„Tuhle sezonu mi to jde, vše funguje, jak má. Čas u ploché dráhy strašně rychle utíká. A já už to chci pořádně nakopnout. Je přede mnou maximálně asi tak deset let, co budu plochou dráhu jezdit. Teď jsou přede mnou ty nejlepší roky. A jsem přesvědčený o tom, že do Grand Prix je stoprocentně těžší se dostat, než se tam potom udržet,“ prohlásil Milík.
A právě to chce také dokázat. „To je teď hlavní motivace - v sobotu v Žarnovici postoupit do challenge závodu, který se pak jede ve Švédsku na super závodivé dráze, která mi sedí a daří se mi tam. Vím, že do toho třetího místa tam můžu být. Okolnosti jsou mi nakloněné a je to celé jen na mně,“ věří Milík.
Změnou oproti předchozím rokům je nastavení hlavy. „Neměnil jsem nic extra ve fyzické přípravě ani v té technické, to mám každý rok opravdu dobře připravené a sám se také poctivě připravuju. Trošku mě i mrzelo, když mi to poslední sezony tolik nešlo. Letos jsem to ale začal brát s větší pohodou, nenakládám na sebe takový stres,“ vysvětlil Milík.
„Dříve jsem nad vším přemýšlel, pro hlavu to byl zbytečný tlak. Přitom mi to vždycky šlo nejlépe, když jsem nad ničím nepřemýšlel, v rohu dílny našel motorku, zabalil ji a jel na závod. Měl jsem docela jistě lepší výsledky, než když jsem u toho pořád seděl a všechno čistil, aby to bylo dokonalé,“ dodal.
Ztrácel cíle, chyběla motivace
Teď vyznává podle svých slov australský styl. „Smát se a dělat to pro radost, ne proto, že člověk musí. Je to osvobozující. Přijedete domů a bavíte se s rodinou, zatímco předtím jsem byl zamlklý a prakticky neustále jsem přemýšlel nad plochou dráhou. Když se něco nepovedlo, přemýšlel jsem nad tím pořád do dalších závodů. Teď to mám tak, že závod odjedu a nechci o ‚plošině‘ do dalšího závodu slyšet. Je to takhle lepší,“ přiznal s úlevou.
Vždy přitom věřil sám v sebe, že nezapomněl jezdit. „Ale psychika byla špatná. Když jsem si zpětně analyzoval závody z předchozích let, přišel jsem na to, že na motorce sedím absolutně jinak než dříve. Byl jsem strašně křečovitý, přitom styl jízdy se neměnil a motorky jsou rovněž takřka stejné. Problém byl opravdu jen v hlavě,“ podotkl Milík.
Senzace na Zlaté přilbě. Milík přinesl po 21 letech český triumf |
Připustil ale ještě jeden faktor - hlad po úspěchu. „Asi jsem usnul na vavřínech. A mrzí mě to. Není to určitě tak, že bych si po úspěšném roce 2017, kdy jsem byl třetí v Praze na Grand Prix a pak vyhrál Zlatou přilbu, řekl, že jsem nejlepší a už nemusím pro úspěch nic dělat. Tak to vůbec nebylo.“
„Trošku problémem byla možná ta vítězná Zlatá přilba, protože ten závod pro mě osobně znamená strašně moc. A když jsem vyhrál, tak mi trochu začala scházet motivace. Nebyl jsem tak hladový,“ řekl Milík.
Vnímá jako chybu, že si nenastavil žádné jasné cíle. „Nesedl jsem si, abych si v klidu sám pro sebe řekl, proč vlastně dál jezdím a zda má smysl, abych jezdil dál. A jezdit plochou, dělat nějaký sport - nebo vůbec žít - jen tak bez cíle, je blbost.“
Jak to tedy má nastavené teď? „Mým hlavním cílem je teď prosadit se napevno do Grand Prix! A cítím se dobře, pohání mě to dál. Už zase vím, proč jezdit. Plošina mě opět strašně baví. Dříve jsem mnohdy i cítil stejné emoce, ať jsem vyhrál, nebo prohrál. Tak to prostě nemůže být,“ zdůraznil Milík.
