Necelé čtyři kilometry ve vodě. Dalších 185 kilometrů v sedle. A na závěr maraton. Zatímco běžný smrtelník by stěží zvládl i jedinou disciplínu, Petr Vabroušek plavání, kolo i běh „zvládá na jeden zátah“.
Ačkoli 41letý rodák ze Zlína patří mezi extrémními triatlonisty do světové špičky, o víkendu na startu legendárního ironmana na Havaji chyběl. „Průběh závodu mě přestal bavit,“ přiznává patnáctinásobný účastník havajského dobrodružství.
Spalující žár na exotických ostrovech vyměnil za Brněnskou přehradu a chlad. Čtrnáctikilometrový běžecký závod Vokolo príglu dokončil na 12. místě. Vabrouška také potěšilo, že o tři minuty překonal svého 16letého syna Filipa.
Jaké to je, závodit se synem?
Strašně jsem se těšil, až začne Filip víc běhat. Měl k tomu tendence, ale nechtěl jsem ho k tomu tlačit. Pořádně trénuje zhruba rok a půl a za tu dobu dělá velké pokroky. Těšil jsem se, že se dostane na moji běžeckou úroveň, budeme spolu několik let pilně trénovat a běhat spolu. Nakonec je to tak, že se téměř mineme.
Jak to?
Donedávna jsem byl pro něj moc rychlý já, teď je on pro mě. Jeho progres je obrovský. Do desíti kilometrů nemám šanci, on je zatím výrazně pomalejší na půlmaraton, který si už třikrát zkusil.
Po závodu u přehrady to vypadá, že jste také zatím lepší i na trati dlouhé 14 kilometrů. Proč jste se rozhodl v Brně startovat?
Moji základní osu tvoří ironmany, to je hlavní závodní náplň, na kterou se připravuju. V létě, když jsou prázdniny a rodina může cestovat se mnou, absolvuju klidně osm ironmanů v devíti víkendech. Jinak na jaře a na podzim jezdím na ironmany do světa zhruba jednou měsíčně, zbytek víkendů závodím tady v okolí. Tím, že jsem se nechystal na Havaj, jsem se mohl zúčastnit Vokolo príglu. Navíc je to tady návrat do mládí. V Brně jsem studoval, jezdil jsem sem jako veslař na závody. Tehdy jsem sem ze Zlína jezdil na kole. To tenkrát byly delší cyklotréninky, než které podstupuju dnes jako profesionální triatlet. (usměje se)
Zmínil jste legendární závod na Havaji. Už jste ho měl po 15 účastech „plné zuby“?
Není to, že by mě to přestalo bavit. Dostane se tam 50 nejlepších profesionálů světa. Dalo by se ale říct, že jsem z nich nejpomalejší plavec. Zatímco v kvalifikačních závodech se to dá díky širokému startovnímu poli eliminovat, na Havaji se po plavání vytvoří dvě tři silné skupiny. A člověk je nemá v sólo závodě, kde nikoho nevidíte, šanci dojet nebo jim konkurovat. Celkově tam závodí přes dva tisíce lidí, ale celý den nikoho nepotkám. Řekl jsem si, že 15 je pěkné číslo a v budoucnu se tam vrátím. Ale teď si vybírám závody, na které jsem kvůli Havaji nejezdil.
Jaký je tedy váš program?
Teď mě čeká extrémní ironman nazývaný Winterman, je to nový český závod. Poplaveme osm kilometrů po proudu Labe v Děčíně, potom následuje 180 kilometrů na kole a závěrečný maraton končí na Ještědu, bude to takový mrazivý masakr. V listopadu se ohřeju v Malajsii a v prosinci v Austrálii.
A co příští sezona?
Už jsem zvládl závody na obou pólech, teď bych chtěl zkusit další extrémek - šestidenní přeběh Sahary, 250 kilometrů dlouhý závod příští rok v dubnu. Jsou to zpestření, která si snažím dávat mezi ironmany.
Jak dlouho ze sebe dostáváte únavu po takových závodech?
Liší se to závod od závodu. Po třech čtyřech dnech už většinou necítím žádnou únavu. I díky tomu mohu absolvovat ironmana každý víkend. Má to kouzlo v tom, že šest dní nemusím trénovat a můžu prázdniny naplno trávit s rodinou a dětmi.
Doma jsou asi taky rádi, že?
Přesně tak. Jsem strašně šťastný, že tenhle způsob vydělávání na život mi umožňuje každý den snídat, obědvat a večeřet s rodinou. Program, co dělají moji soupeři - šest dní od rána do večera trénují a den si dají volno - mám opačný. Občas něco lehce potrénuju, o víkendu se ale zničím. To však rodina kvituje.
