Nad čím jste přemýšlel v poslední době?
O všem možném, a jak mi profese velí, často i o nemožném. Poslední dva roky jsem se asi nejvíc zabýval Vojničovým rukopisem, ten mě naprosto pohltil. To je záhadná kniha psaná doposud nerozluštitelným písmem s podivnými ilustracemi. Jsou tam desítky rostlin, žádnou z nich však nelze identifikovat. Je tam zobrazena mlhovina Andromedy, ovšem z jiné strany, než ji můžeme vidět my, ale též plno nahých žen v blízkosti jakýchsi přístrojů. Je to opravdu jedna z těch špičkových záhad, které mě nejvíc fascinují.
Proč?
Protože patří k těm, které lze měřit, vážit, zkoumat ze všech stran a stejně nevíte, co si o ní máte myslet. Do tohoto rukopisu je možné nahlédnout na internetu, protože je naskenovaný a dostupný v elektronické podobě, můžete v něm pátrat, bádat, luštit. V knížce Nedobytná šifra jsem vyslovil hypotézu, kdo je autorem a co to všechno znamená. Řešení je spojené s nejranější historií Prahy, ale vyžaduje hodně odvahy ho přijmout.
Kolem čeho se točí vaše práce momentálně?
Snažím se objasnit záhadné malby v kostele svatého Jana Křtitele v Jindřichově Hradci. Stavba je uvnitř celá pokrytá řadou obrazců a fresek, představují zvláštní body, přímky, vlnovky. Myslím si, že část z toho se dá rozumně vysvětlit, ale pak tam jsou obrazy, u nichž to už říci nemůžeme. Podle mého soudu je tam ukryté víc, než vůbec tušíme.
Co tam je, například?
Jsou tam malby, které do kostela vůbec nepatří. Třeba nahá žena, která má ňadra na zádech, a další lidské i zvířecí kreatury, připomínající spíš středověký bestiář než křesťanský kostel. Nevíme, kdo ani kdy to vytvořil, ani kdo dílo zase zakryl vápnem. Malby totiž byly objeveny teprve na sklonku devatenáctého století. Víc zatím nemohu prozradit.
Dějiny byly jiné, než jak je známe
Jak záhady hledáte? Někdo zavolá, že je někde něco divného?
Mám několik způsobů, často záleží případ od případu. Čtu velmi staré cestopisy, archeologické časopisy, noviny, sleduji zprávy a už mám i vytipovaná místa, o nichž předem vím, že jsou něčím tajemná, a prostě tam jedu.
A na místě děláte přesně co?
Snažím se co nejpodrobněji daný objekt zdokumentovat, ať už jde o svatyni, sochu, rytinu nebo archeologický nález. Pokud je to na odlehlém místě, snažím se vyzpovídat domorodce, sepisuji legendy. V civilizaci mluvím s pracovníky muzeí nebo s archeology. Pátrám po tom, co oni nechávají stranou. Třeba archeologické ročenky jsou plné poznámek pod čarou, které nikdo nevysvětlil. Tyto informace logicky nezapadají do zkoumané doby, jak si ji představují historikové, a proto jsou napsány malým písmem pod textem. Nebo se zabývám předměty v muzeu, které nikdo nevysvětil, po celém světě jich je nespočet.
Podle vás jsou tedy dějiny trochu jiné, než je známe?
Jsou určitě jiné. Neříkám, že v každém ohledu, ale v některých směrech bezesporu. Pro mě je naprosto nepochopitelné, že vědečtí pracovníci nejsou schopni přijmout nové poznatky, které navíc objevili oni sami. Místo toho na ně upozorňují záhadologové.
Co máte na mysli?
Uvedu klasický příklad. Ve všech učebnicích se dočtete, že hlavní trojice pyramid v Gíze a sfinga jsou staré zhruba čtyři a půl tisíce let. Američtí geologové však s naprostou jistotou zjistili, že je tělo sfingy poškozené dlouhotrvajícími dešti. V těchto místech však naposledy pršelo před devíti tisíci lety. Nechejme nějakou časovou toleranci, ale sfinga a zřejmě i pyramidy tam rozhodně stojí daleko déle, než se píše v knihách.
Pokud to je pravda, proč ty knihy někdo nepřepíše?
Neumíme přijmout nové poznatky. Celkově mi připadá, že jsme v tomto směru velice nepružní. Řada věcí, které se ve škole učíme, jsou vlastně pouhou dohodou většiny, jak to asi vlastně bylo. Asi nemáme vůli měnit zažité věci.
