„Podobně vítali už mého předchůdce Zdeňka Hummela, když sem přijel s Novým Jičínem. To je prostě úroveň a extra klasa děčínského publika, jeho lidskost a velikost. Diváci byli mojí největší motivací, proč jsem zůstal patnáct let Válečníkem. Bylo to od nich milé, děkuju!“ vzkázal Budínský, ovšem jeho bývalý tým na něj milý nebyl. Děčín ve středu podruhé v sezoně mistra v Armex Sportcentru skalpoval, tentokrát 70:68.
Emotivní rozchod Válečníků a Budínského před čtyřmi lety šokoval. Po dekádě a půl musel klub svého srdce opustit. Fanoušci čekali na vysvětlení marně, znesvářené strany uzavřely dohodu o mlčenlivosti. Bubeníci v následujícím zápase umlkli a vytasili transparent „Tichý protest. Proč?!“ Někteří fandové si tehdy oblékli trika s nápisem Srdce pro Bůďu a přišli v nich znovu i ve středu.
Jemné náznaky bývalého šéfa klubu Miroslava Chrastného naťukly rozpor ohledně klubové koncepce, ale jinak bobřík mlčení vydržel dodnes. Jak ze strany Armexu, tak od trenéra, který se v Děčíně stal modlou, legendou a pro někoho možná i mučedníkem. Kdysi jen prohlásil, že dostal dýku do zad, a tvrdil, že se cítil, jako by mu někdo umřel. Konkrétní ovšem nebyl nikdy – a není stále. „To už je dávno, to už odnesl čas,“ mávl rukou.
Sucho v puse prý neměl, když se vracel na místo činu. „S lidmi, se kterými se vidět nechci, jsme se nepotkali,“ nestresoval se bývalý trenér reprezentace v den svých 49. narozenin, které slaví stejně jako hokejový nezmar Jaromír Jágr.
Fanoušci se k němu v hale i před ní hlásili. „Potkal jsem jich spoustu, gratulovali mi k narozeninám a byli rádi, že žiju, přinesli dárky. Třeba i uklízečky. Nechtěl jsem nechat emoce pracovat, ale když se bavíte s lidmi, které jste vídal patnáct let, ty vzpomínky se oživí,“ přiznal trenérský rekordman ligy se 712 zápasy v roli hlavního kouče nebo asistenta. „V hledišti jsem viděl familiární tváře na místech, kde seděly i před lety. Jinak jsem se snažil přemýšlet spíš o basketbalu než o sobě.“
Ale přece jen – poprvé se pohybovat v šatně hostů a na druhé střídačce, to bylo pro Budínského zvláštní. „Před mnoha mnoha lety jsem se o tom bavil s Levellem Sandersem,“ jmenoval bývalou hvězdu Děčína, „a on mi popisoval, co jsem poznal dnes. Musíte naučený stereotyp zrušit. Jdete do jiné šatny, s jinou mentalitou, snažíte se pracovat pro svojí novou organizaci, která je pro vás teď svatá.“
Patnáct let byl pro něj svatý Děčín. V NBL ho vytáhl ke třem stříbrným medailím a třem bronzovým. Klub, kde nechal kus života, mu na sociálních sítích popřál všechno nejlepší k narozeninám. Čas hroty otupil. Na elitní scénu se Budínský vrátil na podzim, když si ho k sobě vytáhl hlavní nymburský trenér Ladislav Sokolovský. „Je to pro mě nová situace v klubu, který obhajuje titul. Spousta nových vjemů, lidí, budují se nové vazby. Jsem rád, že zase můžu být součástí toho kolotoče.“
Kolotoč to je pro Nymburk doslova, pryč je jeho suverenita i aura neporazitelnosti. „U nás se událo hodně změn, omladilo se, hráči si na sebe zvykají. Ale tohle fanoušci chtěli celou dobu, vyrovnanost. Liga je zajímavá, když Nymburk tak nedominuje. A Děčín si tu výhru zasloužil díky větší bojovnosti,“ poklonil se mu Budínský po zápase. Před ním se naopak tisícovka fanoušků klaněla jemu.
