„Pořád mě to baví, což je důležité. Navíc mě nic nebolí, zdraví drží, takže dokud to půjde, budu v bráně. Uvidíme, kdy s chytáním švihnu. Nemůžu skončit ani kvůli tátovi. Neměl by články do kroniky,“ říká s úsměvem matador Gerčák.
Jednou konec kariéry stejně nastane. Nevydáte se na trenérskou dráhu?
Trénování mě moc neláká. Rozhodně ne z pozice hlavního kouče. Neměl bych na to asi nervy. Leda že by kluci hráli dobře. Ze hřiště si to lépe oddiriguji tak, abych měl pak s chytáním co nejmenší problém. Ale ne vždycky se to splní.
Jaké byly naopak vaše začátky? Nechtěl jste být útočník?
Brácha mě asi v šesti vytáhl na fotbalový přátelák za Vrchlabí. Byl jsem v záloze a vůbec jsem nevěděl, jak se kde pohybovat. Navíc jsem v té době dával přednost hokeji. V osmi jsem se šel zase podívat na fotbal a chyběl brankář. Tak jsem se trenérovi přihlásil. Dostal jsem tehdy dva góly, a tak mi řekl, že si mám sehnat rukavice, protože jsem je měl jen půjčené. A od té doby chytám. Skákat a padat mě bavilo.
Podobně jako hodně vašich spoluhráčů kombinujete futsal s fotbalem. Co vás naplňuje více?
Ve futsale si vzhledem k velikosti hřiště víc zachytám, jelikož tam musím být pořád ve střehu. Na fotbale se můžu sem tam otočit, když na mě někdo křičí.
Je složité zvyknout si na přechod z malé futsalové branky na velkou fotbalovou?
Přeorientování je pro mě v pohodě. Rozdíl tam je, minimálně těch čtyři a půl metru (úsměv). Ale společně už chytám dvanáct roků, takže přeškolení mi potíž nedělá.
Jste proslulý výbornou kopací technikou i přesnými dlouhými výhozy. Kde jste se oboje naučil?
Ani sám nevím. Problém s kopnutím do balonu jsem nikdy neměl. Výhozy jsem natrénoval a v Mýtě se nám to hodí. Minulou sezonu jsme se snažili hrát futsal a výhozy používali minimálně. Většinou jsme to zkazili a soupeř šel na bránu. Stalo se, že jsem rozehrál a za pět vteřin jsem chytal. Protihráčům to ale nevyhovuje, jelikož přes naše vysoké útočníky nevidí. Ti to pak sklepnou na dalšího, který zakončuje.
Trenéři vás posílají i na power-play. Už je to automatické, nebo se hlásíte, že zůstanete?
Vidí se podle vývoje zápasu. Jsem schopen vyběhnout vpřed v páté minutě, abych pomohl s rozehrávkou. Soupeř to kolikrát tak brzo ani nečeká, takže se dostanu i ke střele. V nároďáku běhám na střídačku a jde místo mě hráč, protože tam jsou kluci, kteří mají míč celý zápas na noze a určitě si s ním rozumějí více než já.
Stále jste neuvěřitelně mrštný, což jste předvedl nedávno na turnaji v Kuvajtu, kde byl váš zákrok vyhlášen jako nejlepší...
Že jsem vyhrál, mi trenér řekl, až když jsme dojeli na letiště. Ale v takových chvílích je potřeba i spousta štěstí. Argentinec mě na dvakrát obešel, takže už jsem sebou jenom plácnul. On mě trefil do obličeje, odkud míč letěl do tyčky, ruky a ven. Jít to o deset centimetrů výš kolem hlavy, tak by zákrok nebyl.
Právě na různých mistrovstvích a dalších reprezentačních akcích trávíte se spoluhráči hodně času. Řada vrcholových sportovců vyplňuje ten volný hraním počítačových her. Je to u vás podobné?
Jo, ale mě spíše baví hry z druhé světové války. Střílečky už jsem sice nehrál asi čtyři roky, ale sportovní mě neberou. Radši si u toho odpočinu, než abych se ještě nervoval o výsledek (úsměv).
Co další způsoby regenerace?
Doma jdu hlídat mladého. On už kopat umí, takže mám v pokojíčku zároveň trénink na postřeh. Sednu a už to do mě praží. Gólman z něj asi nebude, jelikož chytání mu příliš nejde. Ale do žádného sportu ho nutit nehodláme. Třeba bude hrát na housle, což tedy doufám, že se nestane (smích).
Letošní sezonu jste nerozjeli nejlépe. V čem se proměnila hra Nejzbachu, že se vám teď tak daří?
Zjednodušili jsme ji na maximum spočívajícím v co nejmenším počtu přihrávek. Je to styl: Nakopni to a my budeme dorážet. Jinak hrát nebudeme. Byla to otázka času, protože mančaft máme dobrý. Sám jsem se divil, že nám začátek tak nevyšel. Hráli jsme špatně. Nešlo to herně ani střelecky. Nebyli jsme schopní dát gól ani z nejvyloženějších šancí. Ale odpíchli jsme se od Slavie (výhra 2:1) a myslím, že teď předvádíme pěkný a účelný futsal.
Při pohárovém finále v Chrudimi jste byl vyhlášen nejlepším brankářem roku. Co to pro vás znamená?
Ocenění si určitě vážím. Po pěti letech anketu obnovili a udělali ji pro gólmany zvlášť, takže šance dostat se výše byla větší.
Jedním z konkurentů byl i brankář Era-Packu Jakub Žďánský. Měl jste výhodu, že oproti němu chytáte mnohem více?
Má pozici těžší, protože jsou tam tři brankáři, kteří se točí skoro pravidelně, takže si zachytá zhruba sedm zápasů za sezonu, což je malá vytíženost. Vynahrazují si to sice tréninky, ale zápas je něco jiného. Ještě než tam byli tři gólmani, měli mužstvo, že šli na brankáře třeba jen dvě tři střely za zápas, což by mi nesvědčilo. V Mýtě je záruka, že si zachytám. Tam je těžké vychytat nulu. V tabulce pokut ani není, protože to je prakticky nemožné. Když by hrozila, tak si dá někdo vlastňáka (smích). Mně jde ale hlavně o vítězství a aby to bavilo kluky a diváky.
V Chrudimi chytá také Brazilec Olinha, známý svými emotivními gesty. Vy po zákroku tak vehementně neslavíte?
Nelíbí se mi, že když ho trefí balon, tak se z toho může zbláznit. Snažím se být klidnější, a ne abych do sebe bubnoval, že mě někdo napálil.
Liga se dělí na týmy se „zahraniční legií“ a ryze české. Jsou si oba přístupy schopné konkurovat?
Týmy, které chtějí něco uhrát, to řeší natažením cizinců. Kdyby měla třeba Chrudim v Lize mistrů nastoupit jen s českými hráči, měla by obrovský problém. Nedomnívám se, že by tu byl schopný tým složený z Čechů, který by dokázal porazit ty se zahraničními posilami. Stát se to ale může, tak jednou z deseti zápasů. Určitě ne každý.
