„Na změny v životním prostředí bychom si měli dát velký pozor. Jsou plíživé, maskované a záludné, o to však nebezpečnější. Když už je sám nemohu zastavit, pokusím se na ně alespoň upozornit...“
Věta, která je součástí úvodu poslední knihy Otakara Štěrby, vystihla jeden podstatný charakterový rys olomouckého ekologa, vodáka, horolezce a spisovatele, který zemřel 2. března ve věku 83 let. Jako neúnavný ochránce přírody, zejména říční krajiny, se profesor Štěrba nikdy nebál říkat, co si myslel.
A že měl co říct! Nepracoval od stolu. To, co tvrdil, na vlastní oči viděl nebo zažil na vlastní kůži. Vždyť to byl pravděpodobně jediný hydrobiolog na světě, který po řekách obeplul celou zeměkouli.
Na jeho vztahu k přírodě se už od dětství „podepsaly“ pravidelné nedělní výlety rodiny do Moravského krasu a prázdninové pobyty na Českomoravské vrchovině.
Muž narozený 18. listopadu 1933 v Brně však považoval za zlomový bod pro svou budoucí kariéru náhodný pohled do mikroskopu na katedře zoologie brněnské univerzity. Tam ho ještě coby studenta gymnázia pozval známý, který právě končil studia na přírodovědecké fakultě.
„V okrouhlém zorném poli jsem zíral na zvětšeninu neznámého živočicha. Z jeho maličkého tělíčka vyčnívaly podivné končetiny, z nich zase trčely chlupy a štětiny a na přední části těla bylo obrovské oko. Div že na mě šibalsky nemrkalo. Ale to skutečně nebylo vůbec zapotřebí, protože já už byl i tak zcela definitivně polapen,“ zavzpomínal Štěrba na osudový okamžik ve své napůl autobiografické knize Řeky, moje řeky.
„Chodil jsem pěšky, spal u sedláků a tak poznával zemědělství“
Štěrba vystudoval Přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity v Brně. Už jako student zkoumal znečištění řeky Oslavy. Zároveň se zajímal o klanonožce v podzemních vodách Moravského krasu.
Otakar Štěrba |
„Neustálé pumpování podzemních vod přineslo první výrazný úspěch - znovuobjevení Bathynella natans, drobného korýše, kterého od nálezu profesora Vejdovského v roce 1882 nikdo neviděl,“ připomněl pozdější Štěrbův žák, dnes docent olomoucké přírodovědecké fakulty Martin Rulík.
Na Univerzitě Palackého působil profesor Štěrba od roku 1959 jako hydrobiolog. Věnoval se tehdy hlavně výzkumu plazivek.
„Při studiu jednotlivých tůní, potoků, řek a jezer jsem se seznamoval s životními podmínkami jednotlivých biotopů. Tak jsem postupně začal být ekologem, aniž bych o tom věděl,“ líčil v jednom ze záběrů dokumentárního filmu, který o něm pro Českou televizi natočil režisér Ladislav Moulis.
Pro vědu Štěrba popsal asi 20 nových druhů. To vyžadovalo neustále někam cestovat - což mu vyhovovalo. Jak tvrdil, odmalička byl posedlý pudem nomáda.
„Chodil jsem pěšky, spal u sedláků a tak poznával tehdejší zemědělství, nakládání s půdou, s lesy nebo vodami. Dnešní, takzvané velkoplošné zemědělství je z hlediska ekologa totální katastrofou,“ popsal filmařům muž, který odsuzoval meliorace a především násilné odvodnění pramenných oblastí českých řek.
Aby neztrácel čas, spojil adrenalinové aktivity s vědou
V sedmdesátých letech minulého století byl Štěrba už také vášnivým vodákem a horolezcem. Bylo mu ale líto času, který adrenalinovými aktivitami ztrácel, proto se rozhodl spojit sportovní zájmy s vědeckými.
S dnešním senátorem Jaromírem Štětinou vyráželi do asijských velehor a na asijské divoké řeky, odkud zároveň dováželi sbírky pro biology, botaniky nebo mineralogy. Mimochodem - se Štětinou vymysleli nafukovací plavidlo Matylda, předchůdce dnešních raftů, na němž spluli Gangu, Indus a sibiřské řeky.
Desítky let své kariéry hydrobiologa obětoval Štěrba výzkumu prostředí pod říčním dnem, které do sedmdesátých let u nás nikdo neznal. Nazval ho hyporeál.
„Dokázali jsme, že v hyporeálu žijí prakticky všechny organismy jako na povrchu dna, a dokonce jich je zde mnohem víc,“ vysvětlil v televizním dokumentu.
Podle Rulíka, který po Štěrbovi ve výzkumu pokračuje, mají sedimenty pod říčním dnem obrovský význam pro samočisticí schopnost toků. Chrostíci, jepice, larvy hmyzu nebo pijavky se zahrabávají do hloubky půl metru z mnoha různých důvodů - samičky tam kladou vajíčka, dá se tam schovat před mrazem i přečkat otravu vody. Štěrba se snažil pro hyporeál prosadit legislativní ochranu, ale marně.
