„Malování mě bavilo už odmalička. V pubertě jsem se ale zaměřila spíše na divadlo, takže jsem místo výtvarky studovala dramatickou tvorbu. K obrazům jsem se zpět dostala až loni, kdy se začaly zhoršovat moje úzkosti. Při tvoření jsem se vždy uvolnila, byla to taková moje osobní psychoterapie,“ svěřuje se Elaine Lóre, která bojuje zejména se sociální fobií.
„Ono se to táhlo už delší dobu. Problémů bylo více. Naplno se ale začaly projevovat až při mém posledním zaměstnání, kdy jsem pracovala ve školství. Loni na jaře se začal objevovat jeden zdravotní problém za druhým. Sociální fobie u mě propukla tak před čtyřmi lety a postupně se to zhoršovalo. V létě jsem zjistila, že malování mi pomáhá. Věděla jsem, že mám dva měsíce volna, a najdu si tak čas na tvorbu. A to mi prospělo. Největší relax pro mě je, když si dám sluchátka na uši, poslouchám muziku a věnuji se jenom barvám,“ konstatuje.
Důležité je mít své bezpečné útočiště
Jeden ze svých prvních obrazů zveřejnila na Facebooku. Netušila, jakou vzbudí odezvu. „Vyndala jsem si stojan pod pergolu a plátno jsem měla hotové za půl hodiny. Chtěla jsem se jen odreagovat. A aniž bych to vlastně původně chtěla, obraz jsem během týdne prodala,“ dodává.
Není to tak, že by malovala, jen když se necítí dobře. „Je to spíše tak, že kdybych zůstala sedět na gauči, nebylo by to dobré. Důležité je, že mám svůj malý osobní barevný svět. Každý, kdo má sociální fobii, vám potvrdí, že mít své útočiště, ve kterém se člověk cítí bezpečně, je nejdůležitější. Není to tak, že bych nechtěla chodit mezi lidi, ale někdy je to hodně obtížné,“ konstatuje malířka, která miluje hudbu.
„Bez ní v podstatě nenamaluji nic. Většinou poslouchám soundtracky z filmů. Já si u každého tahu štětcem pamatuji, co přesně u toho hrálo za hudbu. Mám ještě takovou zvláštnost, že netvořím přes den, ale hlavně v noci, kdy je klid. Stoupnu si ke stojanu v deset večer a končím ráno. Přes den mě ruší auta, děti od sousedů,“ sděluje. Od minulého září se malování věnuje naplno. „Nástup byl vlastně hodně rychlý. Začala bych tvořit asi už dříve, ale bránilo mi v tom zaměstnání. Nezbývala mi energie. Pustit jsem se do toho mohla, až když jsem ve školství skončila,“ podotýká Elaine. Na její nové branži ji asi nejvíce baví barvy.
„Na svá plátna se jich snažím dostat co nejvíce. Nejraději mám všechny odstíny modré. A také červenou. Tu moc lidé nemusí, protože jim přijde agresivní. Naopak často preferují oranžovou, která zase příliš nesedí mně. Ale samozřejmě, pokud si o ni zákazník řekne, použiji ji,“ sděluje.
Nejraději zobrazuje moře a další přírodní scenérie. „Snažím se je pojmout spíše abstraktně. Někdy se zaměřím vyloženě na čistou abstrakci, kdy mi jde hlavně o barvy a také o to dostat na plátno své pocity,“ popisuje malířka, která tvoří kombinovanou technikou a specializuje se na akrylové barvy. „Také mě fascinují křivky ženského těla, i ty maluji abstraktně,“ dodává.
S malováním měla chuť seknout
Právě s jedním z aktů je spojena i jedna nepříjemná vzpomínka, která se datuje do začátků její tvorby. „Udělala jsem zelený akt inspirovaný filmem Guillerma del Toro Tvář vody. Po zveřejnění mi hned v prvním komentáři někdo napsal, že je to škoda plátna a barev, byla jsem z toho dost špatná. Kritiku, která není konstruktivní, nepřijímám moc dobře. Pokud mi někdo řekne, abych si hlídala kompozici nebo kontrast, jsem za to ráda. Může mě nasměrovat na správnou cestu. Toto ale nebyl ten případ. Měla jsem potom chuť obraz spálit a s malováním úplně seknout. Můj snoubenec Vincent mi to ale nedovolil,“ vypráví umělkyně, jejíž díla jsou v současnosti k vidění v Olala café v Plzni.
Od zítřka, 8. července, do 23. srpna pak budou dvě plátna součástí prestižní pražské výstavy Prague Art Coctail. „Oslovili mě. Byla jsem moc ráda. Bude tam se mnou vystavovat dalších dvacet malířů z celého světa. Vybrala jsem obraz Řekni mi svůj příběh. Chtěla jsem v něm zobrazit, že život každého člověka je protkaný jinou cestou osudu. Druhé plátno je spíše panoramatické. Jmenuje se Město andělů a zachycuje New York,“ prozrazuje.
Právě velká světová města také ráda maluje. „Fascinuje mě architektura metropolí. Já jsem vlastně nikdy nikde v zahraničí nebyla. Neviděla jsem moře ani žádné velké světové město. Takže maluji své představy, které vidím v hlavě. Ty obrazy proto vypadají jinak než realita,“ vysvětluje. Žádné české sídlo ještě ve svých obrazech neztvárnila.
„Myslím, že časem k tomu dojde. Jak tady žiji a beru to jako denní chleba, nejde o něco, co bych potřebovala ztvárnit. To ale nemyslím nijak špatně. Třeba Plzeň je krásná a nešla bych odtud ani za milion,“ říká umělkyně, která ke svým obrazům píše i myšlenky, které ji při malování napadaly.
Společně se svým snoubencem je také autorkou knihy Počátek v konci.
