Vlastimil Helcl, kterému přátelé neřekli jinak než Oli, se narodil 6. září 1953 v Přerově. Dětství a mládí prožil v Olomouci, v roce 1975 získal práci v Hranicích. Právě zde se dostal do okruhu podobně smýšlejících přátel. Velmi ho ovlivnily „bytové“ semináře u filosofa Svatopluka Hraba a historičky Libuše Hrabové, dlouhé diskuze s Petrem Schlesingerem nebo návštěvy u Vlasáků.
V roce 1977 nastoupil do Zbrašovských aragonitových jeskyní, které od roku 1984 vedl. Jeho kolegové z té doby na Oliho vzpomínají jako na uměleckou osobnost s širokým kulturním rozhledem a ostře protirežimními názory. Byl duchovním otcem pořádání výstav, koncertů a divadelních představení v jeskyních, při jejichž organizování ve své době značně riskoval.
Díky jeho vizi propojení atmosféry podzemních prostor s uměním se mohli Hraničané seznámit s tvorbou Olbrama Zoubka, Arnošta Goldflama, Jozefa Jankoviče, Otty a Jany Bébarových, Luboše Dostála, Markéty Kuksové a dalších uměleckých osobností. Ve své době to byl nápad nejen nekonvenční, ale ani jeho schválení nadřízenými složkami nebylo jednoduché.
O to více, když se na vernisážích objevovali vedle umělců lidé z politického disentu či chartisté. Šlo například o spisovatele Ludvíka Vaculíka, literárního kritika Sergeje Machonina, pozdějšího porevolučního ministra kultury Ladislava Agnes Snopka nebo polozakázané hudebníky, kteří výstavy zahajovali, včetně Ivy Bittové, Pavla Fajta, Ivana Hoffmana a dalších.
Na terasy jeskyní zněl Dylan, Hendrix či Led Zeppelin
Samostatnou kapitolou pak byla podzemní divadla. Za zmínku stojí například Komediantská mystéria brněnského Divadla Na provázku v podání Petra Oslzlého anebo vynikající projekt Oráč a obři divadelní skupiny Akabal v roce 1987.
Vrcholem byla jistě vystoupení slavného japonského tanečníka Mina Tanaky v letech 1985 a 1988, která Oli Helcl pořádal spolu s nynějším ředitelem divadla Archa v Praze Ondřejem Hrabem.
Zbrašovské jeskyně se tak díky Vlastimilu Helclovi staly „podzemním“ azylem nezávislé kultury. Kousek svobody v nesvobodné zemi podle vzpomínek pamětníků zažívali i náhodní návštěvníci.
Oli totiž na terase jeskyní instaloval reprobedny, do kterých od rána do večera pouštěl The Rolling Stones, Dylana, Hendrixe nebo Led Zeppelin, alternativu k tehdejší totalitní popmusic. Dnes to možná zní banálně, ale tehdy to byla pro mnohé alespoň krátká chvíle ke svobodnému nadechnutí.
Pokud pomineme výrobu dřevěných a kovových šperků, jeho neustálé fotografování tehdejší totalitní reality či přírody, hodně se věnoval opisování a rozšiřování samizdatů a udržoval kontakty s pražským disentem, navštěvoval bytová divadla a bytové semináře.
Listopadový lídr mimo jiné jednal s vojáky a policií
Jeho organizační a umělecké tendence vyústily koncem 80. let do série uměleckých happeningů s názvem Objekt a živly, které do Hranic přinesly mnoho zajímavých uměleckých performancí výtvarníků jako Luboš Dostál (byl spoluautorem konceptu), Kurt Gebauer nebo grafik Peter Eliáš. Podnítily ale i zájem tehdejší Státní bezpečnosti.
Oliho odpor ke komunistickému režimu i jeho kontakty s disidenty, se kterými se scházel například na slovenských Brízgalkách, jej automaticky vrhly do listopadových událostí 1989. Publikace Listopad 89 v Hranicích uvádí:
„Klíčovou postavou Občanského fóra se stal Vlastimil Helcl, signatář petice Několik vět, který díky svým kontaktům s pražským disentem (Sergej Machonin) i českou emigrací v Norsku (Radek Doupovec) dokázal zajistit potřebné informační toky mezi Prahou a Hranicemi, ale také přísun exilové literatury a rozmnožovací techniky.“
První revoluční dny byly překotné, zdejší Občanské fórum nejenže pořádalo demonstrace, besedy v kině, obcházelo podniky, školy a továrny, ale čelilo i nátlakům a výhrůžkám. Oli Helcl musel například vést vyjednávání se zdejší vojenskou posádkou a policií, aby nezasahovaly proti demonstrujícím.
Vstup do politiky odmítl, místo toho se rozhodl tvořit
Jedním z jeho prvních cílů bylo vytvoření alternativního informačního kanálu v situaci, kdy internet neexistoval, faxy a kopírovací zařízení byly velmi vzácné a televize, rozhlas i noviny kontrolovala státní moc. Později se proto angažoval v obnově vydávání prvorepublikového týdeníku Přehled, jehož první číslo vyšlo 5. ledna 1990.
Původně to byl časopis Občanského fóra v Hranicích, avšak brzy začal fungovat jako městské noviny a v podstatě formoval místní veřejnou diskuzi. Projekt nekomerčních novin vydržel pod jeho šéfredaktorstvím až do roku 1993. Redakci dal znovu dohromady v letech 1994 až 1995.
Před prvními svobodnými volbami v roce 1990 dostal Vlastimil Helcl nabídku kandidovat do tehdejšího federálního shromáždění. S díky odmítl a odešel i ze Zbrašovských aragonitových jeskyní. Odjel do Skandinávie učit se grafický design a poté pokračoval ve studiu techniky sítotisku v ateliéru JEK Print Serigraphy v Bratislavě pod vedením uznávaného Petera Eliáše.
Svoji vlastní reklamní agenturu Design Studio 2H založil v roce 1991. Zaměřoval se na reklamu, grafický a webový design a s velkou radostí navrhoval a vyráběl luxusní kalendáře, sázel knihy nebo vytvářel booklety hudebních nahrávek či koncertní plakáty. Jeho chloubou byla i série výpravných knih o architektuře norských kostelů The Norwegian stave churches pro norské nakladatelství ARFO.
Až do své náhlé smrti se věnoval i vlastnímu uměleckému grafickému designu, fotografování přírody nebo koncertů a s velkou vášní hrál milovaný hokej za tým Bears Hranice, který spoluzakládal. A byl úžasným dědečkem vnukovi Beníkovi.
V pozůstalosti po něm zůstaly nedokončené projekty, krásné fotografie, navržené kalendáře nebo aktuálně trika s antibabišovskou tematikou. Rodina se rozhodla, že bude jeho odkaz a díla s láskou spravovat na připravovaných stránkách www.olivhelcl.com.
