roku 1957 postavil Jaguar 71 exemplářů. K tomu ještě vzniklo šestnáct kusů civilní silniční verze, výrobu Jaguaru XK-SS ovšem předčasně ukončil požár továrny, kde se vyráběl.
