na hřbitově autRedaktor Martin Krsek doprovázel ústeckého fotografa veteránů na jeden z největších hřbitovů aut v Evropě. Rozpadají se tu i "ameriky" z padesátých let |
Tentokrát za nimi zamířil až do Belgie a já měl možnost doprovázet ho jako reportér. Vysněný "poklad" jsme po náročné cestě skutečně objevili a ten fascinující pohled nejspíš do smrti z paměti nevymažu.
Dobré boty, pracovní kalhoty, jídlo na dva dny a hlavně fotoaparáty a zásoby kinofilmů, to je výbava na výpravy lovců vraků. Před námi je cesta dlouhá 900 km, na jejím konci má čekat objev jednoho z největších evropských hřbitovů historických aut. "Vyprávěl mi o něm známý, který ho navštívil před několika lety. Ukazoval mi pár fotek, vypadalo to až neuvěřitelně," líčí impuls k výpravě Vladimír Cettl. Problém je, že nemáme jak předem si ověřit, jestli vrakoviště vůbec ještě existuje, zda ho mezitím nezlikvidovali.
Fotografové mají rádi měkké ranní světlo, a tak jedeme celou noc. V šest ráno jsme v cíli. Malá víska poblíž města Arlon ještě spí a my podle rady pátráme po statku, u nějž se má rozprostírat hájek asi s desítkou historických autovraků.
Jaký šok, když nacházíme jen planinu, kde se ještě povalují vyvrácené pařezy, v nichž jsou vrostlé mohutné chromované nárazníky - ale už nic víc! Přišli jsme pozdě, snad jen o pár dnů. Ale tento hájek měl být jen vedlejším cílem, to hlavní nás má čekat až dál za vsí. A naštěstí to tu stále ještě je.
Na cestě k lesu musíme přelézt několik ostnatých drátů kolem pastvin, i vlastní les je obehnán ostnatým drátem a označen cedulkami zakazujícími vstup. V objevitelském opojení nás to ale nemůže zastavit.
Vstupujeme mezi stromy a zprvu není vidět ani kus rezavého plechu. Po pár krocích se ale najednou otevírá ohromující pohled. Uprostřed lesa je mýtina, kde stojí namačkána vedle sebe více než stovka zrezivělých aut v několika řadách vedle sebe. Na konec té kolony není ani možné dohlédnout. Stojí tu starožitné vozy s vydutými blatníky, obří "ameriky" s typicky mohutnými nárazníky a křidélky a archaické bouráky aerodynamických tvarů.
Příroda si bere zpět, co člověk vytvořil
Jejich dávný lesk je ale už ten tam. Místo blýskavého laku zbarvuje karoserie rez. Nad lidskými výtvory tu už desítky let vládne příroda a pomalu je pohlcuje. Agresivní jehličí pokrývá a rychle užírá plech, mnohé střechy jsou už propadlé. Auta se v jehličí doslova utápí až po osy kol. Přesto si vraky stále uchovávají část ze své někdejší noblesy. Tu a tam zůstala neporušená přední maska, světla, i sněhobílé pruhy na pneumatikách září v lesní temnotě. Pod kapotou se skrývají nadupané šestiválce.
Rozpoznáváme některé značky, vedle sebe tu stojí uložen k věčnému spánku volkswagen, renault, ford, opel, citroen. Auta evropské i americké produkce. Nejstarší mají rok výroby ze 40. let 20. století, nejmladší jsou z let šedesátých.
Vladimír Cettl a jeho dva přátelé pobíhají po autohřbitově a fotí. Nabízí se tu nekonečně poutavých záběrů. Taková scenerie nenadchne jen fandy historických aut, ale i ty, jež dráždí pohled "do záhrobí". Zažíváme podobné pocity, jako když se před potápěčem z hlubiny vynoří vrak potopené lodi. To místo má mystickou atmosféru.
"Každý výtvarník ví, že vytvoří zajímavější obraz, když portrétuje starou vrásčitou dámu než krásnou mladou holku. A u aut je to stejné. Vraky nabízejí možnost sledovat v přímém přenosu proces, jak si příroda bere zpět jednotlivé materiály. Paralela s lidským údělem je tu zřejmá - prach jsi a v prach se obrátíš," vysvětluje svou fascinaci autovraky Cettl.
Někdo může mít i jiný pohled, že jde o hromadu šrotu, která nemá v lese co dělat, a vidí třeba olej, který kontaminuje půdu. Před pár lety určitě i zde takový názor převládal, ale dnes představuje vrakoviště unikátní památku. Ve vsi se od místních snažíme zjistit jeho historii. A máme štěstí, zastihli jsme přímo majitele lesa, pana Bernarda. Evidentně není rád, že se o vrakoviště zajímáme, není na tu zvláštní sbírku nijak hrdý. Když mu ale Vladimír ukáže své umělecké fotografie autovraků ulovené v Čechách, pozná, že má před sebou nadšence a rozpovídá se. Vrakoviště před 50 lety založil jeho otec, majitel autoservisu.
Opravoval auta pro americké vojáky z nedaleké základny. Když pak Belgii opouštěli, jejich auta získal. Tak se do vesničky dostaly desítky "amerik", obrovských limuzín se silnými motory. Sloužily jako zásobárna náhradních dílů. A aby vrakoviště nehyzdilo okolí, osázel ho majitel smrky, které dnes tvoří už vzrostlý les.
Když se ptáme na další osud vrakoviště, odpovídá rozpačitě. Nehodlá auta prodat do šrotu ani zřídit muzeum v přírodě. Vše by prý bylo drahé. Upřednostňuje nejjednodušší řešení - nechat vše, jak je. Věří, že příroda vyřeší problém za něj.
Už teď je z řady aut jen hromádka rezavého plechu. Času vzdorují jen litinové díly motorů a ozdobné hliníkové lišty. Kdybychom výpravu chtěli zopakovat za dalších 50 let, už bychom asi jeden z největších evropských hřbitovů aut nevystopovali.
Vladimír cettlSpecialista na fotografování historických autovraků se narodil v roce 1973 v Ústí. Nastoupil do krejčovského učení a v mosteckém a ústeckém divadle šil kostýmy pro herce. Díky tomu se dostal do filmových studií AB Barrandov, kde začal i fotit. Od roku 1998 je na volné noze, stále se živí krejčovstvím, ale přibral si k tomu jako koníčka ještě staré vozy. Zabývá se dokumentací vraků, za kterými jezdí po celé Evropě, ve své garáži vyrábí čalounění do legendárních vozů Škoda 110R Coupé pro své známé, jeden vůz také sám vlastní a renovuje. Je ženatý, má dceru Jozefínu a syna Antonína. |