„Jsem přesvědčen, že drtivá většina našich vodohospodářů slovo hyporeál doposud ani neslyšela. Rozhodují o říčních krajinách a o řekách, přitom nemají prakticky žádné ekologické vzdělání. Je to důkaz totálního selhání našeho vzdělávacího systému a nakonec i přerozdělování kompetencí,“ zlobil se.
Se snahou o vyhlášení CHKO začal už za minulého režimu
Z čeho ale Štěrba musel mít minimálně v posledních pětadvaceti letech radost, byl fakt, že se mu podařilo dosáhnout vyhlášení chráněné krajinné oblasti Litovelské Pomoraví. Úsilí za záchranu lužního lesa podél Moravy trvalo skoro patnáct let. Nápad vznikl v květnu 1976.
Žádost, kterou pak společně s kolegy podal, byla víc než troufalá. Jednak v republice v té době žádná podobná chráněná oblast nebyla, navíc to bylo politicky nežádoucí - i v lužním lese nad Olomoucí se plánovala regulace řeky. Přírodovědci nakonec zvítězili. V roce 1991 se Litovelské Pomoraví stalo první chráněnou říční krajinou u nás.
Porevoluční období bylo milníkem pro celou českou ekologii. Štěrbovi, který se v roce 1990 stal prvním polistopadovým děkanem olomoucké přírodovědecké fakulty, se podařilo založit zcela novou katedru ekologie. On sám se stal prvním profesorem ekologie u nás. To, co jej v tu dobu nejvíce zajímalo, byla říční krajina, pojem, který se rovněž zrodil v jeho hlavě.
„Říční krajina není jen to, co vidíme z mostu, ale všechno, co řeka vytvořila - podloží, boční ramena, dno, břehy, ale i původní lužní les... Tato přírodní krajina společnosti zdarma poskytuje asi dvacet různých služeb,“ říkal.
Pět let se svými spolupracovníky hodnotil stav našich toků a závěry byly víc než dramatické: pouze jedna třetina z nich je v dobrém ekologickém stavu, zatímco dvě třetiny budou postupně vyžadovat nápravu. Celá jedna třetina je ve stavu ekologické katastrofy, kde náprava nebude možná, nebo bude nepředstavitelně drahá.
„Pokud by řeky se svými krajinami fungovaly dobře, tak by přinášely ve formě různých služeb a funkcí asi 500 miliard korun ročně, zatímco v tomto stavu dochází každoročně ke ztrátám v řádu několika stovek miliard korun,“ upozorňoval Štěrba. Výsledky osobně předával vodohospodářům, poslancům nebo ministrům.
„Co bude s naší krajinou a životní úrovní za dvacet, čtyřicet let, dnes ale nikoho nezajímá,“ litoval v profilovém dokumentu.
Obeplutí světa se zdálo být absurdní, stalo se skutečností
Se stejným zápalem do konce svého života rovněž bojoval proti technokratickým řešením protipovodňových opatření a neúnavně kritizoval také plán vybudovat kanál Dunaj - Odra - Labe. Průplav by podle něj znamenal pro naši přírodu tu největší ekologickou katastrofu, jakou si vůbec dovedeme představit.
Aby přehlušil depresi, která se v 90. letech řinula z výsledků jeho výzkumů, rozhodl se Štěrba pro zdánlivě absurdní cestu - po řekách, jezerech a mořském pobřeží hodlal v několika etapách obeplout svět. Nejprve takto objel Evropu, pak se vydal na východ - přes Asii až na dálnou Čukotku.
„Když se člověk podíval na mapu, kde je Krakov a kde Čukotka, bylo to dost nepochopitelné. Ale on tam skutečně dojel,“ poznamenala Štěrbova žena Dina, významná česká horolezkyně, která svého muže na mnoha vodáckých výpravách doprovázela.
Štěrbova cesta kolem světa pak pokračovala v Americe, kde plul od Aljašky až na východní pobřeží Kanady a z Arktidy dolů do New Orleans. Nevynechal ani Jižní Ameriku.
Lodní plavba čítající desítky tisíc kilometrů nebyla první Štěrbův nápad, který vypadal jako utopie. V 90. letech se mu mimo jiné podařilo vrátit do české přírody bobra, živočicha, který u nás dávno vyhynul. Bobři jsou dnes doma nejen na Moravě, ale také například u řeky Bečvy.
V poslední etapě života se Štěrba věnoval i humanitární činnosti v oblasti Západního Himálaje - Karákóramu na severu Pákistánu. V roce 2005 s manželkou investovali vlastní peníze do vybudování vodovodů, které přivádějí čistou vodu z hor obyvatelům Čonga a letnímu pastvišti v Askole.
O rok později se podíleli na zřízení české mobilní nemocnice v horské vesnici Arandu, kterou dodnes soukromé prostředky Štěrbových částečně pomáhají provozovat.