Obří had? Nikdo jeho existenci nevyvrátil
Prý jste se jako vůbec první vydal po stopách sachamamy, gigantického hadovitého zvířete z peruánské džungle.
To je pravda, jel jsem tenkrát do Peru zkoumat archeologické nálezy a těsně před mým odletem vyšla v Reuters zpráva. Šest set lidí to zvíře údajně slyšelo a pár rybářů i vidělo. S nimi jsem udělal rozhovory a stopu nafilmoval. Vznikl z toho dokument, který běžel na České televizi. Domorodci popisovali, že to zvíře znají z legend, a stopa, kterou za sebou to něco nechalo, skutečně naznačuje, že se místem něco plazilo.
Vy sám si opravdu myslíte, že tam něco takového žije?
Pokud máme někde hledat neznámá zvířata, tak to asi nebude jezero Loch Ness, ale třeba právě Amazonie. Vědci objeví každoročně nové druhy zvířat, většinou ovšem menších. Musím přiznat, že sachamama je popisována jako gigantické monstrum a je otázkou, kolik kusů by bylo zapotřebí k udržení populace. Na druhé straně jsou na hranicích mezi Peru a Brazílii stále nepopsaná místa. Podobné zvíře navíc zobrazují i jiné civilizace, ať už v Peru, nebo třeba v Malajsii. Přímý důkaz existence sachamamy nemám, ale zároveň nemůžu vyvrátit, že něco takového někde nežije.
Arnošt VašíčekJeho světem jsou nerozluštitelné archeologické nálezy, nevysvětlitelné úkazy, staré šamanistické rituály a legendy. Nejakčnější český záhadolog Arnošt Vašíček, který procestoval víc než osmdesát zemí světa, nespí klidně. Neustále pátrá po tom, co odborní vědečtí pracovníci přehlédli omylem nebo, jak věří, cíleně. Tvrdí, že náš svět není tak obyčejný, jak se na první pohled zdá. O výsledcích svého bádání informuje v knihách, televizních a filmových pořadech. Veřejnosti se nejvíce vtiskl do paměti předlohou pro televizní seriál Strážce duší. Narodil se v roce 1953, je ženatý a má dvě děti. Pokud není zrovna na cestách, žije v Ostravě. |
Nehraje ve vytváření záhad velkou roli lidská fantazie?
Kdyby nebylo představ, lidé by nikdy nevytvořili žádné vynálezy. Fantazie je hlavním motorem, který nás žene. Už Einstein říkal, že ten, kdo je bez fantazie, je v podstatě mrtvý. Někdy fantazie asi určitě může ovlivnit lidské představy, ale rozhodně ne vždy. Představivost přichází na scénu v okamžiku, když si nedokážeme vyložit to, co vidíme nebo k čemu daný předmět sloužil.
Bojíte se někdy toho, co byste mohl objevit?
To asi ne. To, jak je nová informace šokující, je navíc často jen otázkou víry a dosavadní zkušenosti. Mě může něco opravdu zasáhnout, ale pro jiné to bude hloupost. To, co Evropan považuje za nemožné a vyložený zázrak, je pro šamana všední chléb.
Chybí nám tajemství
Co vás vlastně přivedlo k téhle záhadné branži?
Rád jsem si o záhadách četl a v době, kdy jsem začínal, skoro žádné takové knížky neexistovaly. S trochou nadsázky říkám, že jsem si jich pár musel napsat.
Jak vypadá život záhadologa?
Na první pohled poněkud nudně. Většinu času sedím u počítače a sestavuji střípky do mozaiky. Když mám možnost, cestuji a bádám v terénu.
Jste spíše skeptik, nebo nadšený hledač tajemství?
Čím jsem starší, tím jsem víc skeptický. Vždy se nejprve snažím najít rozumné vysvětlení, pokud to lze. Musím ale připustit, že život je podivný a na světě je spousta otazníků. A tak občas nějaké fascinující záhadě s nadšením propadnu.
Je v dnešní době stále co objevovat?
Určitě a je toho dost. Rozvoj poznání, nové vědecké metody a přístroje nám mohou pomoci odhalit daleko víc záhad. Bohužel však na plno objevů chybí peníze, to je velká škoda.
Připadá mi, že záhady jsou docela dobrý byznys.
