Měl jste při nějaké reportáži opravdu strach?
Strach jsem párkrát měl. Ale mám trochu nižší práh strachu, takže pro mě občas znamená překonat se tam, kde milovník adrenalinu teprve začíná. Předjištěné lezení byl ten případ, což v reportáži z něj taky upřímně přiznávám. Nejvíc jsem se však bál na jedné atrakci, kterou jsem neuváženě vyzkoušel na Matějské pouti. Jmenovala se Booster. Těšil jsem se na ni jako malý kluk a zestárnul jsem na ní o několik let. A to ještě nezmiňuji, že se mi na ní promítl celý můj život, jak to tak bývá před jistou smrtí.
A říkali vám doma u nějaké reportáže: Petře, tak to ne, to nedělej, znáš se…
Myslím, že vedoucí magazínu mě koriguje dřív, než musí rodina. Takže občas při některých mých nápadech stojí, jak se říká, na místě mých rodičů, případně manželky, a řekne svoje ne.
Jedna věc je strach a druhá je stud. Ten jste někdy cítil?
Když jsem šel zkusit travesti show a část mého vystoupení produkční Bára Komersová natočila. Video pak dala na sociálně sítě. Bylo to od ní samozřejmě z profesionálního hlediska správné, lákala tím potenciálního čtenáře na článek. Přesto se mi chtělo zvolat: „To nemám ve smlouvě.“
Na jeden den Helenou. Reportér oblékl šaty a vystoupil na travesty show |
A co další pocity? Byl jste například na sále při operaci mozku. Tam jste si tedy nic na vlastní kůži nezkoušel, ale stejně…
Obcházely mě trochu mrákoty, když se to celé spustilo. Vzpomněl jsem si, jak mi jako dítěti jeden strýc, který byl dopravním pilotem, vyprávěl, že každý pilot musí před letem jíst něco jiného, kdyby jedno to jídlo bylo zkažené. Pokud by se jeden z nich následkem otravy nemohl věnovat řízení, přistál by s letadlem druhý pilot. Tak jsem si poněkud katastroficky představil, co kdyby všichni na sále omdleli. Co bych s tou paní dělal? Jak bych jí pomohl? Tato fantazie je dost přitažená za vlasy, ale situace, kdy někomu před vámi odklopí kus lebky a ukáže se mozek, je natolik za hranicí toho, co jste napoprvé schopni citově strávit, že i představa pohrom je pak taková bujnější, než je váš běžný standard.
Splnila vám naopak nějaká z reportáží dětský sen?
Řekne-li se dětský sen, tak to můžeme vzít tentokrát tak, že jde o sen, který se do dospělosti nepřenesl, zato v dětství byl sněn dost intenzivně. Sem bych zařadil setkání s Hurvínkem.
Stalo se vám během reportáží něco, na co byste nejradši zapomněl?
Pokud se mi během reportáží stalo něco, nač bych rád zapomněl, tak se mi to nejspíš povedlo, protože si nic takového nepamatuju.
A něco, co byste si teď hned rád zopakoval?
Ještě mám v zásobě operaci mozku, tentokrát při vědomí pacienta. Takže jako reportér bych rád absolvoval tohle, posunuté na další stupeň. Už to mám v pomyslném pořadníku.
Petr Vydra zažil také jeden den u armády.
Která z reportáží byla časově nejnáročnější?
Pastva koz, protože starat se o stádo je součást pastevcova života. Takže jsem tam i nocoval, v dosti polních podmínkách.
A která fyzicky?
Trénink s MMA zápasníkem Jiřím Procházkou. Nebyla to zrovna procházka růžovou zahradou.
Léčil jsem se u Apolináře. Reportér strávil den na klinice pro závislé |
Musíte se na některé z reportáží dopředu připravovat? Jak?
