"Změnil se trochu program. Semifinále začínalo dřív než zápasy předtím. A ve chvíli, kdy se to trenér dozvěděl, mě začal shánět telefonem. Jenže já měl zrovna vybitou baterku," prozradil osmnáctiletý juniorský šampion.
To asi nebyla pro trenéra Lacinu zrovna příjemná chvilka?
No to určitě ne. Běhal splašeně po hale. Snažil se mě dohnat přes kamarády, kteří mi přijeli fandit z Čech, ale ti taky neměli zapnuté telefony. Byla to smůla.
Hodně vám potom nadával?
(směje se) Myslím, že příště mu budu muset ukazovat, jestli mám mobil dostatečně nabitý.
Však ani vám asi nebylo po příchodu do haly úplně nejlíp, nemám pravdu?
Rozhodně. Když jsem dorazil, viděl jsem, jak tam Holanďan už stojí připravený. Okamžitě jsem začal zmatkovat, popadl kimono a mazal přes celou halu k místu, kde nás kontrolovali. Jenže tam mi řekli, že už je po zápase.
Co vám v tu chvíli blesklo hlavou?
Nic, já kolem nich proběhl a letěl rovnou na žíněnku. Holanďan akorát odcházel pryč. Naštěstí když mě rozhodčí zmerčil, vrátil ho zpátky. Ale stačilo deset vteřin a bylo pozdě.
Oblékl jste si už někdy předtím kimono rychleji?
(směje se) Ne, nikdy! Já byl děsně uřícený. Hnal jsem se halou tam a zpátky, pak dolů a zase nahoru. Hrozný. Nastupoval jsem do zápasu úplně schvácený.
Každopádně dopadl velmi dobře...
No protože jsem si říkal, že když už jsem tohle všechno absolvoval, tak to přece musím dotáhnout do konce (usmívá se).
Titul světového šampiona jste získal podruhé za sebou. Souhlasíte s tvrzením, že obhajoba je vždycky těžší?
Určitě. Už jen proto, že ode mě zlato všichni čekali. Navíc bych řekl, že tentokrát byli na mistrovství mnohem silnější soupeři než rok předtím.
Šampionát se letos konal v Paříži, měl jste čas si prohlédnout město?
To jsem si nemohl nechat ujít. I na Eiffelovku jsme zašli. Fakt pořádná výška! Jak už jsem říkal, dorazili kámoši, tak jsem poznával Paříž s nimi.
A nakupoval dárky na Vánoce?
Takhle s předstihem? Kdepak, já jsem typický chlap, všechno nechávám na poslední chvíli (směje se).
Ale oslavy titulu jste asi neodkládal...
Ne (směje se). Jedna oslava byla s judistama v Praze, další s bývalým oddílem v Jihlavě, pak s kámoši. A taky samozřejmě s rodinou. Musím říct, že všechny oslavy se povedly náramně.
Maminka navařila oblíbené jídlo...
Jasně. Naložila mi salát a řízky. Taky chlebíčky byly (usmívá se).
Na dort nedošlo?
Kdepak, já jsem spíš na maso (směje se). Každopádně teď už mi zase začíná běžný život. Trénování a další závody.
Ještě se do konce roku podíváte do ciziny?
Začátkem prosince pojedu do Koreje na Světový pohár a pak do Japonska, kde budeme mít navíc i soustředění. No a oba ty závody už jsou v kategorii dospělých, kam od příštího roku budu patřit. Určitě to bude změna, ale doufám, že ji zvládnu.