Jak pro koho. Psaním o záhadách a natáčením dokumentů se i v celoevropském měřítku uživí jen pár lidí. A ten největší boom je navíc už pryč. Za minulého režimu se u nás o takových věcech vůbec nepsalo, a proto je logické, že lidé měli po této tématice hlad. Je to dáno také tím, že žijeme v přísně technické společnosti. Vše je zautomatizované, ale naše podvědomí prahne po věcech, které by nás spojovaly s vesmírem, s duchovním světem. Naše ateistická společnost cítí, že by to chtělo ještě něco jiného a že nám chybí rituály.
Vám se posun k modernímu stylu života moc nezamlouvá?
Samozřejmě že nechci bydlet v jeskyni a komunikovat tamtamy nebo kouřovými signály. Rád využívám všechno, co nám doba přinesla. Jen mi přijde škoda, že jsme se mnoha věcem vzdálili. Z našeho každodenního života je cítit, že to tajemno, řekněme rituál, potřebujeme. Věříme, že nám oblíbená košile přinesla štěstí, nosíme talismany. Generace, která by byla od těchto "praktik" odtržená, se nenarodila. Máme to v genech a je to přirozené.
Žene mě "proč"
Jak moc je záhadná Česká republika?
Podle mě patříme mezi nejtajemnější místa planety. Na to, jak jsme malá země, máme hodně historických záhad. Souvisí s námi v podstatě i ty největší světové záhady. Vojničův rukopis byl majetkem Rudolfa II. U nás vznikl i největší rukopis na světě Ďáblova bible. Jsem přesvědčený, že i v našich dějinách najdeme okamžiky, jimž nerozumíme. Tajemstvím je obestřená i spousta historických staveb.
Jaké třeba?
Příkladem může být kaple Nanebevzetí Panny Marie na Veveří. Má velice zvláštní výzdobu, přítomnost kryptogramů naznačuje roli templářů a otevírá otázku možného pokladu. Dále věž hradu Zvíkov Markomanka: je pokrytá znaky, které se podobají souhvězdím. A mimochodem, podobné symboly se našly ve Francii na dvanáct tisíc let staré keramice.
Co považujete za největší světovou kuriozitu?
Asi výtvory, jejichž původ ani smysl užití neznáme. Sem samozřejmě řadím třeba planinu Nazca. Fascinují mě nejen ty známé gigantické obrazce, ale především tisíce kilometrů dokonale rovných linii, které se táhnou přes hory a doly. Stejně odolný proti jakémukoliv výkladu je i nález za vesnici Humay. Jakoby obřím sázecím kolíkem jsou zde vyraženy důlky o hloubce jednoho metru. Jsou seřazeny po osmi ve čtyřiadvacet metrů široké řadě. Pás těchto podivných děr "putuje" desítky kilometrů daleko. Kdo a proč si s tím dal takovou práci? A pak také sochy na Velikonočním ostrově, jejichž smysl nechápeme. Člověk je od přírody líný tvor a nedělá nic jen tak, vždy má nějaký důvod.
Ono "proč" je vaším hnacím motorem?
Ano a mělo by být pro každého, koho něco zajímá. Důležité je používat selský rozum. Pak si kladu nejzákladnější otázky a na ně hledám odpovědi.
Kromě řekněme, klasických záhad, vás zajímají i šamanistické rituály.
K nim jsem se dostal trochu později, až když jsem začal cestovat. Mám rád etnografii a k ní šamanské rituály patří.
Pamatujte si na nějaký opravdu bizarní rituál?
Viděl jsem takové, které by pro nás byly asi hodně nepříjemné. Antanosyové na Madagaskaru slaví svátek mrtvých famadihana, kdy vykopou nebožtíka, donesou ho domů a celý den se k němu chovají jako k živému. Yanomamiové pijí čarovný nápoj s "lidským" popelem. Zvláštní pohřební rituály jsem natáčel i u Torajovů z ostrova Celebes. Po smrti nechává rodina nebožtíka ležet v posteli v domě, kde žil. S mrtvolou spí v místnosti všichni příbuzní, trvá to rok i dva. Za tu dobu rodina shromažďuje peníze na pohřeb. Popisuji to v knížce Utajený svět, která vyjde letos na podzim.
V co věříte?
Věřím v prozřetelnost.
Co je pro vás nerozluštitelným tajemstvím?
Ženy. Můžete je objevovat celý život a stejně nevíte, na čem jste.
Hodně cestujete, kam se chystáte v nejbližší době?
Jsem trochu pověrčivý, proto o tom nechci moc mluvit. Prozradím jen, že to bude do Asie a pak do Jižní Ameriky.