Musím. Jednou jsem dokonce musel podepsat pracovní smlouvu na denní bezplatné místo stážisty. To když jsem měl strávit den v protialkoholní léčebně. Pokaždé musím získat důvěru jednotlivce či instituce, abych mohl proniknout do prostředí a sledovat, co se tam provádí, případně se na tom nějakým způsobem podílet. Tady šlo o mezní případ, kdy jsem onu důvěru musel mít potvrzenou i smluvně.
Jinak komunikace s někým, kdo mi reportáž může umožnit, představuje agendu samu o sobě. Někdy mám pocit, že při výměně e-mailů napíšu více znaků než do samotné reportáže. Hledání společného termínu pak občas představuje samostatnou kapitolu, a vydalo by to na ni. S vedením magazínu si někdy vyjasňujeme pojetí reportáže, tedy o co by v ní mělo jít. A to jsou další e-maily. To všechno je příprava. A někdy se taky musím příhodně obléct nejen vzhledem k venkovním teplotám, ale taky přiměřeně plánované aktivitě. Jako nesportovec jsem občas za účelem reportáže doplňoval svůj šatník i botník o kousky, které v něm nikdy předtím nebyly.
Petr Vydra při reportáži o otužování.
Naučil jste se při reportážích něco, co se vám hodilo nebo hodí do dalšího života?
Myslím, že jsem se dozvěděl ledacos zajímavého z různých oborů, občas si na to vzpomenu, když se o některé té oblasti mluví. Takže se mi to hodí do konverzace. Většinou tedy po získání nějaké zkušenosti z reportáže dělám chytrého, ale nikoli šikovného.
Takže doma nebalíte dárky tak, jak jste si to před Vánoci vyzkoušel v obchodním domě?
Dárky jsem od té doby nebalil. A vůbec mám pocit, že jsem se i při jiných činnostech posílil víc v té teoretické než praktické rovině. Třeba z vaření s Romanem Vaňkem toho ve mně moc nezůstalo. Co se týče dovedností.
Co dělat, když spadne lavina? Reportér zažil vyprošťování ze sněhového závalu |
Odnesl jste si z nějaké reportáže modřinu či jiné zranění?
Při předjištěném lezení zvaném ferraty jsem se ze strachu tiskl k ocelovém lanu tak vehementně, až jsem si do ruky vytlačil strukturu lana. Jenže strach a adrenalin byly takové, že jsem o tom v tu chvíli ani nevěděl.
Výzvy Petra VydryKomik Petr Vydra si pro čtvrteční Magazín DNES zkouší nejrůznější nezvyklé činnosti a ze všech píše originální reportáže. Nejčtenější reportáže: |
Máte spočítáno, kolik reportáží už jste pro magazín podstoupil?
Nemám. Ale rád bych ještě někdy umístil některé reportáže do knížek. Už jsem tak začal činit v případě knížky Muž v karanténě. V poznámce na jejím konci uvádím, kde se už texty, které tvoří jednotlivé kapitoly, ocitly. Když mi bude nakladatelství dále nakloněno a já budu moct tímto způsobem pokračovat, vzniknou takové seznamy v kýžených budoucích knížkách. Tyto seznamy sice budou vždycky nutně neúplné, ale mohly by nabízet čím dál přesnější představu o tom, kolik reportáží jsem vlastně napsal. Ostatně mám pocit, že o něco podobného a vlastně dokonalejšího se pokouší iDNES v této záložce, takže nač čekat na budoucí knížky.
Zkuste se na závěr zasnít: co byste si ještě rád zkusil?
Jsem hypersenzitivní, tedy přestrašený a přecitlivělý, co se týče cestování do ciziny. Na vlastní pěst tak nečiním vůbec a s cestovkou jen tehdy, pokud mě do ní rodina dotáhne. Případně jedu do ciziny na velmi dobře zorganizovaný standupový zájezd. To už jsem zažil a nemohu si to vynachválit. Pokud jde o mou vlastní schopnosti cestovat, mám pocit, že dokážu zabloudit či špatně přestoupit i ve vlastní zemi, kde se celkem na jedničku domluvím. A tak by se mi líbilo někam jet na něčí plnou odpovědnost a mít na starosti jen poznávání a psaní.
