„Byla to fajn sezona, hlavně jsem hrál pravidelně. I když to někdy bylo hodně náročné, protože jsme měli hodně zápasů v lize i v Lize mistrů, tak jsem si to užil. Každý zápas je tady kvalitní a čím víc jich odehraješ, tím je to lepší,“ hodnotí v rozhovoru pro iDNES.cz.
K úplné spokojenosti mu chyběl snad jen úspěch v sobotním finále proti Düsseldorfu. Saarbrücken favoritovi podlehl těsně 2:3, bitvě přihlíželo ve Frankfurtu na tři tisíce lidí.
„Takové zápasy si nikde jinde nezahraješ. Dlouho se na ně připravuješ a poslední tři dny už byla nervozita opravdu znát,“ přibližuje Polanský specifika superfinále. „Pak se hraje v obrovské aréně, kde je super atmosféra. Je to jedinečné, jsem rád, že jsem si to mohl zahrát.“
Český reprezentant v první dvouhře celého utkání ve čtyřech setech vzdoroval Švédu Kallbergovi, nejlepšímu hráči bundesligy, poté se Slovincem Jorgičem prohráli rozhodující čtyřhru.
„Řekl bych, že byli trošku lepší, zasloužili si vyhrát. Myslel jsem, že ve čtyřhře budeme bojovat, že budeme mít šanci, ale do ničeho nás nepustili, přejeli nás. Samozřejmě jsme byli zklamaní, ale jinak byla sezona skvělá.“
Jak pro tým, který v lednu slavil cenný triumf v německém poháru, tak pro Polanského, jenž v základní části nasbíral bilanci 11:13, když zdolal třeba Němce Dudu a Američana Kanaka, kteří se pohybují kolem třicátého místa na světovém žebříčku. V play off pak Polanský zapsal skóre 2:1.
Obě výhry získal v semifinálové sérii proti Mühlhausenu, před kterou přitom kvůli zranění prakticky netrénoval.
Přísná péče čínského trenéra. Musím se přeučovat základy, říká český mistr |
„Před prvním zápasem jsem trénoval jen jednou, před druhým jsem stihl dva lehčí tréninky. Takže vlastně skoro nic,“ usmívá se. Potíže s tříslem a ramenem však za stolem obdivuhodně vytěsnil.
„Hodně mě to překvapilo. V prvním zápase jsem vůbec nepočítal s tím, že bych mohl vyhrát. Hlavně jsem doufal, že zápas odehraju celý. Nakonec jsem nějak záhadně hrál dobře,“ vracel se k výhře nad nepříjemným mladíkem Bertrandem z Francie.
V odvetě pak znovu bez přípravy skolil padesátého hráče světa Rakušana Habesohna. „Několikrát jsem výměnu i vypustil a radši se soustředil na jiné balóny. Možná bych to měl dělat častěji,“ pravil žertem.
Přestože i s těmito komplikacemi dokázal podat kvalitní výkony a před finále už trénoval týden a půl, jsou právě zranění velkou brzdou jeho nadějně rozjeté kariéry.
„Musím brát prášky proti bolesti třikrát denně, jinak to nejde. Teď je blbá doba, že si nemůžu dát pauzu. V týmu jsme byli jen tři, play off jsem musel odehrát. A teď jsou další důležité mezinárodní turnaje,“ hlásil po telefonu z Peru, kde tento týden startuje už v reprezentačním dresu.
Vážné zdravotní problémy poprvé pocítil v roce 2018, kdy se stal mistrem Evropy ve dvouhře do 21 let. Za životní úspěch ale zaplatil několikaměsíční pauzou a operací ramene pravé ruky. V dalších letech trpěl i bolestí zad, nyní se mu znovu ozvalo rameno a náhle i tříslo.
Právě kvůli častým potížím není Polanský zcela spokojený s progresem, který za šest let žití a trénování v Německu udělal. „Do 21 let jsem měl dobré výsledky, ale pak přišlo to zranění ramene... Samozřejmě jsem se zlepšil mentálně i po herních stránkách, ale chtěl bych určitě víc. Jde to furt postupně, ale pomalu. Taková pauza se na vás hodně podepíše.“
Stolní tenista Polanský je mistrem Evropy do jedenadvaceti let |
Tím víc, pokud přichází opakovaně.
„Dolehne to na tebe, je to nepříjemné. Říkáš si, že to musíš podstoupit celé znovu. Sice máš jiné možnosti, třeba jít do školy, ale na druhou stranu nechceš opustit to, co jsi dělal celý život.“
Polanský kritické chvíle zatím vždy přestál. I s pomocí Saarbrückenu, kde od svého příchodu do Německa trénuje a jehož barvy pořád hájí. Proto je rád, že s klubem prodloužil smlouvu i na příští sezonu.
Než černomodrý dres znovu navlékne, čeká ho pestré reprezentační léto s vrcholem v podobě srpnového mistrovství Evropy v Mnichově.
„Jednou bych si chtěl ze šampionátu přivézt medaili, ale je to strašně těžké, můžu vypadnout v prvním kole,“ uvědomuje si. „Taky se chci posouvat na světovém žebříčku. Když budu fit a budu moct objíždět turnaje, tak si myslím, že se posunu.“
Momentálně figuruje na slušné osmdesáté pozici, loni v srpnu se probojoval do semifinále turnaje v Maďarsku. Od podobných výsledků se chce odrazit ke svému největšímu cíli. Olympijským hrám.
„Do Paříže se určitě chci dostat,“ vyhlíží vrcholnou akci v roce 2024. „Mrzelo mě, že jsem se nedostal už do Tokia. V týmech nám to těsně nevyšlo, ve dvouhře jsem nemohl hrát kvalifikaci kvůli zranění. Dostat se tam ve družstvech by bylo super, to je ještě větší zážitek.“
