Když se dozvěděl o tom, že bude s píšťalkou řídit ten nejprestižnější ragbyový zápas vůbec, Nigel Owens na Twitter napsal: „Jsem poctěn. Díky všem, kdo mi pomohli projít si těmi těžkými a temnými lety. Děkuji vám z celého srdce.“
Ano, temnotu střídá světlo, boj o život střídá cesta až na profesní vrchol. „Nigel je pro mě nejlepší sudí na světě. Pokud chcete vidět opravdový spektákl, je třeba nechat ragbisty hrát. A on ukázal, že je výborný v tom, aby měla hra spád,“ chválí jej bývalý novozélandský reprezentant Grant Fox.
Právě All Blacks se ve finále utkají se sousedy z Austrálie, boj o zlato bude velkým derby, vypjatou záležitostí.
I proto padla volba na Owense, nejzkušenějšího z řady sudích; na londýnském Twickenhamu bude pískat svůj 68. mezinárodní duel (mimochodem už jako druhý Velšan dějin, v roce 1991 rozhodoval finále MS na stejném místě Derek Bevan).
Owens platí za velmi komunikativního sudího. Jelikož je při ragby rozhodčí neustále slyšet přes ruchové mikrofony, pobavil letos všechny, když na šampionátu v přímém přenosu vyčinil za simulování Skotu Hoggovi: „Jestli chceš předvádět tohle, přijď sem za dva týdny!“ Přeloženo: hrálo se na stadionu Newcastlu, tedy ve fotbalové aréně... (celý článek zde)
Uvolněný Owens, sudí na vrcholu sil. Ano, takto ideálně vypadá jeho život nyní, avšak bývalo hůř, mnohem hůř.
Dvacátník Owens totiž zažíval tohle: soužily jej deprese, byl závislý na steroidech, hubl kvůli bulimii. Společným důvodem byla jeho sexuální orientace. „Když jsem se stal rozhodčím, ve světě ragby nebyl žádný gay,“ líčil Owens: „Je to naopak výrazně heterosexuální, maskulinní prostředí. Nemohl jsem v něm být sám sebou.“
Svá trápení se rozhodl vyřešit radikálně a i s odstupem - dnes je Owensovi 44 let - ze všeho mrazí. „Padal jsem stále níž a níž. Už jsem nemohl dál, na světě pro mě nebylo místo,“ vzpomínal.
Napsal dopis rodičům, předávkoval se léky, spláchl je lahví whisky a po ruce měl nabitou pistoli, aby všemu dal jistotu. V tomto jeho plán naštěstí selhal. Na ránu nedošlo, Owens upadl do komatu.
„Probral jsem se až v helikoptéře,“ líčil reportérovi britského Telegraphu. „Do nemocnice za mnou hned přišla máma a řekla mi: Jestli tohle uděláš ještě jednou, vezmeš s sebou i své rodiče, protože my bez tebe nechceme žít... Tak jsem se rozhodl, že musím konečně být sám sebou.“
Právě tehdy začala cesta ze dna až na vrchol.
V roce 2005 pískal svůj první mezinárodní zápas. V roce 2007 provedl veřejný coming out: „Když jsem zjistil, že se ke mně mí blízcí i lidé z ragby chovají pořád stejně, jako bych se podruhé narodil.“
Netřeba činit ze světa ideální místo, i Owens si zažil své - když na něj loni kvůli jeho homosexualitě pokřikovali fanoušci na duelu Anglie proti Novému Zélandu, zvažoval dokonce konec kariéry. Ale vydržel.
A dočká se pocty, v niž před mnoha lety, v oněch temných časech balancování na hraně života a smrti, nemohl ani doufat. „Táta byl z téhle zprávy ohromně nadšený. Máma bohužel zemřela před šesti lety, ale jsem si jistý, že by na mě byla moc hrdá,“ prohlásil Owens o tom, co lze v jeho případě nazvat happyendem nejen sportovním, ale především životním.
